Oblíbená díla německy psané literatury
Oblíbená díla německy psané literatury

Oblíbená díla německy psané literatury

Heidi, Pippi Langstrumpf, Pinocchio, Tom Sawyer, Mowgli, Winnetou. Známé literární postavy, nejspíš všem známé literární postavy. Proč obývají svět dětí a dospělých, proč jsou spojeny se vzpomínkami na dětství?

Heidi, Pippi Langstrumpf, Pinocchio, Tom Sawyer, Mowgli, Winnetou. Známé literární postavy, nejspíš všem známé literární postavy. Proč obývají svět dětí a dospělých, proč jsou spojeny se vzpomínkami na dětství? Na příkladu tří německy psaných knih pro děti se chci zamyslet nad tím, proč se staly klasickými díly dětské literatury.

Heinrich Hoffmann: Der Struwwelpeter
Když frankfurtský lékař Heinrich Hoffmann napsal pro svého malého syna k vánocům roku 1844 knihu Struwwelpeter (Střapatý Petr), jistě si nepředstavoval, že se stane téměř nejznámějším dílem německy psané literatury pro děti a mládež. Obsahuje drastické varovné a příkladové veršované příběhy o dětech, které, když nebudou papat polívečku, zemřou, když si budou hrát s ohněm, uhoří, když si budou cucat palec, zavoláme krejčího a ten palec ustřihne atd. Tato kniha veršovaných příběhů s obrázky je nejlepším příkladem tzv. černé pedagogiky, přesto dokazuje, jak tradice působí i nadále. V mnoha německých rodinách je chloubou knihovny několikeré vydání této dětské knihy. Proč byl a je Struwwelpeter tak oblíbený?

V 17. a 18. století se Evropou začalo šířit osvícenství. Velký královecký filozof Kant vyzýval lidstvo, aby mělo odvahu samostatně myslet a tím dospět. Jeho myšlenky převzali pedagogové. Věřili, že rozvíjením rozumu mohou vychovat dobrého člověka. Naději vkládali do dětí. S tím souvisí zavedení povinné školní docházky a vydávání prvních knih pro děti. Děti měly být s jejich pomocí vychovávány a vzdělávány. Umělecká kvalita byla podřízena pedagogickým nárokům. Hoffmann navázal na tradici varovného příběhu, který ukazoval, k jakým koncům vede hříšné jednání. Na druhé straně spojil ilustraci s vyprávěním ve smyslu požadované názornosti. Tak poprvé vznikla kniha, ve které působily obrázky a text zároveň. Ilustrace se odlišují od zvyklostí 19. století. Jsou jednoduché, provokativní, proporčně nereálné, dramatické, volně uspořádané. Jim odpovídá jednoduchý, provokující, přehánějící a dramatický příběh. Hoffmannovy veršované příběhy byly v protikladu k tehdejším příběhům určeným pro měšťanské děti. Ty obsahovaly návody, co dítě má a nemá dělat, jak se má a nemá chovat. Hoffmannovy příběhy obsahují příklady chybných činností a následky, kromě toho ale i humor, obsažený v obrázcích, zesměšňující rodiče, vychovatele. Např. rodiče v příběhu o Kašparovi, který nechtěl jíst polévku, vypadají směšně, což může odpovídat pohledu dětí na příliš přísnou výchovu. Závěrečný obrázek hrobečku Kašpara, na němž stojí polévková mísa, se svou nereálností blíží fantazii dětí. Také sám Struwwelpeter na obale knihy vypadá jinak, než se od dítěte očekává: nečesaný, neostříhaný, neupravený. Hlavně ale s vážnou tváří, na podstavci – jako hrdina, jako vzor. Již zde je naznačen posměch nad vážností výchovy, nad požadavkem společenské přizpůsobivosti.

Doba devatenáctého století je dávno minulá. Osvícenství dávalo dětem možnost na zlepšení, v nich se odrážela víra v lepší budoucnost. Romantismus pak přinesl ideální obraz, mýtus o rajské nevinnosti dětí. Z pohledu našeho času se nachází v Hoffmannových příbězích mnoho nového, jiného než ve své době. Obavy pedagogů, které tato kniha v 19. století vzbudila, jsou dnes v pozadí. Naopak je dnes příkladem nelidské výchovy. Také příkladem obrazu zlého dítěte, které se musí polepšit.

Je otázkou, jak dnes působí četba knihy Struwwelpeter na děti. Ze zkušenosti vím, že si rády nechají z této knížky předčítat. Snad je fascinuje to, že si zobrazené děti dovolují překračovat zákazy a příkazy, skutečnost potlačují do pozadí a naslouchají rytmu. Podle vyprávěného příběhu si ve své fantazii vytvářejí svůj obraz světa, jaký je nebo by měl být dnes. Určitě ale působí na dnešní děti i generace babiček a dědečků, kteří Hoffmannova Struwwelpetera stále považují za skvělé čtení, hlavně asi souhlasí s autoritativním způsobem výchovy. Protože mne také vychovávala babička ve smyslu výchovy počátku 20. století, do dneška si pamatuji její básničku, která je jako vystřižená z Heinricha Hoffmanna:
Prstík v nose?
Co to zase?
Aničko, to nedělá se.
Kdo se v nose vrtá stále,
tomu nosík neustále roste,
až je rudý celý,
opuchlý a nabubřelý.

Erich Kästner: Emil a detektivové
V období „zlatých dvacátých let“ dvacátého století, přesně v roce 1927, se Erich Kästner přestěhoval do Berlína. Užíval si nenucené atmosféry města, pracoval jako novinář a příležitostně psal básně. Na podzim roku 1928 vyšel román pro děti Emil a detektivové (Emil und die Detektive), Kästnerova první, nejúspěšnější a nejznámější kniha.

Žák reálky Emil Tischbein z malé obce jede na návštěvu k babičce do Berlína. Ve vlaku usne a nějaký muž v klobouku mu ukradne 140 marek. Pronásledování zloděje vezme Emil do vlastních rukou. Seznámí se s Gustavem a s jeho pomocí a s pomocí dalších „detektivů“ se vydává po stopách zločince. Skupina dětí zločince dopadne, Emil dostane zpět své peníze a také odměnu, protože se ukáže, že jde o hledaného bankovního lupiče.

Román měl obrovský úspěch: do roku 1991 vyšel v 136 vydáních, byl přeložen do 30 jazyků, několikrát zfilmován i zdramatizován. I zde se nabízí otázka, proč mělo toto dílo takový úspěch. V první řadě to bylo realistické vyprávění jako nový element. S tím souvisí jistě i utopická dimenze knihy, totiž vytvoření humánní společnosti s pomocí pedagogiky. Předvádí, jak je třeba se přizpůsobit společenským konvencí, přitom je hrdinové obcházejí i překračují. V odborné literatuře je tento román považován za ukázku „nové věcnosti“ (Neue Sachlichkeit), která vyžadovala objektivitu, jasnost, transparentnost a vztah k realitě. Místa děje, charaktery, rekvizity, způsob jednání, chování i jazyk postav odpovídají skutečnosti. Krádež je východiskem pro hlavní děj, kromě toho se odehrává ve velkoměstě. To skýtá na jedné straně moderní a dynamický způsob života, svobodu a kulturu, na druhé straně stojí nebezpečí, anonymita a osamocenost. Velkoměsto stojí zde jako protiklad k malé obci, každé místo znamená jiný způsob života. Tam, kde Emil žije se svou matkou, chodí lidé pěšky nebo jezdí koňskou dráhou. Policista je skutečnou, reprezentativní a obávanou postavou. Emil se příjezdem do velkoměsta dostává do jiného světa, ve kterém jezdí auta, tramvaje, dvoupatrové autobusy, všude se prodávají noviny, podél cest jsou barevné výlohy s bohatou nabídkou zboží. Také sociální prostředí obou míst se liší. Malá obec symbolizuje maloměstské prostředí s jeho hodnotami jako přehlednost, pořádek, vazby, blízkost lidí. Velkoměsto reprezentuje velkoměstské prostředí s intelektuály, světovostí, otevřeností a velkorysostí. A v takovém prostředí se může skupina dětí nepozorovaně pohybovat po městě, po kavárnách a v hotelu. Velkoměsto jim poskytuje svobodu, na druhé straně je zde i příležitost pro zločin. Detektivní příběh sám je přitažlivý a zvyšuje pozornost čtenáře. Děj probíhá dva a půl dne, z toho odhalení krádeže zhruba jeden den. Příběh má jednoduchou konstrukci. Zloděj se od začátku objevuje v negativním světle. Pozornost čtenáře plně zaměstnává skupina „detektivů“, v literatuře nových hrdinů. Je třeba získat zpět peníze. Proto je hlavním úkolem neztratit zloděje z očí. Známá dětská hra na četníky a na zloděje je zde ale opravdová s opravdovými důsledky. Děti jednají zodpovědně, s přehledem a jsou mnohdy chytřejší než dospělí. A musí postupovat společně, kombinovat, logicky uvažovat a takticky jednat. Děti se vyvíjejí a získávají zkušenosti, především prostřednictvím komunikace. Získávají nové kompetence: solidaritu a ochotu vzájemné pomoci, kromě toho musí řešit konfliktní situace. Skupina dětí vytváří společenství, jehož počet členů se během vyprávění mění. Impuls k rozumné a cílené akci dává hlavní postava, okradený Emil, ze skupiny, která se dříve setkávala při kopané, se stává skupina rozvážně jednajících „detektivů“. Emil je jednoznačně pozitivní postava, autor ale působení postavy jako ideální zmírňuje některými výroky Emila samotného. Také postava profesora je akceptovatelná, protože má i chyby. Gustav i ostatní děti zůstávají zvědavými a čipernými dětmi, které se naučily jednat v různých situacích, občas i nekonvenčně. Snad proto je tento román stále aktuální.

Otfried Preussler: Malá čarodějnice
Do třetice všeho dobrého se zastavím u Otfrieda Preusslera a jeho Malé čarodějnice (Die kleine Hexe). Od prvního vydání v roce 1957 vyšlo asi 1,3 milionů exemplářů, přeložena byla do 40 jazyků, byla zfilmována, zdramatizována pro loutkové divadlo atd. Je určená pro čtenáře mezi 4–8 lety. Jedná se o fantastickou povídku s komickými prvky, obsahuje dvacet krátkých kapitol, ty jsou většinou uzavřenými epizodami.

Malá čarodějnice se zúčastní sletu čarodějnic na Bloxbergu, je ale odhalena a musí být potrestána. Seberou jí koště, musí chodit pěšky a být hodná. Učí se čarodějným kouskům. Aby byla dobrou čarodějnicí, nesmí vykonat nic opravdu „zlého“. Sežene si nové koště a chodí čarovat, vlastně svými čáry pomáhá i trestá. Věří, že před velkou radou bude uznána jako „dobrá čarodějnice“. Ale „dobrou“ čarodějnicí může být jen „zlá čarodějnice“. Proto vše zařídí tak, že při příštím sletu všem čarodějnicím odejme jejich umění a stane se jedinou čarodějnicí na světě, která umí čarovat.

O tom se, krátce řečeno, vypráví. Otázka opět zní, co malým čtenářům a posluchačům na tomto díle tak učarovalo. Jsou to především ilustrace od Winnie Gebhardt-Gaylorse, které podpořily vizuální výraz, a s tím spojené vypravěčské umění a vypravěčská technika Otfrieda Preusslera. Určitě je to odraz dětského světa a dětských přání v kouzelném světě, který má spoustu volného prostoru a spojuje známé i neznámé elementy. Významnou roli hraje i účast čtenáře na konfliktu s prosazováním autority. Zajímavá je stavba díla. První tři a poslední dvě kapitoly tvoří dějový rámec. Prostřední kapitoly jsou uzavřenými epizodami, které mají jednoduchou stavbu a jsou psány ve smyslu příkladových příběhů. Pomocí otázek a náznaků vtahuje čtenáře a posluchače do děje. Způsob vyprávění se podobá pohádkám bratří Grimmů, Preussler používá jednoduchý a výstižný jazyk, přesto zůstává čtenáři volný prostor pro vlastní představy. Dětský svět se odráží v kouzelném světě. Ten je dětem známý i neznámý. Jeho rituály a rekvizity jsou dětskému světu vzdálené, ale děti neděsí, nevyvolává strach, je spíš útulný. Koště je výhodným dopravním prostředkem, způsob života malé čarodějnice velmi podobá způsobu života „malých“ lidiček: musí se umývat, o volném dnu smí déle spát, ve škole se musí pilně učit, před setměním musí být doma atd. Má sice 127 let, ale ve světě čarodějnic je asi stejně stará jako čtenář nebo posluchač v lidském světě, identifikace je tedy hned na začátku naznačená. Přítel havran je víc vychovatelem než kamarádem. A sama malá čarodějnice je přesný obraz dítěte: zpupná, zlobivá, na druhé straně sympatická, temperamentní, hravá, odvážná a spravedlivá. Nezná respekt před autoritami, havrana ale poslouchá. Pokud pomáhá, pak většinou chudým a bezbranným. Svět velkých čarodějnic se velmi podobá světu dospělých, proto porážka velkých čarodějnic vyvolává obrovské sympatie dětí.

Všechna přestavená díla jsou nadčasová. Pravděpodobně proto, že formulují lidské potřeby a lidské konflikty jednoduchou formou. Čtenář zde nalezne kus běžného života: odchod ze známého prostředí, boj, šťastný návrat. I postavy jsou jako z našeho světa: hrdinové, nepřátelé a pomocníci. Některé postavy vyvolávají sympatie, jiné antipatie či soucit. Vůči některým může čtenář pociťovat i nadřazenost, s jinými se může – to je důležité – identifikovat. Vždy bojuje dobro proti zlu, štěstí proti neštěstí, úspěch proti neúspěchu. A to kladné vítězí. Čas není důležitý, děj se může udát v kteroukoliv dobu. Morální zásady, působení vnitřních a vnějších elementů, nalezení vlastního místa ve skupině stejně starých dětí nebo vedle dospělých, vyrovnání se s rolí dívky nebo chlapce a dospívání jsou variabilními tématy a motivy starých i nových příběhů. Kromě toho hrají důležitou roli ironie a humor, přirozené součásti světa dětí a mládeže. Každý příběh je obrazem skutečnosti, obrazem dětství.

Všechny příběhy mají pedagogickou funkci. Spojení pedagogiky a umění existuje dodnes. A jen dobří autoři dovedou využít této symbiózy.

Primární literatura:
HOFFMANN, H. Der Struwwelpeter oder lustige Geschichten und drollige Bilder. Zürich: Diogenes, 1977.
KÄSTNER, E. Emil und die Detektive. Zürich: Atrium Verlag, 1989.
PREUSSLER, O. Die kleine Hexe. Stuttgart: Thienemann, 1959.

Sekundární literatura:
Ewers, Hans-Heino. Literatur für Kinder und Jugendliche. München: Fink, 2000.
Haas, Gerhard. (ed.) Kinder- und Jugendliteratur. Stuttgart: Philipp Reclam jun., 1984.
Hurrelmann, Bettina. (ed.) Klassiker der Kinder- und Jugendliteratur. Frankfurt am Main: Fischer, 1995.
Knobloch, Jörg; Peltsch, Steffen. (ed.) Lexikon Deutsch. Kinder- und Jugendliteratur. Freising: Stark, 1998.
Lange, Günter. (ed.) Taschenbuch der Kinder- und Jugendliteratur. Baltmannsweiler: Schneider, 2000.
Prestel, Josef. Geschichte des deutschen Jugendschrifttums. Freiburg: Herder, 1933.
Wild, Reiner. (ed) Geschichte der deutschen Kinder- und Jugendliteratur. Stuttgart, Weimar: Metzler, 2002.

Přehled

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse