V první polovině roku 2011 vydalo nakladatelství Havran dvoudílný román rumunsky píšícího moldavského prozaika a dramatika Nicolae Rusa s názvem Krysiáda a Silvestr na vraku. Od roku 2003 je to již třetí literární svědectví o nedávné moldavské historii v českém převodu, za což vděčíme především překladatelskému úsilí Jiřího Našince. Rusu ve svém díle, vydaném v letech 1998 a 2005, vykresluje společensko-politické poměry, které panovaly v Besarábii, části území Moldavské republiky mezi Černým mořem a řekami Dněstr, Prut a Dunaj, v devadesátých letech minulého století, v době chaosu po rozpadu komunistického režimu.

Spisovatel, který poprvé výrazněji vstoupil na literární scénu dětskými knížkami, předkládá čtenáři do značné míry autobiografický román – řada postav a událostí má reálné předobrazy, dokonce i Rusu sám se projektoval do jedné z klíčových postav románu. Jak autor říká, „tento román by neexistoval, kdyby na mě nebyl spáchán dodnes neobjasněný atentát“. V roce 1992 ho neznámý útočník polil vitriolem, následovaly téměř čtyři roky léčení a patnáct plastických operací. Jako prostředek urychlující léčení mu coby spisovateli bylo doporučeno psát. Výsledkem byl rukopis románu nastiňující tristní situaci v moldavské společnosti nedávné historie plné podvodů, mafiánských praktik a nekalých machinací, které autor zažil – v nejpalčivějším smyslu – na vlastní kůži.

Román nemá ústředního hrdinu, mozaikovitě se v něm prolíná a vzájemně doplňuje několik paralelních příběhů. Děj se soustředí převážně na podivné události kolem kišiněvské Obce spisovatelů, instituce sdružující moldavské literáty. V prvním díle (Krysiáda) do popředí vystupuje příběh mladého vyšetřovatele Tudora Carpa, který jako „neškodý nováček“ dostane za úkol vyšetřit vloupání do budovy Obce. Postupně se mu však podaří odhalit řadu indicií vedoucích až do vysokých politických kruhů, a ačkoliv je z případu odvolán, rozkryje ho v druhém díle románu až do konce. Čtenáři se před očima otvírá nepřehledné zákulisí dramatických událostí, od účetních podvodů a praní špinavých peněz až k detailně vylíčenému odstraňování nepohodlných. Příběh ekonoma a literáta Iona Josana, který v ději vystupuje jako autorovo alter ego, názorně ukazuje absurditu pohnutek vedoucích k tak otřesnému činu, jakým je útok kyselinou sírovou. Za hrůzným atentátem stojí zkorumpovaná účetní Obce spisovatelů Serafima Butucová. Omylem si myslí, že její vyhazov je dílem Josanovým, a tak z osobní pomsty přiměje svého milence, mafiánského vraha na objednávku, aby spisovatele zlikvidoval. Autor skrze další postavy a jejich příběhy ukazuje život moldavských politiků navázaných na policii a mafiánské bosse, jejich praktiky a „hry“, jejichž účelem je získání moci na svou stranu. Názvem prvního dílu Rusu poukazuje na paralelu mezi způsobem, jakým se středověcí krysaři zbavovali hlodavců – několik zvířat zavřeli do sudu a nechali je vyhladovět tak, že se potom požírala navzájem – a postupy, které používaly některé zvláštní služby Sovětského svazu. Krysiáda se v díle objevuje hned na dvou úrovních. Když se v budově Obce rozmnoží krysy, vrátnému Chirilovi se podaří je vyhubit pomocí popsaných středověkých prostředků. Špiclové, které policie nasazuje do Obce, rozpoutávají krysiádu v lidské společnosti, v níž silnější požírají (rozuměj: odstraňují) slabší.

V druhé části románu, Silvestr na vraku, se opět setkáváme s postavami prvního dílu. Tudor, nyní už inspektor zabývající se kriminalitou mladistvých, pracuje zároveň jako osobní strážce syna předsedy jedné politické strany. Díky tomu se dostává mezi vysoké politiky a dotahuje – jen pro vlastní zadostiučení – vyšetřovaný případ kolem Obce spisovatelů do konce. Objevuje se zde postava starého básníka, Tudorova přítele, který mimo jiné ztělesňuje autorův pohled na jazykovou situaci v Besarábii: po dvaceti letech od vzniku samostatného Moldavska ve veřejném prostoru stále převládá ruština nad rumunštinou, která „hraje roli rodiči opuštěného dítěte na cizím bohatém dvoře“. Rusu ústy svých postav vypovídá o politickém rozložení sil nejen v Moldavsku, ale i na mezinárodní scéně, kde podle něj vládne světová finanční oligarchie (str. 176), na níž závisí osudy menších a chudších zemí. V závěru autor přirovnává Besarábii k vraku lodi, plavícímu se jako přízrak na vlnách oceánu historie, bez posádky i bez kapitána (str. 235).

Obě části románu jsou členěny do krátkých kapitol, které uvozují citáty z dobového moldavského i světového tisku. Ty dávají ději časový rámec a nepřímo ho uvádějí do širších souvislostí dění ve světě. Kapitoly prvního dílu jsou o poznání kratší, což zvyšuje dějový spád a spolu s detektivní zápletkou umocňuje jeho čtivost. V druhém díle autor dává výrazně větší prostor politickým úvahám (zejména debatám postav) a kapitoly jsou o to obsáhlejší, což ději ubírá na dynamice a vede k jeho zpomalení.

Sepsání Krysiády mělo být původně pro Nicolae Rusa léčebným prostředkem pro přežití otřesné osobní zkušenosti. Terapeutický text se postupně rozvinul do kroniky svojí doby, která po sedmi letech vyústila v pokračování. Léčba psaním tedy byla úspěšná, pacient nejen přežil, ale prostřednictvím svého díla se vyrovnal s traumatem osobním i společenským. Zbývá otázka, jakou terapii by ke svému přežití potřebovalo dnešní Moldavsko.