Pohádka Jiřího Stránského O chamtivém králi vznikala v 80. letech 20. století jako filmový scénář ve spolupráci s Hynkem Bočanem. Filmové podoby se sice nedočkala, k dětským adresátům se však dostává v knižní podobě, která potvrzuje nadčasovou hodnotu příběhu o lidské zaslepenosti a nenasytnosti.

Jiří Stránský je civilní pohádkář, jak dokládají i pohádkové soubory Povídačky pro Klárku (1996) a Povídačky pro moje slunce (2002), které psal pro svoji dceru v 70. letech 20. století z vězení. Pohádka je v jeho pojetí především zprostředkovatelem mravního poselství. Byť je časoprostorově situována do neurčitých kouzelných prostředí, její protagonisté nesou rysy současných lidí. Pro Stránského je charakteristická výrazová úspornost, s níž namísto barvitého líčení pohádkových kulis dává přednost zkratkovitému vystižení povahových vlastností postav.

Desetiletý princ Rudolf a jeho dvojče Karolína mají k běžným radostem i strastem svých vrstevníků jeden problém navíc – jejich otec jako král totiž bezprostředně ovlivňuje životy všech svých poddaných. Není to pouze dětská zvídavost, ale také pocit spoluzodpovědnosti za otcova rozhodnutí, co dvojčata pohání k pátrání po zvláštní proměně otcova chování a po jeho dalších plánech. Kdysi rozvážný král se pod vlivem špatného rádce mění v lakomce, který se neštítí ani porušení slibu a krádeže, aby se zmocnil bohatství, jež ve skutečnosti nepotřebuje. V sobecké honbě za pokladem neváhá obětovat lidské životy, a ohrozí dokonce i své děti. Teprve jejich ztráta mu bolestně připomene, co je pro něj na světě nejdražší. Dětští hrdinové se znepokojením přihlížejí otcově postupné proměně v zaslepeného chamtivce. Když se pak spolu s tříletým bratříčkem Dyndou ocitnou kvůli otcovu chování v nebezpečí, dokáží se semknout a se sourozeneckou solidaritou společně čelit zlu. Intuitivně cítí, v čem spočívají pravé hodnoty, a nedají se zviklat pozlátkem.

Závěrečná pointa, v níž se ztracené děti vracejí k rodičům v gejzírech teplé vody tryskající z podzemí, vřazuje pohádku do sousedství pověsťového žánru. Legenda o vzniku mariánskolázeňských pramenů, která Stránského inspirovala, je tak sice poctivě přiznána, pohádkový text by však obstál jako přesvědčivé podobenství sám o sobě i bez ní.

Důležitou roli hrají v knížce ilustrace Matěje Formana, dvorního ilustrátora dětských knížek J. Stránského, a Josefiny Formanové. Pomáhají soustředit pozornost dětského vnímatele na detail tam, kde Stránský neprodlévá u zevrubných popisů, příkladem mohou být třeba působivé černobílé obrazy podzemního Dolního království.