Michaela Červenková (nar. 1997) přispěla do české young adult literatury už druhým románem. Psát začala ve čtrnácti a výsledkem byla povídka Pan Davis – kapitola mého života, kterou v roce 2014 vydala vlastním nákladem. Skutečný debut přišel až o osm let později: román Počítám s tebou (YOLI, 2022) o čtrnáctileté Ladě, která svou úzkostnou poruchu skrývá před novými spolužáky a raději donekonečna počítá zářivky na stropě, než aby se zabývala vlastními pocity. Už tady se ukázalo, co autorku zajímá nejvíce – problémy dospívajících, o nichž se těžko mluví a jimž okolí příliš nerozumí, pokud je ovšem vůbec zaznamená. Kniha Co když to vyjde? na tuhle linii navazuje, jen místo psychického onemocnění staví do centra vyprávění akné a s ním související šikanu. Zapadá tím do širší vlny současné tvorby pro dospívající, kde se vedle romantické linie otevřeně pojmenovávají i témata dříve spíše přehlížená (šikana, sebepřijetí, úzkosti).

Broňu trápí akné už od základní školy a nepřestalo ani na střední. Pomoci by mohlo ošetření, které nicméně není zrovna levné. Se začátkem prázdnin se Broně naskytne příležitost brigády na koupališti, kde se setká se svým bývalým spolužákem Vítkem. Od toho momentu se Broňa musí vypořádat s řadou příjemných i nepříjemných situací a učinit rozhodnutí, která mají své následky.

Prázdninové prostředí brigády na koupališti vytváří prostor pro postupný osobní posun hlavní hrdinky. Prostřednictvím Broniných vzpomínek na školní léta a prožitou šikanu na základní škole autorka tematizuje pošramocené sebevědomí i hledání odpuštění. Vztahové linie – od první lásky až po důvěru k rodině a přátelům – přirozeně vedou hrdinku k přijetí své minulosti i nedostatků.

Text se opakovaně vrací k motivu vyrovnání se s vlastním vzhledem a pravidelně se objevují i výše zmiňované vzpomínky na školní posměšky, jednotlivé situace ale zůstávají načrtnuté jen povrchně. Místo detailnějšího zachycení emocí a důkladnějšího ponoru do prožívání hrdinky děj spěchá k dalším událostem, což čtenáři ztěžuje ztotožnit se s postavou.

Malý rozsah jednotlivých kapitol a rychlé skoky v ději mohou být v kategorii 13+ spíše záměrem než nedostatkem. V tomto případě ale vyprávění chybí prostor pro plastičtější dokreslení atmosféry i propracovanější psychologii postav.

Po formální stránce vyprávění oživují vložené snímky chatových konverzací. Místo běžné přímé řeči se objevují grafické bubliny se zprávami, které spolu se vzpomínkami na minulost dodávají ději dynamické tempo. Vzpomínky jsou navíc zřetelně oddělené, takže čtenář vždy ví, kdy se postavy ocitají v přítomnosti a kdy v minulosti. Přirozenost projevu podtrhuje hovorová mluva s prvky obecné češtiny. Bronin hlas i vnímání sebe sama tak působí autenticky: „Nechci být fiflena. Nejsem ten typ holky, co nemůže vyjít z bytu jinak než dokonale vyladěná od ponožek po sponky ve vlasech. Nepotřebuju být dokonalá. Stačí, když pro mě bude snesitelný podívat se do zrcadla, a to dost dobře nejde, pokud vypadám, jako bych měla lepru.“ (s. 25).

Navzdory výtkám lze knihu dané věkové kategorii doporučit. Čtenář, který čelí vlastním nedostatkům nebo pocitům, že se sobě či někomu jinému nelíbí, si odnese alespoň to, že se svým trápením není sám a že velikost problému si často určujeme sami.