Jednoho červencového dne roku 2000 nastoupil Petr Mikšíček, toho času ještě student kulturologie FF UK, na vlak jedoucí z Prahy do Mnichova Hradiště. Na zádech nesl batoh a v hlavě zajímavý plán – jako osamělý poutník obejít během prázdninových měsíců prstenec českých hor (od Jizerských hor přes Lužické a Krušné hory, Šumavu až do hor Novohradských). Jak si předsevzal, tak učinil, výsledkem čehož vznikla kniha Sudetská pouť aneb Waldgang, která byla tento rok nominovaná na cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku.

Petr Mikšíček nenechává čtenáře od začátku na pochybách, zda náhodou nepůjde o nějaký laciný místopis představující ve vší kráse turistické stezky českého pohraničí a rovnou předestírá svá, možná až poněkud přílišná očekávání z událostí následujících dvou měsíců. „Očekával jsem, že se konečně o světě a o sobě něco dozvím... Nebude to pouze dřina, ale mytické putování kolem vlastního domova.“ Snad právě díky této počáteční fascinaci pramenící už jen z pouhé představy obejít po hranicích kus republiky je počátek knihy poněkud rozpačitý a nese se v duchu lehkého naivismu osamělého cestovatele. Ten jako by poprvé viděl stromy a západ slunce, neboť se jeho ústřední a takřka jedinou činností stává kochání se nad malebností české krajiny. A to, ačkoliv může být sebevíce pravdivé, pokud se příliš často opakuje, přece jen poněkud unaví a zevšední.

Zlom nastává ve chvíli, kdy poutník Mikšíček začíná střízlivět z omamného kouzla cestovaní a přesněji si uvědomuje, do jakých končin že se vydal a jakou mají minulost (zejména první polovina dvacátého století), čímž dostává tento příběh jedné cesty nový, dosud netušený rozměr. Vypravěč si začíná krom přírodních scenérií všímat i zbytků pohraničního osídlení, artefaktů vysídlené kultury, a místo lyrických panoramat je čtenáři servírován jiný obraz. Obraz „zaniklé civilizace“.

Krajina a její ráz, domy zbořené, přestavěné či dosud zachovalé, lesy pradávné i ty se stromy staršími ne více než padesát let, to vše najednou ožívá a z němé kulisy se stává mluvící svědek, pamětník. Poutník a jeho cesta jako prvotní téma sebereflexe ustupuje do pozadí, a pozornost se tak může zcela obrátit na příběhy Sudet a jejich krajinné a kulturní diskontinuity.

Mnohá místa, jimiž Mikšíček prochází, potkal skoro stejný osud. Z obrazu pečlivě udržované vesnice zasazené do intenzivně hospodářsky využívané krajiny dnes zbylo jen málo – prořídlá zástavba (pakliže vůbec nějaká, mnohdy autor nachází v křovinách jen staré pobořené zdi a někdy ani ty ne) a hustý divoký porost všude, kam jen oko dohlédne. Proměněnou skutečnost navíc dobře dokumentuje doprovodný obrazový materiál, v němž jsou vedle sebe umístěny dobové fotografie s nově pořízenými snímky stejných destinací. Tato srovnání však ale nemají působit jako nějaká tichá morální výčitka, protože by se dalo klidně říct, že opak je pravdou, neboť tím posledním, co by autora v textu zajímalo, je otázka, kdo za to všechno může.

To, co Mikšíček nazývá „zaniklou civilizací“, by snad u jiného mohlo asociovat pocity nenávratnosti a zmaru, není to však případ autora Sudetské pouti. On tím pojmem chápe především přerušenou sociokulturní tradici, přičemž na to, co bylo jednou přerušeno, může být přeci opět navázáno. I když už je to více než půlstoletí a počty přímých pamětníků bývalého česko-německého soužití se každým rokem zmenšují, ta šance tu podle Petra Mikšíčka je stále intenzivně přítomna. Je totiž vtělena do luk, lesů a strání po obvodu Čech. „Je možné tuto krajinu znovu oživit? Spojit bývalé a současné obyvatele péčí o tato opuštěná místa? Co jiného by je mohlo smířit než zdejší krajina?“ Ona má být pojítkem, ale zároveň i důvodem a příčinou případných aktivit, a když ne kvůli něčemu jinému, tak „už kvůli krajině, které schází lidská schopnost pojmenovávat, oživovat a milovat, stojí za to pokusit se o smíření bývalých nepřátel.“ Mikšíček přitom nesklouzává ke zbytečnému patosu ani se nepouští do hledání příčin a případné viny na jedné či druhé straně, daný stav bere jako výchozí a zajímá ho především, jakým způsobem by se mohl stav Sudet zlepšit. Neznamená to, že by ignoroval historické pozadí celého tématu, Mikšíčkův přístup spíše působí dojmem, že tuto část problému přenechává jiným.

Pro nezasvěceného čtenáře může však být autorovo vnímání podoby krajiny zdánlivě paradoxní – tam, kde se našincovo oko kochá romantickou scenérií divoce bující vegetace, vidí Petr Mikšíček zkázu bývalé osídlené a hospodářsky využívané oblasti, a co naopak ten samý čtenář nazve venkovem se všemi negativními konotacemi, které by tento termín mohl nést, to označí Mikšíček za oblast s největším potenciálem stát se českou bránou do Evropy. A ani kdyby jí nakonec nebyla, stačí, řečeno slovy autora, pouze to, že „louka s dvoubarevným kvítím je hezčí než jednobarevná“.

Poutník Mikšíček na začátku své cesty proklamoval, že od ní čeká především vytvoření pevných životních postojů. Na kolik se mu to podařilo, je otázka, kterou si musí zodpovědět především on sám, z textu samotného to zas tak čitelné není. Co se však Petru Mikšíčkovi podařilo nalézt zcela určitě, je silné téma, kterým by se nadále zabýval. Potud byla iniciační role celé cesty naplněna bezezbytku. Důkazem budiž projekty Zmizelé Sudety a Znovuobjevené Krušnohoří, jimž dala vzniknout právě Sudetská pouť a které z ní přímo vycházejí.