Maďarský básník Szilárd Borbély, jehož kniha Pompa funebris byla právě přeložena do češtiny, navštívil Prahu.

OH - Maďarská literatura údajně funguje hodně skupinově. Je to skutečně její dominantní rys?
SB - Antagonismus literárních skupin se formoval na půdorysu politických stran. Nejdřív se zdálo, že po roce 1989 pominou, ale politika je znovu rozdmýchala. Živí je také rozdělování státní podpory.

- Takže vy jste básníkem nějaké politické strany?
- Takhle přímo to není. Jsem spojován s levicí - aniž by mě s ní něco skutečně pojilo. To není žádné estetické hodnocení, ale politická podezřívavost, díky níž se podařilo znovu rozpoutat nevraživost mezi autory takzvaně lidovými a urbánními.

- A vy patříte k těm lidovým?
- Ne, k urbánním.

- Přitom jste vyrůstal na malém městě a podle veršů Pompa funebris bych řekl, že budete spíš křesťanský demokrat než levičák.
- Píšu do týdeníku Život a literatura, a ten je vnímán jako orgán maďarské socialistické strany a jejího koaličního partnera. Když jsem část sbírky Pompa funebris uveřejnil v deníku Népszabadság, na stůl děkana debrecínské univerzity, kde působím, se pak dostal anonym s výstřižkem této básně. Paranáboženské verše v postkomunistických novinách - nevěděli, co si s tím počít...

- U vás má literatura zřejmě ještě váhu. Co by za to dnes u nás básník dal, kdyby jej někdo udal.
- Nešlo o literární záležitost, spíše o řevnivost uvnitř univerzity.

- Přesto vidím mezi našimi zeměmi nemálo rozdílů: vedle vzdálených jazyků také literární situaci, navíc je tu český ateismus...
- Ano, ale pokud zůstaneme u knihy Pompa funebris, ta je silně ovlivněna barokem, které bylo velmi internacionální. Notabene, má sbírka není příjemná ani věřícím, ani ateistům.

- Ve vaší knize Pompa funebris je užíván teologický i vědecký jazyk. Proč zrovna tyto výrazové prostředky?
- Protože zatím nejsilnější odpovědi na základní lidské otázky podala teologie a náboženství. Pro leckoho je ovšem dnes mnohem srozumitelnější, když použijete třeba i pseudovědecký jazyk než ten teologický. Pořád se tak vracíme k otázce, kterou si vlastně ani příliš pokládat nechceme: Co je v člověku to netělesné?

- Podle vás se tedy poezie a věda nevylučují?
- Určitě ne. Od dob osvícenství se domníváme, že věda odpoví na naše otázky. Přitom jsme pozapomněli, že předtím se teologie a náboženství pokoušely o totéž.

- V jednom z rozhovorů jste také mluvil o tom, že jste použil barokní jazyk proto, že ten současný nedokáže dostatečně vyjádřit smrt a utrpení. Opravdu je současný jazyk tak mělký?
- Ne, jazyk jako takový mělký není, ale pojmy, které používáme, mělké jsou. Když dnes čteme barokní poezii, vnímáme ji jinak než tehdy, a když se pokusíme tento jazyk vzkřísit, dozvíme se o sobě věci, které jsme netušili.

- Současný jazyk o nás tedy nic neříká?
- Pro mě byla Pompa funebris hledáním odpovědi na otázku, jak si můžu vytvořit určitý odstup od toho, co je pro mě bolestné. Když jsem používal barokní jazyk, bylo to snazší a pohodlnější.

- Dnes ale dochází k posunům nejen v jazyce: kupříkladu příběh vraha je upřednostňován před příběhem oběti.
- To je otázka toho, s kým soucítíme. Příběhy, které se odehrávají v kině a televizi, nemají dnes ambici s někým soucítit. Vyhýbají se katarzi. Chtěl jsem docílit toho, aby čtenář katarze dosáhl, i kdybych k tomu měl využít brutálních prostředků.

- Utvrdilo vás soudní řízení v případu vašich rodičů, jímž je sbírka inspirována, v nedůvěře ke státním institucím?
- Ano, tam jsem viděl, že instituce nefungují, navzdory tomu, že lidé, kteří jsou jejich součástí, mají dobrou vůli.

- Je to důsledek postkomunistické doby, či cosi archetypálního?
- Došel jsem k tomu, že systém nyní nefunguje proto, že lidé nemají právní vědomí, svých práv se nedomáhají. A nestačí, aby se jich dožadoval jen jedinec, museli by tak činit všichni.