Když uvažujeme o létajících tvorech, zpravidla si představíme okřídleného ptáka, okřídleného netopýra, okřídlený hmyz a milovníci pravěku možná i okřídleného ptakoještěra. Ačkoli na to šla evoluce v každém z uvedených případů kapku jinak, zástupci všech těchto skupin mají jedno společné: křídla. Skoro se zdá, jako by se bez nich ani létat nedalo. Lidé, kteří se odjakživa toužili vznést do vzduchu, ale už dávno přišli na to, že existuje ještě jeden způsob: stát se lehčím než vzduch. Tento princip jsme následně využili a nadále využíváme v balonech a vzducholodích. Jak v knize S hlavou v oblacích podotýká slavný evoluční biolog Richard Dawkins, „pokud je mi známo, létající ‚stroje‘ lehčí než vzduch existují výhradně v podobě produktů lidské vynalézavosti. O žádném skutečném ‚balonu‘ z říše zvířat nevím.“

Co když se ale mýlí? Co když na Zemi kdysi existovali živočichové, kteří létali bez křídel, protože dokázali využít stejných fyzikálních zákonů jako my, když se vznášíme v balonu? A co když to uměli zrovna sauropodi, tedy ti vůbec největší a nejtěžší suchozemští obratlovci, jací kdy existovali? Právě takové myšlenky se honí hlavou protagonistce poeticky nazvané knihy Sauroprdi, jejíž titul naznačuje, jakáže látka sauropodům kdysi dávno umožnila létat. Na svědomí to nemá nikdo jiný než metan, který vzniká jako vedlejší produkt v tělech býložravců při trávení rostlinného materiálu.

Aby se ale těžký dinosaurus mohl vznést do vzduchu, potřebuje plynu opravdu hodně. Musí ho tedy někde skladovat, jak připomene teta paleontoložka, které dívka během neobyčejných prázdnin pomáhá při vykopávkách. Malá rozumbrada na to má ovšem snadnou odpověď (kterou už nebudeme vyzrazovat) a kolem létání i prdění obřích sauropodů či jejich příbuzných vytvoří ucelenou teorii, za kterou by se nemusel stydět ani diplomovaný biolog. Proč však vymýšlet alternativní druhohorní historii a vnášet malým čtenářům do hlavy zmatek, když víme, že dinosauři tehdy žili maličko jinak, a navíc máme stále lepší představu jak? Argumentovat by se dalo různě a sami tvůrci Sauroprdů (Pavel Ryška coby autor textu a Jan Šrámek jako ilustrátor) to nechávají bez odpovědi. Nabízí se nicméně jedno docela prosté vysvětlení, a to že prdění prostě táhne, tedy prdící humor samozřejmě, což je na trhu, kde o tituly s tematikou dinosaurů vskutku není nouze, jednoznačně výhoda.

Kniha tak originálním námětem přitáhne pozornost malých čtenářů (a jejich platících rodičů), kteří se zasmějí nad prdícími létajícími sauropody, ale zároveň se hravou formou dozvědí pár zajímavých a již nevyfabulovaných informací, například o metanu a skleníkovém efektu, o významu bakterií ve střevech živočichů (včetně nás) či o přidávání ostře páchnoucích látek do zemního plynu určeného k topení. Nutno ovšem dodat, že o moc víc toho Sauroprdi nenabízejí. Navzdory padesátistránkovému rozsahu by samotný text vystačil na středně dlouhý popularizační článek, takže na zevrubnější rozvíjení prdoteorie nebo hlubší ponor do trávicí soustavy dinosaurů jednoduše místo nezbylo, což je trochu škoda.

Kromě velkého písma ukrajují textové části prostor také zdařilé dvoustránkové ilustrace, které nepřekvapivě nesázejí na realističnost, nýbrž na hravost a poutavé kombinace barev: často spojují výrazné oranžové prvky s modrými a zelenými odstíny, jako třeba na úžasném výjevu krmících se sauropodů ze stran 20 a 21. Ilustrace jsou navíc kompozičně velmi nápadité, což vynikne hned na těch úvodních, které zobrazují odkrývání fosilie velkého dinosaura. Zatímco první dvoustrana skýtá pohled z boku a čtenář na ní sleduje skupinu horlivých badatelů, kteří mu doslova ožívají před očima, další, ještě neotřelejší, naleziště zachycuje z ptačí perspektivy.

Nakladatel sice uvádí, že Sauroprdi jsou vhodní pro čtenáře od osmi let, avšak vzhledem k velikosti písma, umírněnému rozsahu a četným ilustracím knihu zvládnou i ti mladší – byť možná za asistence rodiče, který pomůže se složitějšími slovíčky a vysvětlí některé komplikovanější termíny. Obecně se jedná o zábavné první seznámení se světem dinosaurů (a skleníkovým efektem!), které se neomrzí ani při opakovaném čtení a prohlížení. Pro starší ratolesti, které toho dnes už o dinosaurech mnohdy vědí tolik, co průměrný student bakalářského programu na přírodovědecké fakultě, bude ovšem lepší vybrat něco obsáhlejšího.