Básník Pierre Chappuis se stal laureátem významné švýcarské literární ceny Le Grand Prix Ramuz. Jeho dílu se dostalo přívlastků „skromné, ale košaté a velmi náročné, přitom přístupné".

Chappuis pochází z Tavannes, studoval v Ženevě, dlouhou dobu žije v Neuchâtel, kde také učil francouzskou literaturu. Po první knize Ma Femme ô mon tombeau (Má ženo, ach má hrobko, 1969) vydal asi patnáct básnických sbírek, četné kritické studie a eseje, většinou v pařížském nakladatelství Editions Corti. Je též autorem několika uměleckých publikací, jež dokládají jeho hluboký vztah k výtvarnému umění.

Pochvalné kritiky na Chappuisovo básnické dílo zdůrazňují, že jde o autora současného v pravém slova smyslu: jeho tvorba je výsostně moderní, svébytným poetickým jazykem odpovídá na násilnost a krutost dnešního světa. Jak ostatně psát po Hirošimě a Černobylu? Otisk popela z kremačních pecí už z myšlenek není možné vymazat… Tradiční vazby na rodinu, na rodnou hroudu už přestávají platit: čeká nás volnost v toulání a bloudění po světě. Jakém ale? Víru žádnou nemáme, hroby necháváme netečně za sebou. – Tak bere svět Pierre Chappuis. Přesto však není jen tragéd a pesimista.

V půli léta
Sklizené obilí.
Světlo, při zemi,
nese noc.

Pochmurné vidění všeho děsivého jako by připravovalo půdu pro miniaturní katarzi, jen prchavé ulehčení, potěšení z mála: vracející se motivy pěny, vloček, pylu, jinovatky se na pozadí tak výrazné černi najednou doslova skví. I popel, jak poletuje, poslouží k zúrodnění země, pomůže vzklíčení semen, a tedy jejich vzrůstu, rozkvětu…

Náměty básní jsou často sluchové či vizuální záznamy proměn krajiny – hor, jezer, mraků, mlh, řek, světla… V tom, jak po nebi plují oblaka, lze jednou vidět otřesný sled neuvěřitelných kolizí světa – jindy jen poklidný běh. Některé obrazy jsou hrozivé až výhružné, například když se kukuřičné pole zvrhne ve staveniště. Jindy vzpomínky a sny uvozují narativní pasáže, verše se tak střídají s prózou. Chappuis pracuje i s prvky jako je dýchání, pamatuje na nutnost nadechnout se mezi verši, proto v jeho textech hrají důležitou roli odmlky, ticho... Často není třeba mnoha vycpávkových slov: obrazy hroucení, tříštění, krachu se kumulují v evokaci zvukově podobných slovních řetězců, v nichž nejen zvuky skřípou, hnijí, rozpadají se. Jindy dlouhé výčty, nečekané elipsy či logická zřetězení obrazů doplňují prosté výkřiky. Ke slovu se dostávají grafické pomůcky – závorky, kursiva.

Svět básníka Chappuise je místem nenasytných poutí krajem, ale též krajem lyrického „já“, prostorem pro zkoumání okolí, přírody... i samotného jazyka. Chappuis není z těch, kdo si hrají na slovní virtuózy, zneuznané poety či prokleté básníky. Jeho básnická tvorba chce být oporou v nejistotě.

Nejznámější sbírky básní P. Chappuise: Eboulis, D'un Pas suspendu, Décalages, La Preuve par le vide, Pleines Marges.