... cítil, že je z města venku, byla to jediná stanice, ale ocitl se mimo Kjóto, ačkoli to svá nejhlubší tajemství i přes veškerou náhlost neztratilo přirozeně ani tady, tedy jižně, jihovýchodně od Kjóta, byl tu a odtud se vydal na cestu úzkými a spletitými uličkami, někde šel doleva, někde pokračoval rovně, potom opět doleva, takže by nakonec měl být v naprosté nejistotě, a vlastně v ní také byl, přesto se nezastavil, nezajímal se, neptal se na cestu, ba právě naopak, bez nějakého vyptávání šel dál, nerozvažoval, neváhal na rohu, kudy vlastně teď, protože něco mu našeptávalo, že to, co hledá, stejně najde, vylidněné ulice, zavřené obchody, teprve nyní si všiml, že by se nikoho na cestu zeptat ani nemohl, nikde ani živáčka, jako by někde byla nějaká slavnost nebo se něco přihodilo, ale někde jinde, daleko, odkud nahlíženo tato malá čtvrť teď nikoho nezajímá, ti, kdo tu byli, odešli, odešli všichni, do jednoho, i dítě, které uteklo z domova nebo prodavač pečiva, za žádnou okenní mříží nebylo vidět nehybnou, pozorující a pak rychle uhýbající hlavu, jak by se dalo v tomto prosluněném, tichém pozdním dopoledni očekávat, je sám, konstatoval a zahnul doleva, potom opět rovně a vtom si uvědomil, že již nějakou dobu stoupá vzhůru, že uličky, jimiž jde chvíli doleva a chvíli přímo, vedou už nějakou dobu jednoznačně do kopce, ale nic jistějšího tvrdit nemohl, jelikož nemohl říct, jestli svah začíná tady nebo tam, ve skutečnosti to bylo spíše jakési vnuknutí, určitý pocit, že všechno spolu s ním už nějakou dobu stoupá – tak se dostal k dlouhé ohradní zdi nalevo od něho, nebylo na ní žádné zdobení, byla to jen lepenice na kostře z bambusu, natřena na bílo, a na jejím vrcholu byly příčně položené trochu sešlé tyrkysové střešní tašky, cesta podél ní byla dlouhá a monotónní, nahlédnout přes ni na druhou stranu se nedalo, na to ji vystavěli příliš vysokou, zahlédnout odsud, co je vevnitř, rovněž nebylo možné, žádné okno, žádná dvířka ani škvíra, a když pak došel na roh, zahnul doleva a i tam nějakou dobu cesta opět ubíhala těsně vedle zdi, až najednou končila a její směr přímo vústil do půvabného, lehkého dřevěného mostu, který právě pro svou lehkost a půvabnost vypadal, jako by se vznášel, byl krytý střechou z cypřišové kůry a z cypřiše byl i vytesán, poddajná, už opršelá podlaha na dokonale ohlazených sloupech se při každém kroku jemně zachvívala, a dole po obou stranách hloubka a všude samá zeleň. Údolí bylo hustě zarostlé vegetací, všude, i po strmých stěnách rostly stromy s bohatými korunami, svěží javor a dub a divoké, husté křoviny, i tam vpředu, kam směřoval východ z mostu, bouřlivá zeleň, všude samá zeleň.

Most překlenul údolí a končil, nic nového však tím nezačalo, zeď pokračovala dál, nezdobená, obílená, tlustá a hutná lepenice a nahoře, na jejím vrcholu, křížem proti sobě naskládané dvě řady tyrkysových hřebenových tašek; šel vytrvale dál, a zatímco hledal vchod, zmocnil se ho pocit, že tato zvláštní délka, tato neochvějná uzavřenost a neměnnost zdi po jeho levici tu nechce označovat pouze mohutné území, ale chce mu rovněž dát na vědomí: to není ohrazení, nýbrž vnitřní rozměr něčeho, co chce touto zdí jen upozornit příchozího, že zanedlouho bude zapotřebí jiných měřicích jednotek, než na jaké byl dosud zvyklý, zanedlouho budou směrodatná jiná měřítka, než jaká dosud určovala jeho život.

III
Vrátka nenašel tam, kde předpokládal, a než si vůbec uvědomil, že se ocitl uvnitř, už tam i byl, nedalo se postřehnout, jak se člověk dostal – tam, najednou tu zkrátka byl a před ním, proti němu, už za zdí, mohutná stavba brány nazývaná Nandaimon; tyčila se náhle uprostřed nádvoří, čtyři páry silných, mohutných, hladce obroušených sloupů z cypřišů hinoki na vyvýšeném kamenném podstavci, na nich dvojitá střešní konstrukce s lehce prohnutými hranami štítu, dvě střechy nad sebou, asi takovým způsobem, jako by byl nastal okamžik, na jehož začátku a konci se za sebou snášejí dolů dva mohutné, na okrajích už trochu ožehnuté podzimní listy, z nichž přistál pouze jeden, ale ten skutečně přistál a spočinul na trámoví sloupů, zatímco druhý jako by byl v dokonalé symetrii ještě na cestě dolů vzduchem, jenž mu zdánlivě nevyjádřitelně velkou silou sotva znatelné přitažlivosti nedovolil, aby se jeho pohyb dokončil a aby dosedl na svého druha, byl tedy držen ve výši, spodní už na hlavicích sloupů a on nahoře, dvě střechy navlas přesně nad sebou v bezchybné harmonii složitých konzol, pod nimi ony čtyři páry dokonale ohlazených sloupů – a to celé stálo bez vysvětlení, neboť napoprvé; co je to za bránu, kterou ze všech stran obklopuje prostorné a prázdné nádvoří, takže je možné ji obejít jako nějakou budovu, kterou chtěli postavit doprostřed tohoto prostorného a prázdného nádvoří, a také ji tam postavili, co je to za bránu, která v největší opuštěnosti takto stojí v čistém, hranatém, tichém prostoru, a ačkoli podle formy je to jednoznačně brána, podle umístění jde spíše o záhadu, čehože je to brána, to neprozrazuje, jako by se něco pomýlilo – buď v bráně nebo v oku, které ji pozoruje –, avšak myšlenka, jež tehdy na tomto plánu pracovala, se jevila natolik ukázněná, že nyní stačilo několik okamžiků, aby bylo zřejmé: tato monumentální konstrukce je sice brána, ale jaksi jiná, je to brána, která příchozího čeká z jiného směru a do jiného směru jej vede, odjinud jinam – jak stála zcela osamocena v prázdném nádvoří, čtyři páry obrovských sloupů, na ně dosedající gigantická dvojitá střecha s lehce prohnutými hranami štítu, mezi sloupy tři páry křídel bran, původně odsouzených k tomu, aby byly téměř navždy uzavřené, brána se třemi otvory mezi sloupy; k zahrazení tří možných cest určili a zavěsili tři páry těžkých křídel bran, z nichž pravá krajní byla vylomena: jedno křídlo napůl utržené z bronzového pantu viselo zvrácené, podlomené, mrtvé.

IV
Vnukovi prince Gendžiho se udělalo cestou špatně a zvedal se mu žaludek. Přijel sám, bez doprovodu, nebylo nikoho, kdo by mu pomohl. Rád by se dostal mimo hlavní cestu, po níž šel od nádraží, ale od dráhy Keihan musel jít ještě kousek po Honmačidóro, než mohl zahnout do první ulice. Tam to po několika krocích déle nevydržel, opřel se levou rukou o zeď, jeho tělo sebou několikrát škublo a on začal zvracet.

V
Něco tu opravdu připomínalo labyrint, jak úzké, krátké uličky vbíhaly jedna do druhé – jedna sotva začala a o několik budov dále jí byl náhle konec a přišel roh, kde bylo třeba zahnout a vlevo nebo vpravo začínala nová ulička, jenže i ona byla stejně úzká a krátká jako ta předchozí, všeho všudy několik domků proti sobě a už se končila, ale zase přeběhla do jiné –, připomínaly labyrint, ačkoli zmatek, který prostupoval strukturu těchto ulic nebyl strašidelný a tím méně marný, ale spíše hravý, neboť jemně opracované ploty, posuvné mříže bran s malinkými okapovými stříškami obklopovaly chodce z obou stran, nad nimi se tu a tam vykláněla svěží zeleň bambusu nebo borovice hedvábná, jejíž stříbřitá vzdušná koruna připomíná rozvíjející se ohňostroj, skláněly se až k chodci jako v zrcadle, jako by ho spolu s pevně uzavřenými ploty a branami, s bambusovými větvemi a s korunami hedvábných borovic chránily a ochraňovaly, zacházely s ním jako s hostem neboli tomu, kdo se tu pohyboval, daly brzy na vědomí, že se nachází v bezpečí, zde se mu nic nestane, zde ho nemůže potkat nic zlého, jen ať klidně kráčí mezi těmito malými domky a vychutnává si vyklánějící se bambusové haluze nebo vzdušnou korunu hedvábné borovice, jen ať klidně stoupá dál a nechá svůj pohled spočinout na tu a tam rostoucích magnoliích, nad jejichž květenstvím se tají dech a jež na holých větvích právě teď rozvinuly v nejplnější kráse zářivé bělosti své mohutné kalichy, jen ať dovolí, aby odlákaly jeho pozornost od toho, proč sem přišel, aby jeho myšlenky odlákala už téměř pukající poupata na švestkách vynořujících se z drobných předzahrádek.

VI
Souprava dráhy Keihan, v níž cestoval vnuk prince Gendžiho, nebyla ještě v dálce vidět, ačkoli do jejího příjezdu zbývala už jen necelá minuta. Na peronu zastávky nikdo nečekal, ani výpravčí zatím nevyšel ze služební místnosti budovy, dřepěl uvnitř, a sleduje elektrickou tabuli ukazující trasy jedoucích vlaků, právě zaznamenal do služebního sešitu, co bylo třeba; venku na peronu nikdo, jen slabý vánek, který několikrát provanul před nádražní budovou a na poslední chvíli uklidil, aby tam nezůstal ani nejnepatrnější vlásek nebo spadlé smítko tabáku, a všechno sfoukl z dlažby peronu, aby všechno očistil před tím, jehož nohy se pak budou dotýkat této dlažby; všeho všudy jen tento občasný vánek, nic jiného, a v rohu budovy, na pravé straně, dva těsně vedle sebe postavené, nebo spíš vedle sebe zapomenuté chatrné nápojové automaty, jejichž lákavá světýlka pomrkávala, napijte se horkého nebo ledového zeleného čaje, napijte se horké nebo ledové čokolády, napijte se horké polévky s algou nebo ledového nápoje z miso, červené mrknutí na jednom z nich znamenalo horký, modré mrknutí na druhém studený, bylo možné si vybrat, zářivá světýlka ukazovala stiskněte a pijte – a ten zcela vlahý, jemný, sametový vánek, aby bylo všechno skutečně co možná nejčistší, až vystoupí.

VII
O něco výše, nedaleko dřevěného můstku klenoucího se nad hlubinou, ale na protější straně, stál uprostřed prázdné mýtiny obrovský strom ginkgo. Mezi mnoha nepatrnými uličkami tvořila tato mýtina v podstatě jediný volný prostor, avšak i ten byl jen tak velký, aby umožnil dávnému stromu existenci, aby mu dodal dostatek vzduchu a slunce, jakož i sílu rozprostřít pod zemí své kořeny. Všechny ostatní rostliny ve stoupajících ulicích čtvrti Fukuine patřily něčemu a někomu: byly majetkem, okrasou, ozdobou, úzkostlivě střeženým a opatrovaným pokladem daného rodinného domku, jejich rozkvetlé nebo pučící větve se vykláněly z malinkých čistých dvorků, věčná zeleň jejich korun se vynořovala podél střešních okapů skrytých vrátek nebo svůj chladivý klid nechávala tušit za pravidelně se opakujícími a pro oči kolemjdoucího nepřetržitě omamně vibrujícími mezerami laťkového plotu, jedině on, strom ginkgo, nepatřil ničemu a nikomu, stál sám na mýtině, jako kdyby ani nebylo možné, aby byl s něčím spojen, aby k něčemu vůbec patřil; podoben nezkrotné, divoké, nebezpečné bytosti stál vyvýšen vysoko nad všechny budovy, střechy a stromy, jeho koruna už byla v nezvykle raném mírném jaru úplná a svěží, vzdychající ve vlahém větru, s větvemi o desetitisících zvláštních vějířovitých listů, připomínajících spíše uprostřed zlomené srdce, on, strom ginkgo, mající za sebou nezměřitelnou, strnulou hloubku geologického vývoje Země, strom, jenž strpí na silném kmeni jen papírové proužky z provazu šimenawa a u paty kmene ke straně přirostlý divoký, hustý keř cesmíny – byl tedy jediný, jenž vyčníval z tohoto klidného světa a který byl vidět i odtamtud zdola, jako nějaká věž, protože všechno ostatní se takřka vzájemně schovávalo, jeden dům skrýval druhý, jedna ulička zase tu další vzadu, a jedině on, tento mohutný a mezi ostatními rostlinami hrozivě cizí a nevyzpytatelný strom ginkgo se tu tyčil a nedal se skrýt, jako by se sem dostal bezprostředně z temné doby křídy před sto milionem let, odkud pocházel, takže si ho musel všimnout i ten, kdo se zezdola díval vzhůru, zezdola, od stanice, když se po příjezdu, hledaje správný směr, rozhlížel kolem dokola.

VIII
Na první zastávce za Šičidžó na hlavní trase dráhy Keihan nikdo nevystoupil, nikdo nenastoupil, vlak zastavil, dveře se automaticky otevřely, pak se o několik vteřin později se zasyčením zavřely, výpravčí zdvihl signalizační terč, pohlédl na oba konce vylidněného nástupiště, stiskl tlačítko odjezdu na sloupu, a nakonec se pomalu, obřadně, hluboce uklonil před prázdným vlakem, který tiše opouštěl stanici, aby pokračoval dál svou cestou: do Udži, na jih.