Mámě se stýská po slovech
Busi, Dudu: Ima Mitgaagaat leMilim

Mámě se stýská po slovech

Během zpátečního letu do Izraele mě zaplavilo pár vzpomínek z dětství. Když mi bylo šest nebo sedm můj sekulární otec provedl zkoušku, která se nazývá „životni cesta“. Posadil mě ke stolu v kuchyni a sám si sedl naproti mně. Máma stála u ledničky a dívala se...

Během zpátečního letu do Izraele mě zaplavilo pár vzpomínek z dětství. Když mi bylo šest nebo sedm, můj sekulární otec provedl zkoušku, která se nazývá „životni cesta“. Posadil mě ke stolu v kuchyni a sám si sedl naproti mně. Máma stála u ledničky a dívala se. Na kraj stolu položil tfilin a vedle vyžehlenou desetilirovou bankovku. Pokud, podle rodinné tradice, natáhnu ruku k modlitebním řemínkům, vyrostu jako věřící člověk, skromný a pokorný. A pokud sáhnu po bankovce, tak mi veškeré duchovní záležitosti a pokora budou značně vzdálené, a otec mě bude muset vést pevnou rukou. Pravidla téhle „hry“ jsem poznal až zpětně.

„Teď si synáčku zvol způsob života,“ řekl a dodal „cestu Tóry a víry,“ ukázal na modlitební řemínky, „nebo cestu poskvrněnou a nečistou,“ stočil prst směrem k bankovce. Zadíval jsem se na tfilin, pak uhnul pohledem a podíval se na nažehlenou bankovku. Vykouzlil úsměv, natáhl ruku po řemíncích, popadl je a pospíchal ke vchodovým dveřím.

„Počkej chvilku, kam to utíkáš?“ hromoval otcův hlas za matčina veselého chichotání. „Velký rabín vzejde nám,“ slyšel jsem, jak mu zezadu říká. Za hodinu mě našel, jak sedím na veřejné lavičce na hřišti a s potěšením převracím v prstech padesátilirovou bankovku. Zeptal se mě, kde jsou modlitební řemínky a jak jsem se dostal k penězům. Podíval jsem se na něj a rozrušeně řekl, že jsem tfilin prodal Neftalímu, majiteli obchůdku s posvátným náčiním, a že jsem za ně dostal „pětkrát víc, než jsi mi chtěl dát ty“.

Můj šokovaný otec mi řekl, že se mnou neuzavřel žádný obchod, jen mě zkoušel.

„Nene,“ začal jsem natahovat, „řekl jsi, co si mám vybrat, a já si vybral.“

„Ty mazanej parchante,“ zařval a sebral mi bankovku z ruky. Rozbrečel jsem se.

Do obchodu s posvátným náčiním mě donesl na rukou. Když jsme dorazili, zaklepal na pult a požadoval po Neftalím tfilin, „které jste podvodně koupil od mého syna“. Vyděšený Neftalí řekl: „ale váš kluk přišel do obchodu s řemínky a řekl mi, že vy sám jste ho poslal, aby mi je prodal za padesát lir.“

„Stojí víc, než dvě stě lir, vy pse!“ táta hodil Neftalímu bankovku do poďobaného obličeje a domáhal se navrácení řemínků, jinak že mu zpřeráží kosti. Chudák Neftalí tátovi rychle tfilin vrátil. Když jsme dorazili domů vyprávěl táta mámě o transakci, kterou jsem provedl s majitelem obchodu s posvátným náčiním. Máma se rozesmála a vzala mě do náručí. Tátovi řekla, že jsem zřejmě předurčen stát se velkým obchodníkem a že jsem zdědil geny po jejím otci, obchodníku se šperky. Táta řekl, že mi nepřeje život obchodníka, protože ti nemají klid v srdci a kromě toho jsou velcí lháři. Uprostřed noci jsem se probudil z neustále se opakujícího děsivého snu. Ali Baba a čtyřicet loupežníků se na mě znovu na ulici vrhli a ukradli mi peníze, které jsem štípnul mámě z peněženky. Vydal jsem se směrem k ložnici rodičů. Nakouknul jsem klíčovou dírkou a vyslechl jejich rozhovor. Máma radila tátovi, aby přijal mé obchodnické a materiální sklony s klidem, „protože on je takový a s tím nehne ani stádo volů“.

Táta se jí zeptal, kde bere jistotu, že můj talent spočívá právě v obchodu a ne, dejme tomu, v malování (na stěnách mého pokoje viselo tenkrát několik obrázků – podle rodičů působivých – které jsem načmáral ve školce).

„Jednoho dne se kluk vrátil s kopou kuliček.“ Smála se máma a dodala „zeptala jsem se ho, odkud má tolik kuliček. Řekl mi ´vytahal jsem je z těch salátů.´ ´Co je vytahat ze salátů?´ Ptala jsem se. ´Co to znamená?´ ´Porazil jsem je a získal tak všechny kuličky, tomu se říká vytahat ze salátů,´ on na to. Ptám se ´a co zamýšlíš s tolika kuličkami dělat?´ ´V Rafiho sámošce stojí každá porcelánová kulička liru a normální půl liry…takže zítra je prodám za poloviční cenu,´ povídá mi on. Ukázal mi pytlík kuliček a řekl, ´Podívej, jsou skoro úplně nové… všem se vyplatí koupit je za poloviční cenu. Je to tak?´ Zeptala jsem se, ´Kdo je to všichni, komu ty kuličky prodáš?´ ´Těm salátům, ze kterých jsem je vytahal,´ odpověděl.“

Oba vybuchli smíchy.

Když se uklidnili, řekl táta, že doufá, že mě tenhle obchodnický sklon nezničí.

„Je fakt, že občas trochu přehání,“ povídá máma.

Táta si pohladil knírek a věnoval jí starostlivý pohled. „Co to znamená přehání?“

Máma se dívala do stropu a mlčela.

„Proč mlčíš?“ trochu zvýšil hlas.

Zadívala se mu do očí a pohladila po tváři. „Slibuješ mi, že na něj nevztáhneš ruku?“ ptala se.

„Proč? Co provedl? Něco někomu ukradl?“

„Ne, ne, Bože chraň. Nic neukradl,“ pokusila se ho uklidnit.

„Tak co se stalo? Co vyvedl?“

„Nejdřív mi slib, že na něj nevztáhneš ruku, a pak ti budu vyprávět, co tenhle poklad…“

„Dobře, dobře, Nezimo, slibuju,“ přerušil ji. „Víš, že to neudělám… nikdy jsem na něj nevztáhl ruku. Čtrnáct let jsme na něj čekali. Nemáš se čeho bát, je to můj syn, krev mé krve. Teď mi řekni, co udělal.“

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Dudu Busi: Ima Mitgaagaat leMilim (Mámě se stýská po slovech). Keter, Tel Aviv, 2006, 200 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse