"Jsi žid?"
Németh, Gábor: Zsidó vagy?

"Jsi žid?"

Se vším musím začít pěkně od začátku. Za devatero horami a devatero řekami vyrostly kdysi dvě jabloně. Urodila se na nich tmavě fialová jablíčka, zpočátku vlastně spíše zelená, zfialověla až později, nejprve byla červená, pak fialová, nakonec skoro černá, až nakonec dozrála a spadala do trávy.

„Kde mají věci své místo? Snad tam, kde už je paměť téměř vytěsnila?”
Vilmos Csaplár

„Můj otec byl dobrý člověk, to je věta a vymyslel jsem ji já. On sám je nezávisle na této větě dobrý člověk, a také toto se už nyní stalo větou, ať už to na něčem závisí, nebo ne.”
Endre Kukorelly

Se vším musím začít pěkně od začátku. Za devatero horami a devatero řekami vyrostly kdysi dvě jabloně. Urodila se na nich tmavě fialová jablíčka, zpočátku vlastně spíše zelená, zfialověla až později, nejprve byla červená, pak fialová, nakonec skoro černá, až nakonec dozrála a spadala do trávy. Zakousneš se, uvnitř jsou rudá, rudě fialová, je to jako by ses zakousl do srdce. Slyším duté rány, respektive tenkrát jsem je slyšel, teď si to pouze vybavuji. Když už se jablka válela tam dole v trávě jaksepatří dlouho, začala vydávat charakteristický pach. To je má první vzpomínka, a tu jsem si také uchoval. Když ti toho zbude příliš málo, začneš pochybovat i o tom málu.
Nevěříš, že to není jen výplod tvé fantazie.
Je to neskutečná krajina, kdysi tu rostlo víno. Prodírám se křovisky, ruce celé poškrábané. Jen pomalu mi dochází, že jsem přesně v místech, kam mi kdysi postavili dětskou postýlku. Přímo pod jabloně.
Stojím ve své dětské postýlce s dřevěnými šprušlemi, pětačtyřicet let nazpátek. Stojím v budoucím. Dosud pro mne takřka neexistuje minulý čas. Můj dosavadní pobyt na tomto světě sotva stojí za řeč, ačkoliv už i tato má sotva-existence je přirozeně velké břímě, už nikdy nebudu věci vnímat tímhle způsobem, už nikdy s tímhle druhem talentu. Postupně tě zaplavují pachy. Celek se dosud úplně nerozpadl, ještě ses doopravdy neodpoutal, ale už směřuješ k odloučení.
Klopýtám mezi divoce zelenými šavlemi listů, prodírám se dvěma slovy – kukuřičný lán, šťastně mžourám, mírný svah mě nese dolů. Pomáhá mi v chůzi. Nemůžu uvěřit, že chodím. Nepotřebuji už pomoc druhých lidí, nejsem na nich závislý, sám se postarám o změnu úhlu pohledu. Procházím se tímhle přátelským prostorem beze jména. Nikdo mě nenapomene, abych toho nechal. Blíží se podivný zvuk, čím dál hlasitější a temnější bzučení, je to zvláštní, ale už není přátelské, ale děsivé. Zatím ještě nepláču. Myslím, že pláč mi moc nešel. Ta bolest mě zasáhne nečekaně. Snad to ani není bolestí, na tu mě připravilo bzučení, ale její intenzitou, nenasytností. Hřbet pravé ruky nabývá obřích rozměrů. Zrudne, otéká a pálí, chtěl bych to ze sebe sundat a zřejmě až teď, ve světle tohoto poznání, se dávám do breku. Můj řev je plně racionální. Sám totiž nestačím na to, abych se té ruky zbavil. Vlastně skoro nic nezvládnu sám, se vším mi pomáhají obři. A už je tu jeden a odvádí mě zpátky do domu. Všichni dokola omílají jedno slovo, nerozumím, šrseň.
Nic se dosud nepokazilo.
Zatím je ještě obtížné něco pokazit. Jen stěží mě něco může připravit o celou moji říši. Hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa. Dosud jsem bez jazyka, tudíž můj svět je neomezený. Jak bych mohl ztratit něco, co nemá hranice?
Mám horečku. Ležím sám v domě z vepřovic, všichni někam odešli a mě tu nechali. Odešli si do světa a mě zapomněli tady. Nikde žádný zvuk, žádné důvěrně známé šouravé kroky po zahradě, jen úzký paprsek světla vniká dovnitř zpoza pootevřených dveří. Jsem na celém světě sám. Zvolna se vespím do beznaděje. Je to studna plná temnoty, propadám se do ní čím dál níž a hlouběji, jestlipak můj hlas ještě doletí k jejímu kraji? Zděšením procitám, vyskakuji a v tu ránu uklouznu na pomačkaném prostěradle, pokouším se zachytit prvního předmětu, který je po ruce. I ten se na mě nalepí. Je odporný, žlutý a páchne, zamotávám se do něj. Mucholapka! Na obličej se mi lepí muší mrtvolky. Zvedá se mi žaludek, ale jsem příliš zesláblý. Křičím, ať už někdo přijde. Marně.
O čtyřicet pět let později už ten dům nenacházím, byl srovnán se zemí a patrné už je pouze místo, kde stával. Je vidět i nějaký sklep, přečkal v původní podobě, takřka netknutý, pouze obrostl břečťanem. Hlavou se mi mihne, jaké by asi bylo se sem nastěhovat. To sklepení se zachovalo zjevně proto, že jsem se na ně nepamatoval, zato na dům ano, proto zpustnul, zbourali ho a zbylo po něm jen pár základových kamenů, kameny v býlí. Jabloně však stojí dál, jako dřevěné hodiny ukazující čas. A ještě pořád, nebo jinak řečeno všemu navzdory, rodí jablka. Vlastně mi to ani není po chuti. Chvilku tu postávám a pak si beru ze země pár jablek, což je samosebou krádež, tedy alespoň podle přísné dikce platných zákonů.
Postávám tu a pokouším se znovu si vybavit onen pocit Celku. Vybavit si onen úhel, ze kterého se tenkrát člověku zdál být svět v nejlepším pořádku. Jenže teď už nevězím v budoucím, nýbrž v minulém. Otřesen, jako bývá účastník pohřbu. Ačkoliv ani to ne, spíš jako bych dík zmateným instrukcím domorodců konečně nalezl hrob svého prapředka v africké buši. Tak tady odpočívá, staroušek. Dej mu pánbůh věčnou slávu. Zapálit svíčku, pomodlit se a rychle zpátky do světa nehostinné svobody.
Nevím, kdy jsem ji ztratil. Kdy jsem přišel k sobě. Nebo jestli pro mě vůbec nějaká existovala. Jestli byla někdy doopravdy nedělitelná. Nevím, jestli to, co cítím, je skutečně pocit čehosi chybějícího, anebo se mýlím a celé je to už od začátku nedorozumění, krom této prázdnoty nikdy nic neexistovalo a to, co vnímám jen jako bolestný otisk nevratného pocitu naplněnosti, jako otisk kdysi existujícího Celku, je samo o sobě plné, obohacující a především – to jediné je skutečné. Jako kdyby to „chybějící” bylo pouze nesprávným pojmenováním pro cosi jiného, takže se nemůžu divit, že na toto pojmenování neslyší. Nereaguje, nemizí. Je nehybné, nelze je vychýlit z osy. Tohle jsi ty. Nepřehrabuj se v aktovce, neschovávej se, postav k se tomu čelem. Zamiluj si ten fakt, nebo si na něj alespoň zvykni, když už se to tak sešlo, že s tím musíš žít. A přestaň se tvářit udiveně.
Jenomže ono to nejde.
Nejde mi to, nemůžu si na to zvyknout.
Řekne se jim, jak co mají dělat, a oni to tak udělají.
Narodíš se, trošku si zakřičíš, protestuješ hlasitým pláčem, jak ti velí zdravý instinkt. Proč tě nenechají na pokoji? Vřískáš a oni do tebe okamžitě začnou cpát vnějšek. Ládují do tebe všechno to, co je venku.
Zpočátku na to jdou opatrně, nejprve přicházejí na řadu jinakosti, které jsou ti nejbližší, jsi dosud bezelstný a je zřejmé, že ti to působí potěšení, co potěšení, doslova se třeseš blahem a celé tvé tělo, celý ten bezostyšný mechanizmus pracuje na tom, aby ses k tomu dostal. Aby se k tomu dostalo tvé tělo. A teprve když ses nasytil, teprve pak se v tobě začne mdle probouzet jistá emoce. Tvá brada spočívá na nějakém šátku, slyšíš, jak pobrukují, a cítíš poplácávání po zádíčkách. Krkavci jedni, jdou ti po krku.
Teď si hezky odkrkneme. Odkrknu si.
Tak pěkně. Táááák, andílku, to jsme ale šikovný kluci.
Bože můj, jaká slova tu zaznívají! Slovy jsi krmen a slovy z tebe páčí i to, cos napolykal navíc. Vyčerpal ses, ničemu nerozumíš, sladce usínáš. Sladce, jako hrouda hlíny, jestli už jsi někdy viděl zemi zblízka.
Mateřská hrouda.
Má matka neměla mléko. Slabounká, křehká, éterická. Citlivá, subtilní, voňavá. Něžná, soucitná, pudová. Dokonalá. Jenom mléko neměla. To postrádala. Postrádala je koncem podzimu roku šestapadesátého roku. Ještě štěstí, že měsíc před matkou porodila její švagrová, která měla naopak mléka dost i pro dva. Tak se ze mě stal soukojenec. Zuzka je má soukojenkyně. Pomléčná sestřička. To snad má logiku, ne? Pomléčná jako analogie k pokrevní, jako bychom tehdy měli možnost vzájemně rozhodovat o svých osudech a společně si – zcela vědomě – zvolili ve všech ohledech stoprocentní mléko tety Erži.
Jsme jednoho mléka, ty i já.
Mám-li být k sobě upřímný, a proč bych se do toho jinak pouštěl, nikdy jsem ve vztahu k Zuzce nic sourozeneckého necítil, ani když jsme pobývali u nich doma, ve věčném přítmí jejich ulice, při dětských hrách v zákoutích labyrintu jejich bytu, který pamatoval i lepší časy a jejž by bylo možné označit za měšťanský, ani později, o společně trávených, nekonečných, pozvolna okorávajících letních prázdninách; sourozenectví tedy opravdu ne, spíš jakousi podivnou, nevraživou totožnost, jež může sloužit jako základ pro určitý, a v tomto případě už ne zrovna ten nejlepší typ lásky – takhle bych to mohl vyjádřit, kdyby onen sluha nebyl v daném případě v pozici vládce, jehož moc přesahuje obvyklou míru.
Chodit a tropit nepřístojnosti v poloviční výšce, pozorovat nevyzpytatelného nepřítele, kterému saháme do pasu, přizpůsobovat se jeho podivným zvyklostem, předstírat neobyčejnou ostražitost, schovávat se mu, spřádat nekalé plány, provádět všelijaké věci v přítmí pokoje. Má soukojenkyně byla mou spolubojovnicí při pouličních dobrodružstvích, při mých mých krotkých, ale vytrvalých zákeřných výpadech z džungle proti nesnesitelně nudnému světu dospělých.
A Zuzka mě pochopitelně taky zradila, když jí šlo o krk.
Nebo když se v ní probudila nějaká temná síla.
Procitla v ní a přiměla ji opatřit si žehličku, zastrčit ji do zásuvky a ukrýt pod postel. Bere mě stranou, pojď, něco ti ukážu, velké tajemství, to budeš koukat. Vytahuje žehličku, jako by to byl poklad, který se jí podařilo získat s nasazením vlastního života. Říkám si, že tak důkladně ukrytá věc musí mít obrovskou cenu a přistupuji k ní s patřičným obdivem. Ona ji zdvihne, dej sem ruku, přitiskne mi žehličku na dlaň, nábožně, jako by mne obřadně uváděla do nějaké nové církve. Vykřiknu bolestí. Z vedlejšího pokoje přibíhají dospělí, ona na ně bezelstně hledí, jako by neměla nejmenší tušení, co se tu odehrálo, jako by nechápala podivnou souvislost mezi žehličkou a elektrickým proudem. Natírají mi dlaň bílkem, vůbec nic nechápou a já jim nic vysvětlovat nebudu.
Ta bolest mě poučí o nekonečné vzdálenosti mezi lidmi. Říkám jim, že mě to bolí, a oni mi věří a okamžitě porovnávají svou představu o mé bolesti se vzpomínkami na vlastní, dříve prožitá utrpení. Skrze ně se potom pokoušejí mou bolest zmírnit. Říká se tomu soucit, ačkoliv jestli je něco nemožné, pak je to snaha ponořit se prostřednictvím cizích vzpomínek na někdejší pocity k pocitům mým. Tímto způsobem se lze dobrat starostlivé lásky, účinné pomoci, proniknout k jádru různých problémů, ale ke mně a k tomu, co cítím právě já, nikoli. To, co ti lidé pociťují, tedy není soucit, nýbrž politování, náklonnost, pocit zodpovědnosti, vůle pomoci pramenící ze smyslu pro povinnost, můžu to nazývat, jak chci, podstata se tím nezmění a mé pocity zůstanou i nadále osamoceny. O tom, jak velká je má bolest, si kromě mě nemůže vytvořit pojem nikdo další.
To proto mě každý bez váhání zradí, když mu půjde o krk. Protože zabránit by tomu mohly výhradně mé pocity. Tak už to na světě chodí. Mechanismus instinktu se spustí a bez zaváhání vynese to jediné možné rozhodnutí, už předem vylučující jakoukoli pochybnost. Pár pomněnkových očí se na tebe upře a pak tě zradí, bez zaváhání, vše je prosté a hladké jako hladina rybníka jen pár minut poté, cos do něj vší silou mrštil kámen.
Také já bych patrně se stejnou samozřejmostí kohokoli zradil.
Vybavení k tomu mám.
Ze všeho nejdřív zradíš vždycky sám sebe.
Ještě jsem ani nebyl na světě, a už mě málem připravili o život, dokonce dvakrát. To takhle jednou máma vyjde na pavlač, na sobě sepranou červenou teplákovou soupravu, nepochybně s nějakým nápisem na zádech – Budovatel nebo Domobrana, v ruce odpadkový koš, chystá se právě vynést odpadky.
Na dvoře našeho pavlačového domu stojí dvě postavy, hned vedle železného klepadla, na kterém bude jednou dcerka Fehérových, takzvaná domovníkovic holka, rajtovat až do omrzení a kam budu o mnoho let později házet šumařům drobásky zabalené do novin. Pod vlivem zkreslených výkladů oné doby a věrohodně vyhlížejících fotografických i filmových dokumentů jsem přesvědčen, že alespoň jeden z těch dvou má na sobě montgomerák. Já, dosud embryo ve vlažném nálevu, si v té chvíli pokojně cumlám palec. Teď vložíme chlapíkovi v montgomeráku do ruky samopal. Právě po takových komoušských kurvách v rudých teplákách a s velkým břichem pasou, příkaz zní: ve středu odprásknout tři kusy v červených teplákách, a když budou mít pupek, dostanete dvakrát tolik, nebo tak něco. Chlap v montgomeráku zamíří, matka strne a po své krvi, po pupeční šňůře, mi sešle koňskou dávku děsu. Pak se připraví na smrt tím nejjednodušším způsobem.
To jest nijak.
Uvědomí si, proč to všechno, to ty rudé komoušské tepláky, co má na sobě. O pár baráků dál převčírem pověsili kluka v teplákovce se symbolem fotbalového klubu ministerstva vnitra. Pověsili ho v ní nebo spíš kvůli ní.
Je příznačné, že nevidím toho druhého muže, který nás zachraňuje před sebou a svým kolegou tím, že zavčas srazí hlaveň namířeného samopalu. Dyť je těhotná, ty hovado, seš snad slepej?! To řekl, podle mé matky. V boji za svobodu zavládne na moment příměří, z pochopitelných, lidských důvodů nechají obtěžkaného nepřítele lidu uniknout a přispějí tak zprostředkovaně k mému vypuštění na svět. Poštvou mě na svět.
23. říjen 1956, den němé demonstrace, a sanitka veze maminku do nemocnice, praskla jí plodová voda. Předčasný porod. Rusa ovšem neoblafneš, viděl už za život pěknou řádku sovětských filmů. Takhle přece zdrhali fašisti, byla to jejich finta, sehnat si sanitku, a možná to ani opravdová sanitka není, třeba je to vojenský náklaďák narychlo přetřený na bílo, a haknkrajc mazaně přemalovat na červený kříž. Vykutálení malí náckové, chtělo by to všechny je postřílet tady v tom divným Suezu, nebo kdeže to vlastně jsme. Ti se neštítí ničeho, postaví se třeba na hlavu, aby dosáhli svého. Měli bychom také vymyslet nějakou tvář pro řidiče sanitky, mohl by vypadat dejme tomu jako Yves Montand v tom senzačním filmu Cena strachu, kde převážejí nitroglycerin. Yves Montand se vyklání z okénka a křičí, rusky, možná s nedokonalou výslovností, že veze rodičku. To určitě, pomyslí si Rusové, taky rusky, a zahájí palbu. Šofér sanitky dostane nápad. Trochu si najede, náhle prudce šlápne na brzdy, počká si, až dozní dávka ze samopalu, a pak na plný plyn projede křižovatku. Dokážu si představit, jak asi mamince bylo.
Nějak jsme se do té nemocnice dostali.
Já jsem patrně u mámy v břiše spokojeně podřimoval.
Tenkrát jsem ještě dokázal spát, i ve dne, snad proto, že to dosud nebylo povinné. Aby tato má schopnost vzala zasvé, musel jsem se narodit a maličko povyrůst. Postupně jsem s tím skoncoval ve školce. Začal jsem se skoncováváním. Nebyl jsem zlobivé dítě, neskoncoval jsem se spaním ze zlobivosti, jednoduše mi to nešlo, nebyl jsem s to usnout. Zároveň s tím se dostavil i obdiv. Obdivoval jsem se ostatním, že jim spaní jde. Že jim jde právě to, co jim jít má. Vytáhnou si sklápěcí lehátka, někdo je přikryje dekou, paní družinářka udělá přítmí a přeříká pohádku, a oni usnou. Jak prosté. Palec jim vklouzne do pusy. Já je lekal svou nespavostí a tím, jak jsem široce otevřenýma kulatýma očima zíral do stropu, sledoval ostatní jako malá šelma, vykukoval škvírami žaluzií a pozoroval všechno, co se dalo z venkovního světa zahlédnout nebo alespoň to, co z něj žaluzie dovnitř vpustily, pozoroval jsem lampu, vzory na pokrývce, poházené hračky. Cokoliv. Čas od času jsem se na protest posadil a porušil všeobecnou horizontálu, provokativně, jako bych vyzýval ostatní, aby se připojili a vzepřeli se proti opiu odpoledního klidu. Cítil jsem krajní odhodlání.
Houby odhodlání!
Dlouho uvažovali, co s tím, a pak přišli s geniálním řešením. To je pro ně typické, projdou si celý arzenál a zvolí tu nejdokonalejší zbraň.
Vymysleli si, že budu dávat pozor na ostatní.
Budu střežit spánek druhých.
To já budu dozorce.
A tak se stal dozor mou novou úlohou, dokonce byla uspořádána oslava, na které jsme sehráli pohádkové představení jako nezvratný důkaz vzorného tempa našeho příkladného vývoje, a já jsem v té hře dostal roli Starého dubu. Tenhle Starý dub byl mimochodem ze dřeva a plátna, byla to ve skutečnosti velká kresba ve tvaru Starého dubu, jež shodou náhod zobrazovala právě Starý dub, ovšem byl v ní otvor, skutečný otvor přesně v místě té namalované dutiny, a tím otvorem jsem měl coby Starý dub respektive jakožto tvář Starého Dubu vykukovat já – měl jsem vylézt na žebřík a vyhlížet ven. Když jsem na žebřík lezl, všiml jsem si, že zezadu, z pozice lezoucího, nevypadá Starý Dub ani přibližně jako Starý dub, ale jako dřevo a plátno, přesto jsem ale vylezl nahoru a už jako Starý dub se usmál skrz otvor ven a dolů na ostatní, na hříbky a kytičky tam dole, a pronesl k nim jakousi káravou, ale přesto tak nějak dobráckou větu, proteplenou a srdečnou, ve snaze být co nejvíc k sežrání.
Já, Starý dub, jsem byl vzhůru a dohlížel na ostatní.
Z toho, co bylo dosud zakázáno, udělali najednou povinnost. Nemohl jsem si zvolit, jestli zůstanu o poledním klidu vzhůru, nepřiznali mi právo na nespaní, které mi mimochodem a priori náleží už od narození, nepřitakali tomu, co bylo realitou, ale rovnou mi to dali za úkol. Nespaní se pro mne stalo prací, proti níž bych býval mohl protestovat jenom spánkem.

A spaní mi nešlo, nemohl jsem to přenést přes srdce. Nedokázal jsem spát na protest. Zdolali mě. Nebo ještě přesněji – z mé pouhé existence učinili porážku.
Nejšílenější je, že si dřív nebo později zvykneš na všechno.
Seděl jsem a pozoroval ostatní jak spí. Tak tohle bude od této chvíle má práce. Dělají něco, čeho já nejsem schopen, a já se na ně dívám, nemůžu se nedívat. Budu pozorovatelem, nikoli účastníkem. Občas na mě naléhají, abych se zapojil, a v takových případech to z čiré zdvořilosti dělávám, ale abych to vůbec vydržel, vystupuji ze svého těla, poodejdu stranou, najdu si nějaké vhodné vyvýšené místo, vyhovující plošinku, odkud to celé můžu pozorovat.
Však oni už se postarají, aby z mé vzpoury udělali úkol. Postarají se, abych byl hodný, abych mohl zůstat hodný a platit za hodného, abych mohl bez obav předstoupit před Mikuláše.
Stojím před Mikulášem, protože mě vyvolal, ale je to podivný Mikuláš, nemá například bílé vousy, ale spíš takové slaměné. Je nás tu v tmavé místnosti celá spousta, všechny maminky a tatínkové, děti a babičky a paní vychovatelky, navlékli mi sametové kalhoty a košilku jako z cukru, lakovky, oslnivě bílé podkolenky, ve vlnitých a hustých medových vlasech mi mokrým hřebenem narýsovali pěšinku. Zalévá mě jakési horké světlo, začínám se potit. Mikuláš cosi říká, na něco se mě ptá, ale nedokážu se vůbec soustředit, protože mou pozornost upoutalo něco úplně jiného. Pozoruji Mikulášův krk, který prosvítá mezi purpurovým pláštěm a slaměným plnovousem, má na něm malou bradavičku, přesně v místech, kde ji má můj tatínek, ten malý výrůstek tam visí, ale nesmí se strhnout. Pochopitelně se mě ptá, jestli jsem byl hodný, nevím nač ta otázka, když údajně ví úplně všechno. Pak už se neptá. Ta jeho bradavice mě děsí, vlasně ani ne tak bradavice, na tu jsem si už zvykl, ale pomyšlení, že já a máma žijeme s Mikulášem, že jsem Mikulášův syn. Přešlápnu z jedné nohy na druhou. Copak, Gabi, chce se ti čůrat? Tohle se mě ten Mikuláš zeptal. Ze všech otázek si jako nejpříhodnější zvolil zrovna tuhle, sezvou sem všechny lidi z celé zeměkoule, všechny obyvatele téhle planety, a on se mě pozměněným hlasem mého tatínka zeptá zrovna na tohle. Okamžitý konec světa se ale nedostavuje. Svět se nehroutí, stěny ve všech ohledech moderního kulturního sálu Tiskárny cenin nepraskají, země se neotvírá a bohužel mě ani nepohltí. Nic z toho se nestane, zato se všichni rozesmějí. Burácivý smích. Chechtá se celá Zeměkoule a Mikuláš mi za toho burácivého smíchu rukou mého táty vtiskne do dlaně červený pytlík. Nějak ho popadnu a jdu zpátky na své místo.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Kalligram, 2004, 184 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse