Jihoafričana J. M . Coetzeeho popisuje internetová Wikipedia jako muže několikera řemesel: v prvé řadě samozřejmě jako prozaika, dále jako povídkáře, esejistu, literárního kritika a lingvistu. V novém románu Diary of a Bad Year (Deník špatného roku) dokazuje svou erudici v sekundárních oborech mnohem přesvědčivěji než v disciplíně hlavní: tedy v psaní příběhů.

Zaměřením připomíná Deník špatného roku například Barnesovu Historii světa v 10 a ½ kapitolách. Esejistický styl bývá většinou čtenářem vnímán jako elitářský a výsostně intelektuální; na druhou stranu ovšem autor klasickou fabuli hledá jen těžko. Coetzeeho nová kniha je románem v esejích, doplněných vzkazy, emaily a zápisky. Jeho struktura je zajímavá už z hlediska vizuálního: každá strana je čarou přepůlena na dvě části: v horní části čteme úvahy hlavního, bezejmenného hrdiny, staršího muže, zřejmě spisovatele či myslitele, v té dolní útržky z korespondence (emailové i papírové) mezi Anyou a jejím manželem. Anya je mladá Filipínka, již náš protagonista potkal jednoho dne v prádelně a z obdivu (či možná soucitu) jí nabídl spolupráci: měla by pro něj přepisovat jeho eseje na nejrůznější témata (válka v Iráku, terorismus, státnost, film, ale také ptačí chřipka nebo pedofilie). Samotné mužovy úvahy jsou zajímavé a svěží, jenže čtenář by přece jen čekal, že nějak zasáhnou do vývoje vztahu mezi starším intelektuálem a mladou povrchní ženou, jež sama sebe nazývá „the little Filipina“. K tomu dochází jen nepřímo: z konverzace čtenář vycítí, jak se Anyiin vztah k muži pomalu proměňuje. Na počátku totiž oba manželé plánují, jak rafinovaně změní mužovu poslední vůli, takže 3 miliony dolarů dědictví nedostanou společnosti na ochranu laboratorních zvířat, ale oni sami. Anya si postupně uvědomuje, jak je nemorální její chování, a spiknutí nakonec torpéduje.

Román tvoří celkem dva deníky. Ten druhý je mnohem lidštější a čtenářsky příjemnější. Hlavní hrdina už nepublikuje své úvahy, ale vzpomíná na svoje dětství a jinošství; rozebírá svoje sny; nabízí nejrůznější pohledy na lásku a erotiku, ale také na bolesti v kyčli. Knihu najednou ovládne dosud nepoznaný pocit důvěrnosti a nostalgie. V „románu pod čarou“ zjišťujeme, že kniha, kterou spisovatel psal a Anya přepisovala, je hotová a odevzdaná, takže spisovatel pozve svou typistku i jejího manžela k sobě do bytu na malou oslavu. Muž se tam postupně zpije do němoty, Anya serozhodne jej opustit a odjíždí za svou matkou do Sydney (celý román se odehrává v Austrálii; proč Jihoafričan Coetzee píše o jiném kontinentu, rozebírá australskou politiku i reálie, není z knihy zřejmé). Odtud si dopisuje se spisovatelem. Adresát jejích vzkazů a postřehů už není její manžel, ale autor sám. Z potenciální oběti se stává partner. V druhém deníku se díky tomu děj (pokud se o něčem takovém vůbec dá mluvit) hýbe kupředu daleko rychleji.

Největším problémem Coetzeeho nového románu je samotná struktura. Nejde ani o knihu esejí, v nichž mimochodem zazní mnoho vynikajících postřehů o problémech dnešního světa, ani o román. Na druhou stranu, mikropříběh El Seňora a jeho filipínské asistentky je i v náznacích zajímavý, je z něj cítit vzájemná takřka erotická přitažlivost i určitá spřízněnost staršího muže, jenž duchovně mnohokrát převyšuje svou (potenciální) partnerku, která však handicap vyrovnává živočišným sex appealem. Taková partnerství však většinou nemají šťastný konec, a podobně je tomu i s Coetzeeho románem. Ten přesněji řečeno nemá žádný konec. Protagonista prostě zemdleně odloží pero – nejdříve mu dojdou síly při psaní esejí na společenská témata, poté i při osobních vzpomínkách.

Deník špatného roku není špatná kniha. Ale není to ani skvělá kniha. Coetzee se v Čechách nikdy moc neprodával (když získal roku 2003 Nobelovu cenu za literaturu – porota ovšem ocenila především jeho literární zpracování jihoafrického režimu apartheidu a obecně nesvobody –, vyšlo najevo, že si český překlad jeho nejslavnějšího románu Hanebnost za dva roky od vydání pořídilo jen něco kolem 700 lidí) a tahle kniha na tom po mém soudu mnoho nezmění.