V dějinách zůstávaly početně slabší národy vždycky tak trochu napospas velmocím a nikdo se nepozastavoval nad jejich znevolňováním či násilnou asimilací. Rozpad koloniálního systému však odstartoval boom zájmu nejen o práva etnických minorit, ale obecně znevýhodněných menšin. Za práva gayů a lesbiček, fyzicky a zrakově postižených anebo osiřelých dětí se dnes perou zástupy organizací, často s celebritami v čele. Bránit slabšího se zkrátka nosí a je to dobře.

Ne každá menšina však vyvolává stejné sympatie. Zatímco na děti bez rodičů rád přispěje každý, na bezdomovce už jen někteří, a na Romy jenom blázen.

Trable s budovou
Vznik Muzea romské kultury v Brně od začátku provázely značné těžkosti. Cesta od společného snu českých a romských intelektuálů, kteří se v roce 1991 sdružili ve Společnosti odborníků a přátel romského muzea, po dnešní plně funkční muzeum na Bratislavské ulici, byla dlouhá a složitá. V prvních letech pro ni bylo charakteristické časté stěhování z jedněch kancelářských prostor do druhých, kde byly obvykle nulové výstavní prostory a vzácné exponáty se musely skladovat v krabicích v naprosto nevyhovujících podmínkách. Až v roce 2000 Muzeum konečně zakotvilo ve stávající budově, jejíž rekonstrukci zaplatil stát. Umístění ve známém romském ghettu je dvousečnou zbraní – sbírky a doprovodné programy jsou sice k dispozici těm, kterých se týkají především, na druhou stranu ale lokalita leží mimo bezprostřední centrum města a svou pověstí může odradit potencionální návštěvníky.

A problémů je víc. Od roku 2005 se Muzeu pod taktovkou Jany Horváthové konečně podařilo získat status státní příspěvkové organizace při Ministerstvu kultury, což nejen ukončilo dlouhodobé živoření stran provozu a mezd, ale také v podstatě oficiálně potvrdilo jeho společenský význam. Město Brno, které do té doby Muzeum podporovalo a rádo jeho existenci prezentovalo v zahraničí, však v ten okamžik zavřelo svou mateřskou náruč, a neudělilo dotaci na dlouho připravovanou ročenku, do níž přispěla celá řada místních i zahraničních odborníků. Takže ačkoliv se díky příspěvku Ministerstva kultury prodloužily návštěvní hodiny a zaměstnanci už nejsou poloviční dobrovolníci, došlo na ořezání publikační činnosti, na kterou už nezbývají prostředky.

Muzeum však jede dál, tlačeno vůlí ředitelky, zaměstnaneckého teamu, romistů a příznivců dokumentování romské kultury vůbec. 1. prosince 2005 byla slavnostně otevřena první část stálé expozice, která ve větším sále mapuje mezníky v dějinách Romů na našem území mezi lety 1945–1989, a v menším přináší svědectví o vývoji romsko-českých vztahů od sametové revoluce po současnost, jak jej zachytila média. Sálů se do budoucna plánuje šest, z nichž jeden bude například věnován pobytu Romů v Indii a další představí typická romská řemesla. Část, která byla zpřístupněna nyní, si v ničem nezadá s moderními trendy v muzejnictví. Kromě klasických exponátů typu dobových dokumentů, fotografií, artefaktů nebo krojů si návštěvník například může ze sluchátek poslechnout úryvky z ohlasové literatury v podání známých herců, nebo shlédnout dokument o podobách romské hudby.

Kurátoři expozice si dlouho a pečlivě připravovali scénář a na konzistenci a logice výstavy je to znát. Kdo do muzea přijde vyzbrojen trpělivostí, kterou si žádá množství vystavovaných tiskopisů, má šanci odejít s mnohem jasnější představou o příčinách současných konfliktů a mnohem větší mírou porozumění. Otevření dalších sálů se chystá na konec příštího roku.

Malá velká menšina
Takzvaná romská menšina je z hlediska své četnosti spíše většinou, přinejmenším ve srovnání s jinými evropskými minoritami. Tak například Lužičtí Srbové, kteří jsou domovem v povodí německé řeky Spree na pomezí Saska a Brandenburku, se po započtení celé své diaspory nedostanou nad sto tisíc jedinců. Romů se však jen na území České republiky odhaduje kolem dvou set padesáti tisíc a na Slovensku tvoří romská populace celou desetinu obyvatel.

Přesto však Lužičtí Srbové mají na území Evropy hned dvě velká muzea, v Bautzenu a v Cottbusu, a další se nalézá v americkém Texasu, kde od poloviny 19.století žijí asi čtyři tisícovky lužických exulantů. Vesměs výstavní budovy prezentují tradiční lužický folklór, který se díky slovanskému základu do té míry neliší třeba od moravského. Evropští Romové naproti tomu mají jedno jediné samostatné muzeum, a to právě v Brně. Návštěvník se tam dozví o kování ve dřepu po indickém vzoru, o instituci romského soudu zvaného kris, o struktuře romských společenství ovlivněných kastovní společností. Malování kraslic je krásná, ale vcelku přetrvávající dovednost; Romové jsou ale svou původně indickou kulturou v Evropě ojedinělí a moderní doba specifika jejich duchovního dědictví poměrně rychle stírá.

Město Brno na svém území hostí světový unikát. Všude jinde jsou romské sbírky buďto součástí velkých celků etnografických muzeí nebo se dokonce omezují pouze na putovní výstavy, bez možnosti stálé expozice, jako třeba v Maďarsku. Jedině v Británii, kde však romská kultura do značné míry splývá s životem bílých travellerů, existují samostatné budovy. V hrabstvích Kent a Lincolnshire si nezávisle na sobě dvě romské rodiny otevřely maličká muzea, jejichž hlavní atrakcí jsou tradiční dřevěné vozy verdany. Bezesporu půvabné, ručně malované a plně zrekonstruované vozy však návštěvníka mohou zaujmout sotva na půl hodiny, zatímco v brněnském Romském muzeu je možné strávit celý den. Ať je to stálá či putovní expozice, sbírka romského insitního umění, knihovna nebo dětský klub, Muzeum romské kultury má co nabídnout a zaslouží si pozornost majority.

Hledání odpovědí
Čím to, že panevropská menšina, která v mnoha zemích citelně zvyšuje porodnost, je nositelem indické kultury a v mnoha směrech Evropany stále fascinuje, disponuje jediným muzeem? Proč má i texaský zapadákov Serbin expozici lužicko-srbského dědictví, zatímco v celé Evropě se podařilo dovést dokonce jen jediný projekt z mnoha zamýšlených?

Ke zvážení se nabízí řada faktorů a odpovědět jedinou větou by bylo z říše science-fiction. Předně Lužičtí Srbové jsou kulturně homogenní a doma v Budyšíně i venku v Serbinu mají početní i kulturní majoritu, která jim umožňuje semknout řady a zmobilizovat síly. Romové jsou oproti nim výrazně kulturně i nábožensky heterogenní – jen na území České republiky žijí příslušníci pěti různých subetnických skupin, mezi nimiž zdaleka nepanuje harmonie.

Dále lze předpokládat, že výlučná slovanská komunita obklopená západní civilizací přikládala větší důležitost vzdělání, než primárně venkovská komunita, jejíž kastovní povolání byla nejčastěji nějakou formou služby. Institucionálně vzdělaných Romů, kteří by podobně velkolepé plány dokázali zrealizovat, je i dnes míň, než by bylo třeba, i když je jich mnohem víc, než je běžná holá lebka ochotná uvěřit.

A konečně Němcům se nepohodlnou slovanskou menšinu do značné míry podařilo zdecimovat, takže dnes už není třeba ji vnímat jako hrozbu. Mocná romská menšina však rozhodně jen tak nezmizí, přičemž právě neschopnost rozplynout se ve vzduchu jí spolu s odlišnými hodnotami a životním optimismem nemůže společnost zapomenout. Fakt, že existuje jediné skutečně výhradně romské muzeum, je tedy také možné interpretovat jako pokračování pěti set let diskriminace a perzekuce, které zatím rozhodně nepolevují.