evropa. deset pohřebních písní /úryvky/ (europa. zece cântece funerare)
evropa mě spolkne
budu evropskou dcerkou
můj život se začne podobat
některé z tvých četných řek
má smutná evropo
ale dá se vůbec srovnávat tvůj smutek s mým? máš místo pro můj mozek
pro mé masožravé potkany
(má paměť je asi jako vzduch
ve třímilimetrové injekční stříkačce)
a máš taky místo pro mou tvář
spíš mužskou než ženskou?
děti které umírají na našich ulicích
či v našich útrobách plných jedu a vášní
budou mít kde si navlékat tiché korálky
kde si proplétat prsty

a kde si zavěsit vychrtlá záda?

*

ty mi vyprávíš o penězích
o tom jak se budeme mít dobře
až rozjedeme náš podnik
až si koupíme dům a taky auto
až se nám narodí dvě tři děti
ale já vidím pod víčka
a pod víčky je zima
bydlí ve mně žena s temnou tváří
já jsem její království
mé tělo je její potrava
má zbabělost je její krev
tvé oči ji neodhalí
ani tvůj čich nebo vkus
jsme si totiž podobné jako vejce vejci

ale přesto mám s tebou mnoho společného:
zažloutlé povlečení v němž
probouzíme naše ospalá pohlaví
kastrol s jídlem a lžíci
kazety s nahrávkami blues které
posloucháme kolem půlnoci
zasněnou kočku na kost vychrtlou
mrtvé děti – deset kousků kůže

tamhle je plotýnka, tamhle kohoutek s teplou vodou.
tamhle jsou prášky na spaní a tady jsem já.
a ty – tebe jsem si vymyslela.

1.
ale co může člověk dělat dokud
je vzduch cítit zvratky a my sami jsme hodni opovržení?
mám starost o svou tvář
pokrytou modrými stíny
nenávist se uložila do tichých letitých záhybů
a já bych ti chtěla říct tohle:
byla bych si přála abys byl čistý a upřímný
a pak bych tě milovala
a ve snu bych neviděla svou ruku
svírající tvůj život, jsem mlčenlivý vrah…

2.
má ruka byla teplá
tak jak jsou vždycky teplé
ruce ničemů
jenom smrt je schopná překonat ničemnost

5.
když na tebe zrovna nemluvím
je snad proto má láska menší?

ta krása po níž toužím
ty peníze co po nich prahnu
ta láska o níž sním
dá se tohle všechno odříznout
břitvou může snad rudý pramínek
tohle všechno spláchnout?
rozvírám svou hruď
jako bych porcovala kuřecí prsa
žena nemá právo!
žena není schopna!
děťátko moje, můj mazlíčku,
díváš se na mne svýma krásnýma očima
vyloupnu ti je a rozmáčknu
budeš na tom stejně jako já:
slepý jako krtek.

rumunsko, fin de siècle (românia, fin de siècle)
konečně už vím, jak vypadá zlomyslnost dobráků,
znám tyhle lidi s baculatýma vlhkýma rukama,
co by pořád chtěli někoho hladit
Občas jsou dny
kdy se kdokoli z nás
může náhle projevit jako ubožák.
Rozhodli jsme se neumřít
a vzdorovat
my děti bídy
co jsme se provinily tím
že jsme přišly na svět
chvíli před koncem století
mezi frontou na maso
a frontou na vajíčka
na vánoce nám ukázali v přímém přenosu
lidi rozstřílené na padrť
vyrostli jsme v útrobách psa
který se tu noc nacpal lidským mozkem
a dnes se dovídáme že ti
kterým jsme věřili
chodili dobrovolně
udávat své kamarády estébákům
a tak se zrada snaží stát naším vzorem
dává nám lekce správného chování:
žádný sex a vyhýbejte se drogám
nepište po zdech sprostá slova
berte to filozoficky
nesahejte si na život
nevražděte své rodiče

tiše čekáme
až se náš život
promění v papír

*

tvůj dnešek se podobá dunaji
a tvá minulost rýnu
dvě rozepjaté paže
blíženci
jedna pokrytá černými bodanci
druhá s kůží rozsekanou na cáry

tohle století začalo vyprahle
už ani tráva není co bývala
už nevyraší
ze dna krvavých kaluží
tam kde padaly vyražené zuby
a praskala žebra a lebky
tak tohle je mé rumunsko:
vstoupilo do budoucnosti
ve chvíli svých posledních
velkých okamžiků smrti.
A kdože umírá dnes?
básník.
A koho to dnes zabili?
dítě.

Nedávná historie (Istorie recentă)
Tak to prostě je:
matka nikdy neodejde
z rumunska
otec nikdy neodejde
z rumunska
když člověk umře už nikdy neodejde
z rumunska

šampóny které sbírám
v tvých hotelových pokojích, evropo
voní všechny stejně
jako ta kolínská zvaná konvalinka
kupovaná v trafice
nechápeš že tam kam ty se nikdy nedostaneš
to není zas tak úplně jiné?

*

Dějiny jsou pár metrů zdi
v jednom městě uprostřed evropy
dějiny jsou nároží na fotografii

v každém čichači toluenu v uválených hadrech
je něco ze mne
v každém hladovém potulném psovi
je něco ze mne
i v opilých chlapech zvracejích na ulici
v těch našich chrabrých mužích z lidu
co smrdí močí, plísní a strachem
jsem taky já a mé jméno
je rumunsko.

mým jměním je pár set knížek
červený plastový lavor
stará žehlička
rádio
čajový servis
v barvě terakoty
pyšná a nesmiřitelná duše
prokletá kůže
znuděný pánbůh
touha velká jak smrtelná vina

chodíš po ulicích
města uprostřed evropy
a provázíš mou zbabělost a beznaděj.

popis hlavy (descrierea capului)
je jeden muž a já ho miluju
čím?
svým srdcem podobným krabičce sardinek
tímhle tělem
tím krásným
bílým masem
kdo je přijde sníst?
kdo se do něj zakousne jako první?
dostanem strach
vytřeštíme zrak na naše kosti
oslnivě se lesknoucí a opuštěné
stále upřeněji budeme hledět na zeď
a pak se k ní rozběhneme

kolem nás je voda barvy granátových jablek
tou vodou si omyjeme spánky
tou vodou budeme psát o naději

*

v každé hlavě číhá
veliký chlupatý potkan
nemůžeš psát když tvé rozpálené tělo
pořád dál spí
na jeho rozpáleném těle
potkan v mém mozku
je rudý a má velké pracky
a těmi buší na vnitřní stěnu lebky
jsem otrokem rudého chlupatého potkana
špičku jazyka si namáčí v mém mozku
a pak tou špičkou jazyka
píše kolem sebe
podivné nesrozumitelné znaky

tohle nejsem já
proud drtin se mi sype po prsou
až jich mám plnou náruč

maso se hromadí v koutech pokoje
spánek zachmuřený jako had
mi cpe do mozku
těžké koule
ještě je daleko čas kdy vlastní tělo
mě už nepozná
kdy maso mého těla
začne ze mne odpadat

*

jsme ukryti v útrobách města
vyráží na nás boláky a nenávist
sbíráme tu mřížoví
čtvereční metry betonu
zde si natahujem kůži
na zažloutlé studené kosti
a k milování máme zdi

*

jsem hromádka kostí
slabých a otrávených
a ty jsi má železná klec
nemůžeš se dostat dovnitř
do stěn mého těla a mé lebky
nemůžeš vstoupit do těch jatek
jimž někdy říkám mozek
zde nikdy nevykvetou kopretiny
jenom tvá kůže
jemná a smutná
se tu zastaví a s chutí
bude olizovat můj strach.

* * *