Hlava žáru
Binar, Vladimír: Hlava žáru

Hlava žáru

Pro označení Hlavy žáru tradiční kategorie žánrů nepostačují. Není však sporu, že je to dílo celistvé; nejlépe by asi bylo nazvat je koláží. Jejím rámem jsou léta 1958-68, jenže tento rám je jen stěží s to ukrotit dynamiku barev a tvarů, přelévají se přes něj všemi směry.

Úzkou chodbou ve čtvrtém patře fakulty rozvážně přichází postarší robusní pán s holí, nezbytným to odznakem patriarchů. Odemyká seminář. Mluví rád a dlouze a s oblibou přidává k jednomu tématu druhé, nastavuje třetím, do nějž vkládá čtvrté, odběhne k šestému přes páté a oklikou přes sedmé a osmé dokončí první. A tato neskutečná směs se skládá v pestrý a přitom celkem celistvý obraz, či spíše detail obrazu, který dává posluchačům tušit krásu celého díla. To je pan Binar a jeho semináře. To je pan Binar a jeho kniha.

Pro označení Hlavy žáru tradiční kategorie žánrů nepostačují. Není však sporu, že je to dílo celistvé; nejlépe by asi bylo nazvat je koláží. Jejím rámem jsou léta 1958-68, jenže tento rám je jen stěží s to ukrotit dynamiku barev a tvarů, přelévají se přes něj všemi směry. V tomto ohledu je nejklidnější částí knihy část první, výbor z básnických sbírek a textů z let 1959-68. Přestože se nám představují jen vybrané básně a přestože vznikaly od autorova osmnáctého do jeho sedmadvacátého roku života, troufám si soudit, že se jejich podoba převratně neměnila. Stále divoké kupení barevných obrazů a neobvyklých metafor se postupem času jen zvolna zestručňují a zhutňují. „Narvat do poezie hmotu. Balvany!“ píše počátkem 60. let. Všestranná smyslovost a až brutální uchvacování skutečnosti a její přetváření v báseň jsou prvotními atributy formálně klidných veršů. Stále v nich něco praská, řinčí, roste, sálá... ačkoli svým námětem jen málokdy přeskočí dřevěný plot zahrady či zaprášený dvůr cementárny.

Přesto je možné, že básně nejsou v Hlavě žáru důležitější než druhá část, nazvaná Kolokvia I. „Vybral a shromáždil jsem zde básně, které vyplňují bílá místa v kolokviích.“ Jako by tedy poezie byla podřízena jediné velké básni života – těžko definovat tuto koláž příhodněji než onou zvětralou metaforou. Jako Demlovy Šlépěje, tak se i tento kaleidoskop vzpomínek, úvah a citátů snaží vtěsnat celou skutečnost do poezie, ne-li přímo učinit skutečnost poezií. „Předměty, obsahy našeho vědomí, je třeba proměnit ve skutečnost – v báseň.“ „Ne, nejde mi o to, abych od sebe odděloval děje či zážitky nebo představy, třídil je a hledal chronologický záznam své paměti. Raději nechávám vše splývat, prostupovat se, snoubím dnešní večer nejen s večery, ale i s jitry dávno uplynulými, a cítím, že teprve v tomto souznění se blížím k tajemství, po němž celou bytostí toužím a které bych chtěl jednou zachytit.“

Jestliže jsou Kolokvia I paměti, pak ale více než svérázné. Vznikala v letech 1985-6, začínají maturitou a končí cca. ukončením vysoké školy, nepočítáme-li odbočky do minulosti dávnější i bližší. Dalo by se očekávat, že zajímavější, a tedy prioritnější k uveřejnění, by byly vzpomínky na pozdější roky – na Tahiti, Bedřicha Fučíka... a zatím je velká část Kolokvií věnována zlomeninám nohy apod. Vysvětlení je možná zakleto do jedničky v názvu Kolokvií. Že by měla přijít i Kolokvia II, III..?

Je docela na vážkách, vydává-li člověk své vlastní paměti. Mnozí to dělají z přesvědčení o své důležitosti a nepostradatelnosti svých zkušeností pro jiné (ale nestojí tento pocit za vznikem všech knih vůbec?!). Paměti jsou často účelným prostředkem, jak ospravedlnit své jednání a vyrovnat si účty se svými odpůrci. A každý ví, jak těžko se dá o vlastním životě uvažovat alespoň trochu objektivně; obvykle je to možné až po delším časovém odstupu. Pisatel pamětí musí nad těmito propastmi balancovat vskutku mistrně. A nemohu si odpustit trošku pateticky a pochlebnicky vyhlížející myšlenku, že autor Hlavy žáru nespadl. Že se mu nad propastmi podařilo nalézt cestu – byť ne zcela tradiční. Je nutno přiznat, že ten, kdo se s ním setkává poprvé, bude patrně zcela zmaten a mnoho narážek mu zůstane nesrozumitelných. Nechť je utěšen tím, že „poučený“ čtenář pochopí jen o málo víc.

„A když jsem pak ležel, nahý, na obrovském žulovém balvanu v tasovských polích a celým tělem, pokožkou, svaly, kostmi, každým atomem své bytosti nasával, hltal žár, jejž chrlila země i nebe, cítil jsem, že jsem hromosvodem, do něhož se blesky žáru vybíjejí s oslnivým, až černým sršením, a v tomto uzemnění jsem tonul ve slasti, blaženosti, po níž jsem odevždy (vlastně od kdy?) toužil. Na tom tasovském balvanu jsem se dotkl něčeho, co jsem nazval hlava žáru.“

 

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Triáda, Praha, 2009, 224 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse