V loňském roce vydalo nakladatelství Dar Ibn Rushd antologii saúdskoarabských povídek. Vydavatelství samotné má na českém knižním trhu poměrně výjimečné postavení, neboť jako téměř jediné vydává překladovou arabskou literaturu, a povídková sbírka se tak přiřadila po bok již vydaných antologií povídek alžírských, libyjských, marockých, syrských a tuniských.

Saúdská Arábie byla v loňském roce čestným hostem veletrhu Svět knihy. V rámci propagace podpořilo saúdskoarabské ministerstvo vysokého školství vydání antologie povídek, jež měly českému čtenáři přiblížit tvorbu země, kterou si většina z nás spojuje spíše s ropnými šejchy, od hlavy k patě zahalenými ženami a puritánským wahhábismem než s výraznou literární tvorbou. A není divu, neboť právě wahhábismus stojí za tvrdou cenzurou témat, o kterých mohou saúdští autoři, jichž navíc nejsou žádné zástupy, otevřeně psát.

Financování sbírky saúdskou stranou a její konečná podoba nutně vyvolává otázku, nakolik byla volba jednotlivých autorů a povídek na redakci vydavatelství Dar Ibn Rushd a do jaké míry je antologie pořízena na zakázku. Vzhledem k inertnímu obsahu jednotlivých povídek, jež se striktně vyhýbají jakémukoliv tématu, jež je v saúdských vodách považováno za kontroverzní (tedy žádná politika, sex či náboženská polemika) do té míry, že se o jeho vymýcení stará cenzura, se o svobodném výběru dá minimálně pochybovat.

Útlá sbírka deseti povídek je doplněná o úvod, jenž připomíná spíše telefonní seznam. Čtenáři, který se v saúdské literatuře příliš či vůbec neorientuje, výčet jmen a děl, místy doplněný o velmi stručnou, vágní charakteristiku, nijak nepomůže k tomu, aby si o tamější tvorbě udělal nějaký komplexnější obrázek. Navíc z autorů ve sbírce zastoupených zmiňuje velmi letmo pouze dva. Co jsou ostatní literáti zač a proč byla zrovna jejich tvorba vybrána jako reprezentativní, se bohužel můžeme jen dohadovat.

Tematicky kloužou zvolené povídky po zcela politicky korektním ledu. Jediná kritika se snáší na hlavy „tmářských beduínů“ v povídce Oběť Amína Sálima Ruwajhího (v překladu Terezy Sváškové). Zbylé přinášejí obrazy trpělivě snášené chudoby, zbožnosti a tradic. Vybočuje snad jen snová Oslava Abdulláha Báchšawína, jejíž absurditu bohužel nechtěně podtrhuje kostrbatý překlad Vladimíra Grulicha: „Celá místnost září ostrou bílou barvou až k podlaze, která je hladce skleněná“ (s. 45). „Prudce se zastavil před hlavním vchodem směrem k svému hostiteli, aby od něj získal nějaké informace: světlo vstupovalo do zhasnutého domu“ (s. 43–44) atp.

Jako kosmetická vada může na první pohled působit striktní přepis arabského ج jako „ž“. Místy však díky tomu vznikají snad až humorná, avšak v důsledku nesrozumitelná pojmenování (duch z láhve je „žin“ a hlavní město saúdskoarabského obchodu „Židda“). Vzhledem k tomu, že ostatní jména jsou přepisována pro literární text až zbytečně hyperkorektně, bylo by záhodno dodržovat obecně respektovanou transkripci spisovné arabštiny do češtiny, která používá zásadně „dž“.

Celkově by sbírka užila pečlivější redakci, která by vymýtila arabismy, jež v jednotlivých povídkách pohříchu zůstávají (např. aktivní duál, který čeština nezná: „…odhalila dvě okouzlující lýtka…“ (s. 116), nebo nečeská úsloví: „…úspěchy se mi vždy lepily na chodidla…“ (s. 108)). Jejich vinou dochází k nevítané orientalizaci textu.

Hlavním problémem sbírky ale není nevyvážená kvalita překladu ani ledabylá redakce, ale její, už zmiňovaná, plochost formy a obsahu. Sbírka jako celek neurazí ani nepotěší. Čtenář však po pár dnech ani nebude vědět, že ji měl kdy v ruce. Určitě by bylo velice zajímavé, kdyby jako protiváha mohla vyjít sbírka autorů, kteří ve své vlasti být vydáváni nesmějí, mezi něž patří i vítěz mezinárodní ceny za arabský román z roku 2010 Abdo Chál, či jeden z nejvýznamnějších arabských spisovatelů dvacátého století Abd ar-Rahmán Muníf.