Sophia de Mello Breyner Andresenová se narodila v aristokratické rodině s dánskými předky v roce 1919, čtyři roky po vydání časopisu Orpheu, jímž modernisté v čele s proslulým tvůrcem heteronymních básníků Fernandem Pessoou a Máriem de Sá-Carneirem zaútočili na baštu zpohodlnělých kulturních konzumentů, volajíc po autonomní, elitní, náročné literatuře pro zasvěcené. V roce 1927 jejich pochodeň převzali autoři sdružení kolem časopisu Presença (Přítomnost), kteří na své předchůdce navázali „aristokratickým“ pojetím literární tvorby (pro znalé), traktovanou problematikou (identita a integrita lidského subjektu) a snahou vytvářet novou skutečnost, která je nezávislá na vnější realitě. Pohrdáním sociální tematikou a vším, co by se blížilo „zrcadlu“ společnosti, se však dostali do sporu s realisticky zaměřenými autory (neorealisty), kteří se soustředili na aktuální společenské problémy. Smírčím prvkem těchto vyhraněných literárních front se až v roce 1940 staly Cadernos de Poesia (Básnické sešity), které sdružily autory rozdílného tvůrčího kréda a v nichž básnířka, autorka povídek, pohádek i divadelních her, Sophia de Mello Breyner Andresenová, debutovala.

Ačkoli se autorka nikdy netajila tím, že se sama dlouho vyrovnávala s tvorbou Fernanda Pessoy, její dílo již nese stopy společné básníkům druhé poloviny 20. století: poezie se odosobňuje, zpředmětňuje a namísto vytváření nové skutečnosti se zračí touha nově objevovat existující skutečnost.

Hledání uměleckých prostředků, jak přistoupit k realitě, se u Andresenové pojí s láskou ke slovu a věcem. Podobně jako Eugénio de Andrade, jehož poezii čeští čtenáři znají z výboru Svrchovanost (2004) v překladu Pavly Lidmilové, Andresenová nachází zdroj inspirace v tvorbě Luíse de Camõese a ve starověké řecké lyrice, její esenciálnosti a konkrétnosti. V antickém světě rovněž nalézá nadčasové hodnoty pravdy, spravedlnosti, důstojnosti a souladu člověka s přírodou, které tvoří základ všech jejích básnických a prozaických děl. Důkazem jsou Příkladné povídky, v nichž Andresenová těží z antické i křesťanské tradice a podmanivě vypráví o odvěkém zápasu dobra a zla, odkrývání falše a hledání pravosti, o lidské zaslepenosti a absurdní touze po moci, o existenciální úzkosti lidského jedince vystaveného tváří v tvář neúprosnému plynutí života či návratu člověka k autentickému bytí ve spojení s přírodou.

Všechny povídky navíc působí zaklínací mocí slova. Výrazová prostota a pročištěnost, úspornost a svádění tichem se snoubí se symbolickým, mnohovýznamovým charakterem textů, jimiž prostupují literární odkazy různé provenience od Homéra po Bibli. Díky tomu se sluncem zalité pobřeží vonící po soli a řasách proměňuje v mytický prostor, v němž se rodí bohové či ožívají antičtí hrdinové, a v chudém muži z velkoměstské ulice lze rozpoznat Krista. Kladem povídek je rovněž sugestivní vylíčení nálady, jež dotváří příběhy, a důraz na jevovou stránku, která čtenáře nutí „vidět“.

Autorka s otevřenýma očima, zkoumající a kritická, vládnoucí zkratkou a lyrickou intenzitou, patří dozajista k tomu nejlepšímu, co portugalská literatura 20. století nabízí.