Elementární částice Houellebecqova filmového přepisu
Houellebecq, Michel: Elementarteilchen

Elementární částice Houellebecqova filmového přepisu

Pravda je jako elementární, dále už nedělitelná částice, říká se ve filmu Oskara Roehlera, který je adaptací stejnojmenného románu Michela Houellebecqa.

Pravda je jako elementární, dále už nedělitelná částice, říká se ve filmu Oskara Roehlera, který je adaptací stejnojmenného románu Michela Houellebecqa. Filmová variace černé grotesky známého francouzského prozaika, nazvaná Elementární částice (Elementarteilchen, 2006), zachycuje spíše takový derivovaný střípek skutečnosti – lépe řečeno moderní tragédie narušených lidských vztahů.

Obraz houellebecqovského utrpení mužské nenaplněné touhy či naopak úzkostné rozkoše se zrcadlí ve dvou outsiderských osudech, podobných i zcela odlišných, které režisér Roehler přenesl ze střední Francie do iluzorního Berlína a Brandenburska. V podstatě impotentní Michael (Christian Ulmen) se věnuje geneticko-biologickému výzkumu, jehož smyslem je oddělit rozmnožovací funkci od traumatizujících sexuálních her, když najednou potkává svou dávnou lásku z dětství a mládí Annabelle (z Tykwerových filmů známá Franka Potente). Nikdy se ji neodvážil ani políbit, až nyní se mu dostává druhé šance, ačkoliv jeho dávná láska je vnitřně zlomenou, nešťastnou ženou, která vlivem zřejmě venerické choroby už nemůže mít děti. Naproti tomu jeho nevlastní bratr Bruno (Moritz Bleibtreu) je zoufale posedlý sexem a vyhledáváním dobrodružství se ženami, které zpravidla končí neúspěchem – a jeho opakovaným pobytem na psychiatrické klinice. Až na nudistickém táboře poznává starší opuštěnou Christiane (Martina Gedeck), která se do poslední chvíle oddává sexuálním rozkoším, dokud po ní ještě někdo touží, dokud její tělo doslova neparalyzuje zákeřná nemoc.

Filmová adaptace pomíjí většinu úvah knihy o biologické identitě našeho těla či o povaze sexuality, která v tomto výlučném mikrosvětě terorizuje lidské jedince. V pozadí se ocitlo ústřední téma smrti, která svým způsobem stihne oba osudové páry – ať už v podobě sebevraždy Christiane, upoutané na vozík, či Annabellina odstranění dělohy a ztráty plodnosti. Tyto dva trochu uměle paralelní a doplňující se příběhy vyprávějí především o neurotické neschopnosti prožívat naší vlastní intimitu, vždy spojenou s nějakým příkořím a traumatem a nenaplněností. Hořce groteskní drama, v němž se Michael nakonec jaksi odevzdaně sžívá s neplodnou ženou, zatímco Bruno opouští paralyzovanou rozkošnici, tak vyznívá nepříliš přesvědčivě.

Více než zmíněné schéma oceníme především Houellebecqovu schopnost ironicky glosovat soudobou posedlost sexem či vůbec „generačními vztahy“. Jeho stručné anekdotické zápletky připomínají všechnu ubohost odvrácené strany podobných „hitů naší doby“, která vyznává kult krásy, konzumu, celebrit, exotického cestování či erotických úspěchů. Babička, kterou si Bruno pamatuje jako výbornou kuchařku, zemře v kuchyni, když na sebe nešťastně převrhne hrnec s horkou polívkou. Na jejím pohřbu pak nešťastník projde erotickým zasvěcením – s tělnatou příbuznou. Učitel literatury Bruno onanuje nad domácími úkoly oblíbené žákyně, jindy přichází do baru úřednicky oblečen, aby stoupla jeho naděje, že „si ten večer dobře zapíchá“. Stojí za zmínku, že Roehler sdílí s Houellebecqem takzvanou generaci posthippie a tak se zvlášť sarkasticky vyrovnávají se zrezivělými ideály květinových dětí – například v postavě matky, která je vylíčená jako samolibá, sobecká požitkářka ideálu volné lásky.


Moritz Bleibtreu v roli posedlého Bruna a Martina Gedeck jako Christiane se sešli v německém houellebecqovském přepisu Elementárních částic.
Foto: Berlinale.de

Problém filmu spočívá v tom, že zdaleka nedosahuje přesvědčivosti Houellebecqovy předlohy – románu výjimečného zejména pozorovatelským smyslem, jímž literát čte svrchní vrstvu naší reality, ve které odsouzeni přese všechno žít. Naopak v Roehlerově filmu sledujeme herce, jak inscenují v podstatě prudérní a nešťastné melodrama jakoby odpozorované z lavic psychiatrické ordinace. Autoři se jen horko těžko snaží převést do obrazů, střihu a rytmu Houellebecqův otrlý a agresivní literární styl, snad schválně zbavený sentimentu i plané humanity. Nejsilnějším okamžikem však zůstávají právě Brunovy hrubé i trapičské zpovědi z jeho analytických sezení, které nakonec „nezvládá“ ani jeho psychiatrička.

Jinými slovy v případě Elementárních částic vidíme, jak jsou Houellebecqovy romány jen obtížně zfilmovatelné, ačkoliv se svou obrazivostí kinematografii tolik nabízejí. Roehler sice objevil v Houellebecqovi skryté melodrama, lépe řečeno jakýsi prázdný prostor melodramatu, které se mělo konat, ale nějak se to všecho mezi našimi generačními revoltami zvrtlo. Ilustrativním příkladem budiž scéna se starými Annabellinými rodiči, nezkaženými moderní dobou, kteří si na rozdíl od svých vnitřně složitých dětí dojemně a láskyplně pomáhají na zahradě. Na druhé straně se film zcela míjí se středem Houellebecqova vesmíru, který netvoří psychologické zápletky, ale hlavně drzý jazyk a ironické komentování moderní reality, jež se pozornému pozorovateli jeví jako čím dále tím šílenější.

 

Elementarteilchen, Německo / Francie 2006, 108 min. Námět: Michel Houellebecq, scénář a režie: Oskar Roehler, hrají: Moritz Bleibtreu, Christian Ulmen, Martina Gedeck, Franka Potente. Film u nás vydala společnost HCE na DVD

Podle knižní předlohy: Michel Houellebecq: Les Particules élémentaires, Flammarion, 1998. Česky Elementární částice. Přel. Alan Beguivin, Garamond, 2007

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Alan Beguivin, Garamond, 2007, 300 s.

Zařazení článku:

film

Jazyk:

Země:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Jan Beneš,

Rozumím, stačí model pootočit a hned je jasno. Vlastně jsem spíš chtěl vyjádřit radost z toho, že si někdo toho filmu všiml, protože se mi zdá být výjimečný důsledností (možná až úporností), s jakou se snaží předat nepředatelné. Myslím, že Roehler nezvolil žádný z typicky laciných způsobů, jak se vyrovnat s předlohou.

Michal Procházka,

Máte samozřejmě pravdu, že slovo outsider je dnes nadužívané. Já to myslel spíše ve vztahu k jejich dosud vyprahlému intimnímu životu, erotickému utrpení atd. Ale nejspíše by tam slušelo trochu jiné slovo.

Jan Beneš,

Dobrý den, film se mi jeví podobně jako Vám, byť se mi celkem líbil, Houellebecq je nerozborný a těžko předatelný, neb stojí a padá se svým jazykem, s napětím uvnitř každé věty. Mám poznámku k těm "outsiderským osudům" - roubovat outsiderství vždy a na každého se mi jeví jako typicky české klišé. Vidět outsidera ve špičkovém biologovi a jeho relativně poctivě za svůj osud bojujícím bratrovi, který má rovněž vzdělání a své místo ve společnosti, je nemístné. Že oba prohrají, neznamená, že jsou outsideři. Outsider s prohrou do hry už vstupuje, což se u těchto dvou postav neděje.