Struktura románu Moše Chuvato a havran je postavená na nepravidelně se střídajících monolozích – každý z nich tvoří samostatnou kapitolu – Ozových hrdinů, kteří až na výjimky patří do jedné rozvětvené tuniské rodiny žijící v Izraeli. Hlavní postava, Moše, slouží v armádě a svůj dosavadní i budoucí život nahlíží poměrně pesimisticky až s pohrdáním, nicméně s neúprosnou sebereflexí a místy dosti ostrým humorem.

Dalšími aktéry příběhu jsou Mošeho rodiče. Na prvním místě jmenujme matku Vivian, jejíž hlavní činností je neustále vyvářet a péct tuniské pochutiny a která je nesmírně hrdá na svůj původ. Otec Cion pracuje jako vedoucí komunálního oddělení pro čištění kanalizace, čistota je tak jeho zvláštní a hýčkanou obsesí. Pasivní Moše ho neuvěřitelným způsobem rozčiluje, protože nedělá žádné podstatné životní pokroky, obzvláště je-li srovnáván se svým starším bratrem, který zemřel během vojenské služby a je považován celou rodinou za hrdinu, leč skutečná pravda o jeho skonu je maličko jiná. Charlie Corfati je hlasem ze záhrobí, neboť jeho prvním počinem je vlastní smrt. V rámci rodinných vztahů představuje Mošeho strýce, který byl – ještě za svého života – vášnivým hráčem na oud, strunný nástroj podobný loutně, a nikdy se mu nepodařilo začlenit se do místní izraelské kultury. Jeho synem je právník Viki Safir, který změnou jména dává dostatečně jasně najevo, že nechce být spojován ani se svým otcem, ani s tuniským dědictvím, které dostal do vínku.

Z ostatních protagonistů stojí za zmínku ještě teta Elis Zilberbaum, jejíž úloha je vskutku podivuhodná, neboť – kromě neustálého mluvení o svých životních strastech – jednoho dne najednou zmizí a nikdo neví, jestli se ještě někdy vrátí. V neposlední řadě je ještě třeba uvést Cilu Buzgalo, která je partnerkou Michy Kahamkera, jehož nemůže Moše ani cítit, což mu nebrání v tom, aby s Cilou udržoval milostný poměr.

Nad tímto složitým propletencem rodinných i nerodinných vztahů poletuje mladý havran, který namísto aby se snažil opatřit potravu hladovým krkům, které na něj čekají doma, sbírá všechny blyštící se věci, což v celém příběhu sehraje svou poměrně významnou roli.

 Kobi Ozovi se nevšedním způsobem podařilo zapojit všechny své hrdiny do příběhu. Nejenže čtenář nemá pocit, že by ta či ona postava byla autorem zanedbávána, ale každý aktér tohoto spletitého příběhu je velmi jasně charakterizován, ať již jde o způsob řeči – Oz se nebojí sáhnout až k velmi pokleslým formám mluvené hebrejštiny a kolorovat příběh náležitými výrazy původně nehebrejskými – či o její obsah.

Tato prvotina je i dokladem toho, že současná izraelská fikce se nemusí nutně odehrávat ve velkoměstě typu Tel Avivu či Jeruzaléma. Umístění příběhu do centrální části země není až tak podstatné, autor sleduje spíše osobní boje svých hrdinů o vlastní identitu, odmítání etnické příslušnosti či naopak její přeceňování, což je pro současný život v Izraeli dosti příznačné. Ozův Moše Chuvato tak v mnohých směrech naznačuje, že mladší generace, pro kterou jsou příběhy o prvních přistěhovalcích a průkopnících starými pověstmi izraelskými, řeší otázku míry svázanosti s tradicí, ať již náboženskou či národní hrdostí, velmi svérázně a po svém. To dokazuje i značný sklon k sarkasmu a ironii více či méně se objevujících v barvitých komentářích všech protagonistů.