Od svržení egyptského prezidenta Hosního Mubáraka uběhl v době, kdy vznikl tento článek, už víc než rok. Dost dlouhá doba na to, aby se dramatická a zcela nečekaná změna u moci promítla do literatury. Čtyři knihy přímých účastníků egyptského jara skládají plastický obraz revolučního dění, reflektují předrevoluční nálady, vykreslují obraz samotné revoluce z jejího epicentra i z policejní cely a vše doplňují emotivní, autentické zprávy v reálném čase.

Aswáního obrat
Pod prvním z nich je podepsaný v současné době jeden z nejznámějších arabských spisovatelů, Alá’ al-Aswání. Ve své knize On the State of Egypt: What Made the Revolution Inevitable (v anglickém překladu Jonathana Wrighta) se snaží přinést odpověď na otázku, proč k revoluci v prvé řadě vůbec došlo. Jeho sbírka politicko-sociálně orientovaných esejí, jež vznikaly v letech 2005 až 2010, trochu ironicky následuje o rok dříve vydanou knihu sebraných statí Proč se Egypťané nebouří (arabsky, Káhira, 2010).

Krátké eseje jsou rozděleny do tří oddílů podle témat: prezidentství a nástupnictví, lidé a sociální spravedlnost a svoboda slova a státní útlak. Většina zachovává stejnou formu: autor si pokládá otázky (např. Proč zaostáváme, zatímco celý svět se vyvíjí?; Co Egypťané očekávají od ElBaradeie?; Kdo zabíjí chudé Egypťany?), na něž pak následně hledá odpověď. Každou esej ukončuje mottem: „Demokracie je řešení“.

Aswání ve své knize předestírá hlavní problémy Egypta posledního desetiletí: obavu z předání prezidentského úřadu z otce na syna, falšování výsledků voleb, zoufalé životní podmínky chudých, vzrůstající vliv wahhábistů a jejich přístup k ženám a problematiku sexuálního obtěžování. Vyjadřuje se také k palestinské otázce a komentuje chování představitelů koptské církve.

S ničím novým či neotřelým však nepřichází. Hlavní problém knihy spočívá v častém opakování témat a výrazových prostředků (přirovnání Egypta k drůbeží farmě, kterou chce otec předat synovi, nalezneme snad v každé druhé politicky orientované eseji). Kniha proto působí jako šitá horkou jehlou. Od autora Aswáního kvalit čtenář očekává víc než jen urputnou snahu rychle vydat cokoliv s revoluční tematikou, a utrhnout tak místo na knižním trhu arabského jara.

Nedobrovolný hrdina
Nástin historického vývoje, který nakonec přivedl protestující na náměstí Tahrír, přinášejí knihy Revolution 2.0 a Liberation Square: Inside the Egyptian Revolution and the Rebirth of the Nation, která se navíc věnuje také porevolučním událostem a popisuje dění v zemi až do podzimních parlamentních voleb.

Autorem první jmenované knihy je Wá’il Ghoním, jednatřicetiletý marketingový ředitel společnosti Google, otec dvou dětí a nechtěná tvář revoluce. Revolution 2.0 je kniha převážně autobiografická. Ghoním anonymně založil na sociální síti Facebook v létě 2010 stránku "Kulluná Chálid Sa’íd" (Všichni jsme Chálid Sa’íd). Reagoval na fotografii, která v červnu 2010 obletěla internet. Je na ní zachycený znetvořený obličej mrtvého mladíka, kterého na začátku června vyvlekli v Alexandrii z internetové kavárny dva policisté v civilu a za nečinného přihlížení kolemjdoucích brutálně ubili k smrti. Fotografie mrtvého Chálida začala jako symbol policejní zvůle kolovat po internetu.

Právě facebooková stránka "Všichni jsme Chálid Sa’íd" vyzvala k demonstraci proti zvůli vládnoucího režimu v den státního svátku egyptské policie, dvacátého pátého ledna. Ghoníma, který žije v Dubaji a kvůli demonstraci přiletěl do Egypta, o tři dny později zatkla policie. Dalších dvanáct dní strávil většinu času se zavázanýma očima v miniaturní cele. Vyslechl si obvinění z vlastizrady. Policisté se ho snažili přinutit, aby přiznal, že je agentem Spojených států, kde nějaký čas žil a odkud pochází jeho žena. Sedmého února jej propustili a Ghoním zamířil do večerní ostře sledované talk-show. Při pohledu na fotografie mladých lidí, kteří během revoluce padli, se neovládl a rozvzlykal. Koktejl mrazivých emocí, který přesvědčil tisíce lidí, jež do té doby nechávala revoluce chladnými, aby se další den vydaly na Tahrír a připojili se k demonstrujícím, učinil z Wá’ila Ghoníma jednu z tváří revoluce.

První kapitoly Revolution 2.0 působí lehce nevyváženě. Pasáže věnované historickému vývoji, fungování státní policie a sociální situaci jsou svižné a zajímavé. Střídá je ovšem vyprávění o autorově životě, které místy působí jako slohová práce na téma „Já a má rodina“. Od místa, kde dojde k popisu založení facebookové stránky "Všichni jsme Chálid Sa’íd", se střídají texty, které na ní Ghoním vyvěšoval, a jeho komentáře k vývoji situace. Nejsilnější je ovšem kniha v popisu prvních dní revoluce a následně vazby, kdy autor neměl nejmenší tušení, co s ním bude. Ghoním končí svou knihu optimisticky s přesvědčením, že „Moc lidí bude vždy větší než lidé u moci“ (s. 294).

Oko reportéra
Nevyváženost, která v Revolution 2.0 pramení z faktu, že autor není spisovatel, se nedá vytknout novináři Ashrafu Khalilovi a jeho knize Liberation Square: Inside the Egyptian Revolution and the Rebirth of the Nation.

Ashraf Khalil se narodil a vyrostl ve Spojených státech a psal o Blízkém východu pro Wall Street Journal, Los Angeles Times, Foreign Policy, londýnské The Times a The Economist. Pracoval jako korespondent pro Los Angeles Times z Bagdádu a Jeruzaléma. Více než patnáct let mu jako základna sloužila Káhira. Liberation Square je jeho prvotina.

Stejně jako Ghonímova kniha přináší i Liberation Square v prvních kapitolách exkurz do egyptských dějin. V zásadních bodech sledují obě knihy stejné události (kariéra Hosního Mubáraka, formování opozičních hnutí, vražda Chálida Sa’ída, zfalšované výsledky voleb, naděje vkládané do Mohameda ElBaradeie atd.), avšak profese Ashrafa Khalila zajišťuje Liberation Square kritičtější a zároveň čtivější a vyvážený styl. Khalil se, stejně jako Aswání a Ghoním, revoluce osobně zúčastnil. Postřehy z první ruky – hon na novináře a cizince, který druhého února rozpoutali promubárakovští, režimem placení gauneři, aktivity milice či střety protestujících se státními složkami v předních liniích – činí z knihy autentické a napínavé čtení.

Emotivních 140 znaků
Do revolučního dění však čtenáře nakonec nejvíce vtáhne na první pohled zvláštní kniha Tweets from Tahrir, pod níž jsou podepsaní aktivisté Nadia Idle a Alex Nunns. Ti sebrali krátké zprávy ze sociální sítě Twitter, jejichž pisatelé se revoluce zúčastnili a po celou dobu referovali o dění v zemi v tzv. „tweetech“. Ty, podobně jako první sms zprávy, nesmějí přesáhnout 140 znaků.

Kapitoly knihy tvoří jednotlivé revoluční dny. Události každého z nich jsou krátce shrnuty v úvodu a poté je prostor přenechán samotným zprávám, jež popisují vývoj dění. Mezi pisateli tweetů se objevují i Wá’il Ghoním a Ashraf Khalil.

Nadia Idle a Alex Nunns vybírali výhradně anglicky psané zprávy. Chtěli se, jak sami píší v předmluvě, vyhnout narušení autenticity překladem, a sestavili je tak, aby vyprávěly příběh doplněný dramatickými fotografiemi z průběhu revoluce. A i když je od začátku jasné, jak onen vyprávěný příběh dopadne, je napínavý od prvního tweetu až po ten poslední.

Všechny čtyři knihy jako celek zachycují obraz egyptské revoluce z různých perspektiv. Je zajímavé sledovat dění na náměstí Tahrír očima profesionálního novináře doplněný o pohledy obyčejných lidí, kteří se navíc ve svých tweetech časem začínají shánět po Wá’ilu Ghonímovi. Nejslabším titulem je paradoxně jediná kniha, která není prvotinou a jejíž autor získal světový ohlas. A je to škoda, protože Alá’a al-Aswání si své renomé vysloužil předchozími tituly oprávněně.

Ukázat prstem na jedinou ze tří zbývajících knih by bylo nesmírně obtížné, neboť se vzájemně doplňují a překrývají a každá z nich přináší svůj střípek do mozaiky egyptského arabského jara.