Poezie slovinského Krasu
Osti, Josip: Rouška Veroničina

Poezie slovinského Krasu

Na sklonku minulého roku vyšla v českém překladu pražské slovenistky Hany Mžourkové sbírka básní dvoudomého bosensko-slovinského básníka, prozaika, esejisty, překladatele a literárního kritika Josipa Ostiho (1945) Rouška Veroničina...

Na sklonku minulého roku vyšla v českém překladu pražské slovenistky Hany Mžourkové sbírka básní dvoudomého bosensko-slovinského básníka, prozaika, esejisty, překladatele a literárního kritika Josipa Ostiho (1945) Rouška Veroničina (ani hymny, ani elegie z Tomaje), v originále Veronikin prt, Lublaň 2002.

Českému čtenáři byla Ostiho poezie již představena zásluhou Františka Benharta ve sbírce Narcis z Krasu (Praha 2001) a také v antologii slovinské poezie Krajiny za slovy (Praha 2008) z pera překladatelů Aleše Kozára a Františka Benharta. Ostiho básnickou sbírku psanou bosenštinou Barbara a Barbar: Sarajevská kniha mrtvých (Praha 1995) přeložil do češtiny Dušan Karpatský.

K zajímavostem sbírky Rouška Veroničina náleží kromě půvabných fotografií Pavla Mžourka především její zrcadlové zpracování. Čtenáři se tedy naskýtá příležitost pokochat se jak českým překladem Ostiho jemných intimních veršů na sudých stránkách, tak vychutnat jejich tóny ve slovinštině na stránkách lichých. Nutno podotknout, že tím nabyla sbírka poezie na atraktivitě i na objemu, čítá totiž bezmála dvě stovky stran.

Již sám dovětek názvu Ostiho sbírky naznačuje, že básník našel svůj druhý domov, svůj nový nevysychající pramen inspirace, po Lublani to bylo ve slovinském Krasu, v malé vísce Tomaj, která je zároveň rodištěm Wolkerova slovinského souputníka expresionisty a konstruktivisty Srečka Kosovela (1904-1926).

Středem světa Ostiho poezie je Kras, přesněji dům mezi hospodou v Tomaji a vesnickým hřbitovem a ještě přesněji básníkova zahrada. Zahradu za domem, zahradu života i poezie přirovnává ve svých verších Josip Osti k oné roušce, v níž zanechal otištěnu svoji tvář. Zahradu pečlivě upravovanou rukou tolik milované ženy, zahradu zalitou zlatavým sluncem i zmítanou bičující bórou, která přináší bolestivé vzpomínky na rodné Sarajevo a nesmyslnou válku, zahradu, jež je místem imaginárních setkání a rozhovorů s výjimečnými osobnostmi napříč stoletími. Při četbě Ostiho poezie se najednou i v třeskutém mrazu ocitnete uprostřed bílých balvanů čnících s terra rossy, pod pergolou porostlou bagem, jehož listy načechrává terstský vánek a stejně tak, jako sklenka teranu osvěžuje v parném dni čtenářovu mysl.

Mžourková se překladu zhostila s bravurou jí vlastní a překlad tak velice obstojně koresponduje s Ostiho něžnou lyrikou. Překladatelka tedy právem náleží k nejlepším propagátorům slovinské poezie u nás.

V doslovu nás pak Mžourková seznamuje s Ostiho provázaností se slovinským Krasem, jeho biobibliografií a oceněními za jeho literární činnost. Zde však narazíme i na nepatrné nesrovnalosti – slovinský Kras – krajina plná srázů porostlých hlubokými lesy – ve slovinském Krasu však hluboké lesy najdeme jen stěží, jsou zde spíše hájky a remízky. Políčka vinné révy se obvykle nazývají vinohrady nebo vinice, ale tuto drobnost lze přičíst překladatelčině metropolitnímu původu.

Reprezentativní překlad sbírky Josipa Ostiho Rouška Veroničina je další výzvou a pestrým sklíčkem kaleidoskopu překladů ze slovinské literatury.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Překlad Hana Mžourková, FORI PRAGUE, Praha 2009

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse