Padesátnice Åsa dosud žila jen pro svého syna Andrease. Když se však Andreas zamiluje do uzavřené Josefin, která Åse už od začátku dává jasně najevo, že v jejich vztahu není místo pro třetího, ocitne se Åsa před výzvou, na niž není ani zdaleka připravená. Musí se smířit s tím, že spřízněnou duší jejího syna se stal někdo jiný, potlačit své vlastní potřeby a dovolit Andreasovi, aby se vydal vlastní cestou.

Ze všech úhlů pohledu?

Tchyně se v rámci tvorby Moy Herngren řadí do série Perspektivsvitten (Perspektivy), v níž se autorka zabývá konflikty v mezilidských (či přesněji rodinných) vztazích a snaží se je, jak už název napovídá, zachytit ze všech možných perspektiv. V češtině již vyšel první díl Rozvod (Skillsmässan), ve švédštině pak i díl třetí – Syskonfejden (Sourozenecká rozepře). Téma závislých vztahů, kterým se autorka v Tchyni zabývá, je velmi zajímavé a komplexní. Škoda, že se ho nesnaží více rozvinout, ale spíše opakuje osvědčené postupy z prvního dílu série.

Hlavní postava Åsa je charakterově v podstatě úplně stejná jako hlavní postava románu Rozvod Bea. Jedná se o ženy zvyklé se za všech okolností o všechno a všechny postarat. Zároveň ale mají naprosto přesnou představu o tom, jak by měl vypadat jejich život i životy jejich blízkých, a to do nejmenších detailů. Všechno jejich snažení se odehrává pod heslem „myslím to s tebou přece dobře“. Vůbec nevnímají, že tím okolí dusí, a až pozdě si uvědomují, jak jsou na svých nejbližších závislé. Současně zcela ignorují jejich snahu vzájemnou vazbu uvolnit tak, aby se v ní dalo svobodně dýchat.

Andreas se (stejně jako Bein manžel Niklas) rozhodne pro radikální řešení a svou matku definitivně odstřihne. V obou příbězích následují marné snahy obou žen přerušené vztahy obnovit, které celou situaci pouze dále komplikují.

Charakter hlavní postavy ale není tím jediným, co čtenáře vede k myšlence, že se autorka opakuje. Totožná je totiž i celková kompozice románu: stejně jako Rozvod začíná Tchyně pasáží, kdy je celá situace popsaná tak, jak ji vnímá hlavní postava, následuje pasáž, kdy nám autorka dává vše nahlédnout očima postavy, která se snaží přerušit vztah (Andrease, respektive Niklase), a celý děj kulminuje o Vánocích, kdy se Bea i Åsa bez pozvání vetřou na oslavu a samozřejmě tím vše ještě zhorší. V závěru obou románů přichází záblesk naděje.

Tomu, že je Tchyně možná šitá horkou jehlou, nasvědčuje i jistá černobílost postavy Josefin, Andreasovy manželky. Autorka ji líčí jako náladovou panovačnou manipulátorku, což čtenáře vede k otázce, proč by se měl Andreas do někoho takového vůbec zamilovat, a navíc kvůli němu obětovat blízký vztah s vlastní matkou. Zároveň je zvláštní, že v románu ze série kladoucí si za cíl vidět události pohledem všech zúčastněných není postavě, která by paradoxně mohla být tou nejzajímavější, věnován skoro žádný prostor.

Hranice mezi láskou a závislostí

Účelem této recenze však není hodnotit celou sérii. Jakožto její dílčí část má Tchyně celou řadu pozitiv. Moa Herngren dříve působila jako novinářka a kromě psaní knih se věnuje scenáristice – stojí mimo jiné za úspěšným seriálem Bonusfamiljen (Patchworková rodina). Sama o sobě tvrdí, že je netrpělivou čtenářkou, a je třeba přiznat, že její próza má spád. V popisech prostředí či postav se omezuje na nezbytné minimum, jež však stačí k tomu, aby si čtenář k místům i postavám dokázal vytvořit vztah. Jinak se soustředí téměř výhradně na děj, který je dobře vygradovaný, takže je Tchyně zábavná, místy dokonce až napínavá. Román je navíc velmi koherentní. Autorka se drží výhradně ústředního konfliktu matky se synem a nevytváří zbytečné dějové odbočky, které by odkláněly pozornost od Åsina zoufalého boje získat zpět Andreasovu náklonnost.

Je také potřeba vyzdvihnout samotné téma. O závislosti jako takové toho totiž bylo napsáno a řečeno již mnoho. Závislé vztahy jsou však v mnoha ohledech fenoménem zcela specifickým. Lidé zaklesnutí v tomto druhu závislosti si ji totiž nemusí uvědomovat, ačkoliv v ní žijí celá desetiletí. Åsa se po tom, co ji manžel opustil kvůli jiné ženě, pochopitelně upnula na syna. Místo aby si časem našla nového partnera, zaujal jeho místo Andreas. Jak může člověk, který měl jako jediný vzor závisle se chovající matku, navazovat dospělé vztahy? Podle románu Moy Herngren jen těžko… Nahlédnout vlastní vzorce chování, postupně se osamostatnit od matky a stát se autonomní osobností je pro syna příliš velký úkol. Rozhodne se tedy pro zkratku a úplně s Åsou přeruší kontakty. Tím však neublíží jen sobě, ale i jí – a hlavně svému vlastnímu synovi, který zcela přijde o možnost poznat babičku. A co je nejhorší, jeho volba se ve výsledku ukáže jako zcela nefunkční. Andreas svou závislost totiž pouze přesunul z jedné blízké osoby na druhou. Není už sice závislý na matce, ale ocitl se ve vleku své manipulativní manželky. Åsin zápas s Andreasem i jejich boj se sebou samými může vyvolávat užitečné, možná znepokojivé otázky, ať už se čtenář nachází na kterékoliv straně barikády.