Zrození prvotiny John the Revelator (2009; č. Sezona v pekle, 2010) Petera Murphyho, která se dočkala tak vřelého přivítání, že se ihned dostala do nejužšího výběru ceny Costa Book Awards o nejlepší anglicky psaný debut a do vyšších pater mnoha literárních a čtenářských anket, napájí dva biblické prameny. Prvním je existenciální úzkost ze smrti, v irské katolické tradici (a nejen v irské), v níž Murphy vyrůstal, známé jako „memento mori“. Druhým pak tradiční americký gospel John the Revelator, s nímž se Murphy jako hudební novinář potkal v nespočtu verzí: od té, co nahrál Nick Cave, přes protibushovský pamflet Depeche Mode až po „původní“ folkovou verzi Slepého Willieho Johnsona z roku 1930. A také jsou to gospely zpívané přímo v kostele na americkém Jihu, kde vám zpěv a hudba jako magické barokní pojivo proniknou do každého záhybu těla a důkladně s vámi zatřesou, takže konečně začnete chápat, proč tihle náboženští nadšenci tmavé pleti potřebují v kostele tolik hrát a zpívat.

Strach ze smrti, který filozofové už dávno zařadili do genetické výbavy lidské duše, se u Murphyho splétá s osudovou náladou slavné náboženské písně, pojaté v podobě dialogu mezi předzpívávačem a sborem („Kdo to napsal?“ – „Jan, ten, co měl zjevení“ / „Ten co napsal knihu se sedmi pečetěmi“). Je to víra ve vize svatého Jana, pevné přesvědčení, že vzdor obrovským útrapám a bolestem všechno na konci věků dopadne dobře, protože Jan ve Zjevení nejen jasně viděl, ale hlavně své vize zapsal – zanechal svědectví. Fatální důvěra v sílu písma (nikoli už toho s velkým P, jakkoliv nárok zůstává téměř stejný, protože téměř vše, co je zapsáno, má podobnou moc) se odráží i v Murphyho spisovatelském příběhu. Jak sám řekl v rozhovoru se zpěvačkou populární skupiny Garbage Shirley Manson, nebýt smrti otce a zjištění, že jedině skrze dílo může najít celistvost své osobnosti, nikdy by žádnou knihu nenapsal a vystačil by si jen s rozhovory se známými a méně známými muzikanty. „Můj otec zemřel v roce 2000, asi tak rok poté jsem se začal budit uprostřed noci zasažen něčím, čemu říkám dráp smrti, což byl takový ten chladný, ledový pocit, že jsem nic nedokázal, že jenom píšu o druhých, místo abych vytvořil něco vlastního.“

Peter Murphy, narozený v roce 1968, tuto potřebu vyjádření, silného (ne)vědomého puzení vypsat se ze všech problémů, frustrací a nočních můr, přenesl i na svého hrdinu Johna Svatého. – Mimochodem: originální anglické jméno hrdiny „John Divine“ v sobě nese ještě daleko silnější význam než svatý; je to John Božský, někdo, kdo vidí hodně daleko, věští, ale také hledá, jako senzibil s proutkem; někdo, kdo prorokuje příští události… protože je napojen na božskou sílu (divinitu), která není nutně spojená s žádnou konfesí, nýbrž s nejvyšším a všudypřítomným základem univerza, který nás všechny přesahuje. Má to co do činění také s literaturou. Představa, že génius dobrého spisovatele musí být napojen na něco podobného jako je božská síla, patří k jedné dlouhé literární tradici.

V Murpyho románu sice nepíše přímo hlavní hrdina John, on je v knize „jen“ vypravěčem, orálním předavatelem zvěsti, zato píše jeho přítel Jamey. Z knihy ale postupně celkem přirozeně vyplyne, že jde o Johnovu osobní projekci a je jedno, jestli existuje nebo ne. Důležité je, že jde o vyjádření Johnova ideálu já, představy, kterou by chtěl jednou v životě naplnit – sebevědomý, přitažlivý, vyrovnaný a ještě ke všemu umělec. Ostatně i Jameyho povídky, které by leckdo mohl považovat za lepší a výmluvnější než celá Murphyho „románonovela“ (cynický kritik by řekl, že tyto povídky jsou původní základ díla, zatímco zbytek, odpovídající obsahově více novele než plnokrevnému románu, tvoří jen literární omáčku), nejen popisují skutečný svět, ale přímo do něj materiálně vstupují a ovlivňují ho. Písmo se z pouhého intelektuálního nástroje záznamu myšlenek a dějů mění v přímého aktéra fyzického světa. Slovo se v dalším z mnoha opakování opět stává tělem, v přímém odkazu na úvodní pasáže Janova evangelia, která je zvláštním křesťanským výkladem první knihy Mojžíšovy Genesis: „Na počátku bylo Slovo, to slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.“

Reverzibilní transsubstanciace, zvratné přepodstatnění slova – z ducha tělo, z těla zase duch – zapadá do hlubší spisovatelské tradice, k níž se Peter Murphy otevřeně hlásí. Jižanská gotika či román amerického Jihu, spisovatelé jako Cormac McCarthy nebo Flannery O´Connorová, ale i William Faulkner, tam všude Murphy nalezl ono osudové pouto, kterým písmo, spisovatelství, psaní vůbec spojuje naše imanentní každodennost s tím, co nás přesahuje. Ať už to je světelná mystika katolická, nebo černé duchařské vize, míchající magii všeho druhu s existencialistickými úvahami o přecitlivělé duši, která je schopna se v kierkegaardovské „bázni a chvění“, v camusovsko-sartrovském „(sebe)odcizování“ či v heideggerovském „vyklonění do bytí“ dotknout něčeho, co přesahuje běžný rozum, ale co je přitom oním tajemstvím existence. Důležité je, že v takto rozevřeném jižanském světě už nezáleží na tom, co kde je. Ontologické stupně – Bůh, Příroda, Člověk, Věci – nehrají roli. Divinální, božskou podstatou je přece dotčeno všechno. Je pramálo důležité, zda se člověk pohybuje v reálném světě, anebo putuje v prostoru svých představ či ve fantazii jiných lidí, případně ve fantazii univerza, které by se snad nejlépe dalo přirovnat k jungovskému kolektivnímu nevědomí, ovšem s tím, že se jedná o (ne)vědomí Boha. Celý kosmos má náhle podobu božského fantasmatu, což nám umožňuje překračovat jasně definované hranice mezi skutečnou a „neskutečnou“ realitou. Citlivější lidé, kteří mají schopnost naladit se na tyto mnohočetné fantasmatické vrstvy a ještě o nich svědčit zpívaným či psaným slovem, nejsou potom blázni, ale v tomto přesně vymezeném smyslu bohem nadaní jedinci. V principu je ovšem každý člověk Božským Janem.

Ve vztahu k písmu, který Peter Murphy v souladu s americkou jižanskou tradicí nijak nezlehčuje, ba naopak, zůstává poslední katolická kotva, které se tento Ir pevně drží. V celé jeho prvotině jsou katolická věrouka a katechismus ironicky zpochybňovány, minimálně formální stránka jejich veřejného provozování, přesto hlavní hrdina (spisovatel sám, viděno alespoň z jeho mediální sebeprezentace) prochází světem opřen o svatou Knihu. Co na tom, že je to místo Písma svatého pojednání o červech, parazitech a jiných bizarnostech, Harperova encyklopedie hříček přírody, v níž je „spousta obrázků a taky informací o ještěrech, chobotnicích, ptakopyscích s kachním zobákem a taky celá kapitola Neznámý život parazitů“.

Kritická protikatolická nota a téma obtíží dospívání velmi nápadně sbližuje Murphyho knihu s  románem Portrét umělce v jinošských letech Jamese Joyce, s tím rozdílem, že dospívání Johna se neodehrává v internátní jezuitské škole s tvrdým denním režimem, nýbrž v relativně uvolněném prostředí maloměsta, kde se staré katolické předpisy spíše jen hrají, než že by se žily. Murphy je také mnohem milostivější nejen ve vztahu ke katolické formálnosti, která vyprazdňuje původní božskou zvěst, ale i k popisům důsledků, který tato zatuhlá aplikace dogmatu má na společenské prostředí, zejména pak v menším městě na venkově, kde se odehrává Murphyho „románová novela“. Katolická pouta se během století od vydání Joycova Portrétu v Irsku evidentně výrazně rozvolnila, a patří spíše k folklórnímu koloritu země než k vážným problémům, které celou zemi svazují jako atavistické řetězy (pokud ovšem nejde právě o interrupce). Joycův hrdina Štěpán Dedalus, který se narodil o celé století dříve, je stejné alter ego spisovatele jako Murpyho John Svatý. Také on hledá a nachází cestu k sobě, i když skrze útěk k umění a na kontinent, nikoli prostřednictvím setkání s hraniční zkušeností smrti matky. Zatímco Štěpán je nesmlouvavý, až bezohledný kritik, Johnův pohled má nesporné znaky určité smířlivé laskavosti. Což je zřejmě dáno tím, že John (Peter) je nucen, vlastně z lásky k rodnému místu, zůstat doma v Irsku. Přesto je tento „měkký tón“ laskavosti docela překvapivý, zejména u člověka, který má rád lynchovskou a jižanskou gotiku nebo filmy Stanleyho Kubricka. A zvyšuje to drobné a zasunuté podezření, že John the Revelator místo hlubších gotických vrstev, dotýkajících se osudovosti existence, se ve skutečnosti jen hraje s atraktivním popkulturním blýskáním (otázka ovšem je, kdo a jak to rozliší).

O Murphyho románu se psalo jako o „irské jihovýchodní gotice“. Recenzenti posedlí nutností pojmenovávat a zařazovat tím chtěli naznačit, že tento svérázný výtvor uznávaného hudebního kritika sice čerpá z úctyhodné staré tradice sahající až do předminulého století, ale je specificky irský. Tak, jak je jižanská gotika navždy spojena s divokou přírodou, drsným klimatem a specifickým prostředím společnosti amerického Jihu, je i Murphyho kniha otiskem irského prostředí na jihovýchodě ostrova. Jako by emoce, předpokládající jakýkoliv pevný vztah, vycházely přímo z kamenů, větru, vody, vzduchu a trávy, z jejich specifické místní vůně. Murphy v tomto ohledu opět podléhá zvláštní osudovosti svého vyprávění, mýtu, který o něm vytváří, když celou knihu spojuje se stěhováním z Dublinu do míst svého dětství v Enniscorthy. Nebýt tohoto návratu do malého města, o němž autor hovoří jako o irském Twin Peaks („vždycky jsem vtipkoval,“ vypráví Murphy, „že Lynchův seriál je dokumentárím filmem o Enniscorthy přemluveným silným americkým akcentem“), žádná kniha by údajně ani nevznikla. A to by jistě bylo škoda.

„Mám rád jednoduché věci,“ říká o sobě Peter Murphy, a jeho verze Johna the Revelatora to opravdu dokazuje. Je to kniha jednoduchá, ovšem v tom nejlepším smyslu slova. Teče jako čistá voda, která zažene žízeň a zanechá na jazyku jemnou, ale poměrně silnou a hlavně zapamovatelnou chuť. Literární kritik tu nenajde žádné složité časové či jiné konstrukce, žádná „postmoderna“; jazyk je plynulý, přímočarý, irsky ironický, v charakteristikách a popisech úsečně vyčerpávající. I půdorys příběhu je průhledný: dospívání skutečně končí až tím, že se člověk musí vyrovnat se smrtí rodičů, která se v Murphyho vyprávění ozývá jako zlověstná předzvěst už v prvním výstupu snového havrana, oddělující jednotlivé kapitoly. „Začalo se mi zdát o velkém starém havranovi. Nevěděl jsem, odkud byl nebo co má znamenat. Vyletěl z díry v samém středu nebe, odkud ho vyhnali naštvaní bohové. Vznášel se jako helikoptéra, unavený na smrt, hladový, a hledal nějaké zdechliny.“

Havraní intermezza prohlubují melancholickou atmosféru, kterou se autor (vypravěč John i spisovatel Peter), když se vrátí v pokračování do bílého dne, snaží zahánět humorem a suverénním nadhledem, ale nikdy se mu to úplně nepovede. Humor je jistým a bezpečným útěkem poslední záchrany, ale nakonec nezachraňuje vůbec nic. „Mačkala mi ruku stejně, jako bych byl porodní bába a ona mě zrovna tlačila ven z dělohy, a já si přál, aby už byla na druhé straně.“ Krajina snu o nevyhnutelnosti smrti je nutkává, neustále se vrací, těžká jako křídla starého havrana, která nesou prach staletí, tíhu duší všech, kteří opustili tento svět, aby se rozplynuli nad mořem nebo se nenápadně vytratili v té podivné jeskyni na pobřeží.

Tesknivá píseň dospívání, v níž se míchají chlapecké sny a vize s erotikou, alkoholem a vážným problémem matčina umírání, už nepřipomíná náboženský, biblický zpěv, ale blíží se náladě blues, které umí být místy pubertálně rozverné, ale také daleko smutnější a bolavější než v posledku vždy vznešeně nadšený, protože vnitřně přesvědčený gospel. Je to blues nanejvýš křehké. Blues za Lily, za krásu mateřské lilie, která vzdor všem strastem a teenagerovským komplikacím zůstává nekonečně čistá. Věčně. Jako lesklá čerň mytického havrana.