Povídková sbírka má dva autory: bratry dvojčata Giorgia a Nicolu Pressburgerovy. Narodili se 21. 4. 1937 v Budapešti, v roce 1956 však Maďarsko opustili a zakotvili v Itálii. Nicola vystudoval práva na parmské univerzitě a stal se z něj uznávaný ekonomický zpravodaj, Giorgio absolvoval studium režie na římské Akademii dramatického umění a začal slavit úspěchy v rozhlase, divadelním světě i za filmovou kamerou. V roce 1986 vyšly Příběhy z osmého obvodu a tento pozdní literární debut zahájil Giorgiovu slibnou spisovatelskou dráhu. Ta Nicolova vlastně nikdy nezačala, protože rok před vydáním knížky zemřel. Giorgio pak vydal roku 1988 román L´elefante verde (Zelený slon), velice volně navazující na zdařilou prvotinu, a bratra opět uvedl jako spoluautora. O rozsahu a způsobu jejich spolupráce toho příliš nevíme, v Osmém obvodu je údajně každý z nich autorem pěti povídek. Jako celek však sbírka působí naprosto jednotným dojmem. Buď je za tím schopnost vzájemného vcítění sourozenců, nebo jednotící rukopis jednoho z bratrů. Tak či onak, mnohem zajímavější než způsob spolupráce obou autorů jsou jejich kořeny. Bratři Pressburgerové jsou maďarští Židé s německým příjmením odkazujícím na Slovensko, přesazení do Itálie a píšící v jazyce, který není jejich mateřštinou a který se naučili až v dospělosti.

Třebaže z textů Příběhů z osmého obvodu jasně zaznívá vypravěčův hlas, za jeho „já“ není třeba hledat konkrétně žádného z autorů. Je to hlas bezejmenného svědka a zároveň účastníka tragického osudu židovské městské komunity v centru Evropy v průběhu dvacátého století. Vypravěčovo svědectví nemůže obsáhnout tak dlouhý časový úsek, často čerpá z rodinných historek, ze vzpomínek přátel a předků. Proplétá příběhy postav i „postaviček“, kterými nenásilně zabydluje prostor svých vzpomínek, svého dětství a dospívání: osmý budapešťský obvod. Třebaže je tento obvod součástí velké metropole, v povídkách dostává spíš podobu uzavřeného a izolovaného štetlu. Nelehké osudy konkrétních postav, vylíčené stylem židovských anekdot, pro nějž je typická ironická reflexe údělu „vyvoleného“ národa, získávají univerzální dimenzi.

Bizarní protagonisty jednotlivých příběhů, které nespojuje pouze literární topos osmého obvodu, ale kteří společně vytvářejí barvitou fresku, znázorňující výjevy ze života trhovců a obchodníků, sledujeme skoro jako pod drobnohledem. A přece zároveň cítíme, že jsou jen náhodně zvolenými zástupci anonymního davu lidí odsouzeného k záhubě. Vypravěč se netají tím, že i ti, kdo vyvázli bez fyzické úhony, si navždy ponesou šrámy na duši. I on má svá traumata, nečekanou ztrátu první lásky: „na bolest, kterou jsem cítil, když jsem se od ní musel odloučit, jsem už zapomněl a pohřbil ji hluboko v sobě…“, odloučení od rodičů na dlouhé měsíce úkrytu v budově židovské obce, kterou tehdy nevnímal jako spásné útočiště, ale jako nepochopitelné a nezasloužené vězení.

V době vzniku knihy bratři Pressburgerové netušili, že dobrodincem, který zachránil je a další židovské děti před transportem do lágru, nebyl pouze švédský král, zmíněný v povídce Synagoga, ale hlavně kontroverzní postava novodobé historie, „italský Schindler“ Giovanni Perlasca. Pravda o jeho obyčejném hrdinství – Perlasca, bývalý fašista, který po září 1943 odmítl uznat Italskou sociální republiku v Salò, se v Budapešti vydával za španělského velvyslance a podařilo se mu zachránit život 5218 maďarským Židům – vyšla najevo až koncem osmdesátých let. Giorgio Pressburger, jeden ze zachráněných, patří mezi zakládající členy Nadace Giorgia Perlascy, italského hrdiny, který své hrdinství přes čtyřicet let tajil.

Holocaust samozřejmě zasáhne do osudů všech postav, ale není ústředním tématem povídek. Je jen jednou z ran, které padaly na hlavu obyvatel osmého obvodu, jejichž důstojnost byla tolikrát pošpiněna a pošlapána už před příchodem nacistů a Hnutí šípových křížů. Pressburgerové zmiňují i tragický paradox, že konečné řešení židovské otázky po válce umožnilo přeživším získat v přeplněném lidském úlu kolem Telekiho náměstí více životního prostoru a důstojnější příbytky. Jako další hrozivá rána je pak nahlížen rok 1949 a především pak rok 1956, včetně událostí, které k němu vedly. Znárodnění majetku, vymyšlená udání, bezdůvodné věznění nebo odchod do exilu znamenaly pro mnohé obyvatele osmého obvodu téměř stejně bolestnou zkoušku, jakou bylo vyvražďování Židů v letech druhé světové války. Navíc se nemohli vyrovnat se skutečností, že kdokoliv je může anonymně obvinit z čehokoli, že „neznají jméno svého nepřítele“.

V kontextu italské literatury se obě díla Giorgia a Nicoly Pressburgerových vymykají a totéž platí i pro povídky a romány, jejichž autorem už je pouze Giorgio. Když odhlédneme od jazykové podoby textů, vyznačující se atypickými syntaktickými vazbami, občas neitalským slovosledem a užíváním jidiš či hebrejských výrazů, a zaměříme se na obsah, každému čtenáři je po přečtení několika stránek jasné, že Pressburgerové, podobně jako třeba Italo Svevo nebo Claudio Magris, rozšířili italskou literaturu o středoevropský prostor. Což samozřejmě není dáno jen tím, že se většina děl odehrává v Budapešti, ale především autobiografickým podložím textů, čerpajících nejen z empirické zkušenosti autorů, ale také z životních osudů jejich předků, z tradic a mentality budapešťských Židů, kteří se do osmého obvodu přistěhovali z různých koutů střední a východní Evropy. Českému čtenáři by tak tyto texty měly být bližší než čtenáři italskému, který vnímá sugestivně vylíčenou atmosféru židovské komunity ve středu Evropy jako téměř exotickou.

Bratři Pressburgerové Italům poskytli evokaci světa svých kořenů v jejich mateřštině. Je třeba zmínit, že Giorgio se o prezentaci maďarské kultury v italském prostředí zasloužil i několika literárními překlady, například románu Harmonia caelestis i u nás známého Pétera Esterházyho či povídek nositele Nobelovy ceny za literaturu Imreho Kertésze Az Angol Lobogò (Anglická vlajka). O rozšíření italských kulturních hranic směrem do centra Evropy usiloval i jako programový ředitel Mittelfestu: festivalu prózy, hudby, tance, poezie, loutkového divadla, filmu a výtvarného umění zemí střední Evropy, který se již patnáct let koná vždy v červenci v italském městečku Cividale del Friuli. Na dokreslení uveďme fakt, že Giorgio Pressburger se nakonec usadil v „hraničním“ městě Terstu, který byl až do první světové války součástí Rakousko-uherské monarchie, stejně jako jeho rodná Budapešť, do níž se na konci minulého století na čas vrátil jako ředitel Italského kulturního institutu.

Zdařilá prvotina bratrů Pressburgerových není jen zajímavý příspěvek do fondu středoevropské židovské literatury, na malém vzorku panoptika obyvatel osmého budapešťského obvodu se autorům podařilo ukázat střet holé reality života, ovlivňovaného absurdními cestami, po nichž se Historie často ubírá, s přirozenou lidskou touhou dotknout se vyšších tajemství a nahlédnout, tak jako Natan, hrdina poslední povídky, do knihy osudu.

Doslov zveřejňujeme se souhlasem autorky.
Giorgio a Nicola Pressburgerovi: Příběhy z osmého obvodu (Storie dell´Ottavo Distretto), přel. Šimon Daníček, doslov Alice Flemrová, Sefer, Praha 2006