Kassandra
Dramatická poéma

Osoby:
Kassandra – dcera trójského krále Priama, věštkyně, Apollónova kněžka
Polyxené – její sestra, mladá dívka
Déifobos – její nejstarší bratr, vojenský velitel
Helenos – její další bratr, věštec a kněz
Paris – nejmladší Kassandřin bratr
Helena – žena spartského krále Meneláa, která utekla s Paridem do Tróje
Andromaché – žena Hektóra, Kassandřina bratra
Leuké, Chrýsé, Aithra, Klymené, Kreúsa – otrokyně Andromachy
Stará Polyxenina otrokyně
Dolón – mladý Trójan, bývalý Kassandřin snoubenec
Oinomaos – lýdský král, který se uchází o Kassandru
1., 2., 3., 4. strážný – strážní v Tróji
Flétnista
Kytarista
Sinón – řecký vyzvědač
Agamemnón Átreus – argoský král, nejvyšší velitel achájského vojska
Meneláos Átreus – jeho bratr, spartský král, velitel
Odysseus – ithacký král a velitel
Diomédés, Aiás – řečtí velitelé
Klytaiméstra – Agamemnonova žena
Aigisthos – příbuzný a zástupce Agamemnona
Trójané, Trójanky, otroci, otrokyně, trójští a řečtí vojáci

Odehrává se v době řecko-trójské války o Tróju, ve městě Ílion.
Epilog – v Řecku, v hlavním městě Argolidy Mykénách.

Místnost v gynaikonu (ženské části) Priamova domu. Helena sedí na nízké vyřezávané stoličce a přede purpurovou vlnu na zlatém kuželu; sama je bohatě oblečená, u opasku jí visí okrouhlé stříbrné zrcadlo.
Kassandra vchází do komnaty, zamyšlená, dívá se před sebe, její pohled spočine na Heleně, jakoby jí proniká a jako by se dívala skrze ni. S tímto pohledem se Kassandra mlčky zastaví uprostřed místnosti.

 

H e l e n a: Sestřičko, buď zdráva!

K a s s a n d r a: Buď zdráva, Heleno, sestry nejsme.

H e l e n a: Ach, já dobře vím, že se ti hnusím jako smrt.

K a s s a n d r a: Ty a smrt jste jako dvě rodné sestry.

H e l e n a: Kassandro!

K a s s a n d r a: Tak mě nazývej, a ne sestrou.

H e l e n a: (Uraženě.) Už tě nikdy více sestrou nenazvu. Ale proč sama sebe nenazýváš sestrou smrti, slušelo by ti to více. Už je to tak, slušelo by ti to!

K a s s a n d r a: Vezmi si zrcadlo.

H e l e n a: K čemu taková slova?

K a s s a n d r a: Vezmi si zrcadlo.

Helena poslušně bere zrcadlo do rukou. Kassandra si stoupá vedle ní.

K a s s a n d r a: Podívej: ty a já – společného nemáme nic.

H e l e n a: A kdo to říká?

K a s s a n d r a: Kdybych se podobala smrti, pak bych byla podobná i tobě.

H e l e n a: Jdi pryč! Proč na mě přivoláváš smrt?

K a s s a n d r a: Copak musí sestra sestru zahubit? Sestra sestře nejčastěji pomáhá.

H e l e n a: Tak tohle jsi mi přišla vyčítat? Jen se radujete, když já pláču.

Kassandra jí bere z rukou zrcadlo a drží jí ho před obličejem. Helena se mračí, ale nepláče, ani se neodvrátí, tvář se jí postupně vyjasňuje.

K a s s a n d r a: Nemůžeš plakat, jako smrt. Podívej: tvoje tvář je opět klidná, opět ta síla ve tvých očích, veliká síla – všichni se jí koří, všichni smrtelníci, a Kassandra s nimi.

Pouští zrcadlo.

K a s s a n d r a: Kráčíš – a staří, vážení lidé se před tebou hluboce klaní a slavnostně říkají: „Bohům rovná!“ Pohlédneš – a silní muži kamení a šeptají si: „Nepřemožitelná!“ Políbíš – a hasne pohled nejmladšího ze synů Priamových, krev v mžiku ztuhne, a oněmí srdce i slova, bledne paměť, i tvář bledne, a už je celý tvůj, už pro něj neexistuje ani matka, ani otec, ani rodina, ani rodná zem. Trójanky, plačte! Zemřel, zahynul mladý Paris!

H e l e n a: Svému bratru věštíš smrt?

K a s s a n d r a: Pro mě už dávno nežije.

H e l e n a: Nenávistná! Já vím, že jsi odjakživa Parida nenáviděla.

K a s s a n d r a: Odjakživa jsem ho milovala.

H e l e n a: A proč jsi přemlouvala otce i matku, aby ho nepřijali zpět ke dvoru, když přišel poprvé od chudých pastýřů, kteří ho chránili před šíleným proroctvím?

K a s s a n d r a: To nebylo šílené proroctví. Zemřít, anebo žít s pastýři – to by bylo jediné Paridovo štěstí.

H e l e n a: A pročpak to? Pročpak Déifobos a Hektór, i Helenos a všichni tvoji bratři a sestry, i ty sama, Kassandro, můžete žít v palácích, ale Paris by měl skončit v salaši?

K a s s a n d r a: A živořit v palácích je snad lepší, tak jako Paris u tebe v gynaikonu? Déifobos, Hektór i Helenos žijí, neživoří: Déifobos je v radě, Hektór ve válce, Helenos v chrámě – žijí duší i tělem. Ale Paris? Žil jen tehdy, když hrál na píšťalu mezi stády. Paris na radě mlčí, zbroj si obléká jako okovy, bohové k němu nepřicházejí k rozmluvě.

H e l e n a: Afrodíté za ním chodí!

K a s s a n d r a: Ne! Je jejím otrokem a s otroky se nemluví. Ona rozkazuje, on poslouchá. A to je všechno.

H e l e n a: To jenom ty s bohy soupeříš, a tak tě za to trestají.

K a s s a n d r a: Nu což, jejich síla je v trestání a moje v soupeření.

H e l e n a: Proto jsi soupeřila s Kypřankou, když Parida přemlouvala, aby plul za mnou do Sparty? Vidíš, Kassandro, Kypřanka zvítězila!

K a s s a n d r a: Nade mnou, Heleno? Ne, nad tebou a Paridem.

H e l e n a: Ale Paris neposlechl tebe.

K a s s a n d r a: Hluchý neslyší – kde je to vítězství?

H e l e n a: Kdo by poslouchal tvoje předzvěsti? Ani jsi neřekla, jak ses dozvěděla, co ta cesta přinese?

K a s s a n d r a: Nic nevím kromě toho, co vidím.

H e l e n a: A co jsi mohla tenkrát vidět?

K a s s a n d r a: Viděla jsem, jak krásný mladík s veselým srdcem plul do ciziny, ne jako moudrý posel svého lidu, ne jako ozbrojený voják, ani jako kupec; pastýřská čapka mu nebyla výzbrojí, ale ozdobou. A já jsem řekla: „Hej, kujte přilby, trójští mužové, natřikrát, napočtvrté přidejte skvělou měď!“ A pak… ach, byla to strašná chvíle, kdy se vrátil a ty s ním, Heleno, a já jsem spatřila ten smrtelný polibek.

H e l e n a: Kassandro, to není pravda! Parida jsem tehdy nelíbala.

K a s s a n d r a: Stejně jsem ten polibek viděla, přesně v tu chvíli, kdy se naší země dotkla tvoje červeně obutá bílá noha, Heleno. Zranila jsi zemi.

H e l e n a: Křikla jsi na mě: „Krev a smrt!“ To ti do smrti nezapomenu.

K a s s a n d r a: To jsem nekřikla na tebe, Heleno. Byla jsem tehdy nově zrozená a s bolestným křikem jsem vítala nový svět. Viděla jsem toto: Paris na nás ani nepohlédl, jen pozdravil Trójany. Viděla jsem, jak na jeho myšlenky šlápl červený sandál. Vykřikla jsem: „Přineste ječmen a sůl, za kněžkou jde odsouzená oběť!“ Vítr rozcuchal zlaté prameny tvých vlasů. „Řítí se lačný Arés na vlně Kypřanky jako hřebec v zápalu vášně. Chystejte hekatombu!“ Volala jsem a viděla, jak černé lodě už na moři protínají nachové vlny kormidly, plachty se trhají. Na přilbách achájských vojáků se děsivě třásly chocholy.

H e l e n a: Ty šílená! Copak připluly Achájci v ten den? Víc než rok jsme prožili v pokoji!

K a s s a n d r a: V ten den jsem viděla achájské vojsko. Teď vidím, že tě Meneláos bere za ruku.

H e l e n a: Pryč ode mne, ukrutnice! To není pravda! Není! To se nikdy nestane! Raději skočím z věže na špičaté skály!

K a s s a n d r a: (S přesvědčením.) Tvůj muž tě bere za ruku a sotva tě za ni vzal, už ho ty vedeš. Jdeš vpředu, on jde za tebou. Cizí moře, cizí kraje míjí váš koráb a nesou vás domů. Ohně pohasly na ruinách Tróje a dým Ília se rozplynul na nebi. A ty sedíš na trůně, ty, královna, předeš na zlatém kuželu purpurovou vlnu, a červená nit se točí a točí…

H e l e n a: To není pravda!

K a s s a n d r a: Ó, bohům rovná! Ó, nepřemožitelná! Dcero Epimétheova!

H e l e n a: Co zase začínáš? Jaké nové bláznovství? Jak se opovažuješ mě nazývat dcerou Epimétheovou?

K a s s a n d r a: Byl Prométheus a Epimétheus, synové jednoho otce a jedné matky. Život a oheň dal lidem Prométheus, který věděl, že ho za to čekají muka, prorok se však mukám nevyhnul – ze všech synů pramatky Země jeho Moira potrestala nejkrutěji. Epimétheus nevěděl nic. U něj vždycky myšlenka doháněla činy. Vzal si za ženu Pandóru, která lidem darovala smrt a hoře, a byl s ní šťastný a nikdo ho nikdy nenazval nešťastným. Synové jednoho otce a jedné matky, Títáni, kteří nikdy nebyli bratry, a ty jsi chtěla, aby tě Kassandra nazývala sestrou! Ne, Heleno, nemohu říkat lži.

H e l e n a: Všechno, co říkáš, je lež!

K a s s a n d r a: Epimétheus tohle říkal Prométheovi a byl šťastný. Buď zdráva, královno!

Odchází.