Letošní vítěz jedné z nejprestižnějších literárních cen pro arabskou tvorbu, román Drúz z Bělehradu spisovatele Rabí’a Džábira, je v mnoha směrech zvláštní. Historická výprava do druhé poloviny devatenáctého století načrtává na méně než dvou set padesáti stranách osudy libanonského prodavače vajec Haná Ja’aqúba, který se ocitne ve špatnou chvíli na špatném místě. Smolař Haná skončí spolu se skupinou drúzů ve vyhnanství na Balkáně, kde během dvanácti let několikrát málem zemře, z hrozných vězení se dostává do ještě horších a nucené práce, při nichž vidí alespoň nebe, jsou v porovnání s měsíci v izolaci temnice požehnáním. Výraznou dějovou linku bychom v románu hledali marně. Lyrické obrazy krajiny, expresionistické črty ze života vězňů v těch nejtěžších žalářích či naturalistické obrazy masakru na břehu řeky však tvoří dílo, které lze jen těžko odložit a z paměti ho jen tak nevyženeme.

Román s podtitulem Příběh Haná Ja’qúba (Hikája Haná Ja’qúb) získal Mezinárodní cenu za arabskou beletrii (International Prize for Arabic Fiction, IPAF), jež vznikla ve spolupráci s Nadací Bookerovy ceny za finanční podpory Úřadu pro rozvoj turismu a kultury v Abú Dhabí a byla poprvé udělena v roce 2007. Do užšího výběru tzv. arabského Bookera se čtyřicetiletý Rabí’ Džábir dostal již podruhé. O dva roky dříve se mezi pět knih, z nichž je posléze vybírán absolutní vítěz, probojoval jeho historický román Amerika (Amírká). Cenu však v roce 2010 obdržel saúdskoarabský spisovatel Abdo Chál za román Chrlí jiskry (Tarmí bi-šarar).

Rabí’ Džábir se narodil v roce 1972 v Libanonu a vystudoval na prestižní Americké univerzitě v Bejrútu fyziku. Svůj první román Pán temnoty (Sajjid al-‘utma) publikoval ve dvaceti letech a obdržel za něj cenu literárního časopisu an-Náqid. Deset let pracoval jako šéf kulturní přílohy významného deníku al-Haját. V roce 2009 se stal jedním z třiceti devíti vítězů literární soutěže „Bejrút 39“, pořádané v rámci literárního festivalu Hay. Kapitola z jeho již zmíněného románu Amerika se tak dostala do almanachu Bejrút 39 spolu s  ukázkami tvorby ostatních mladých perspektivních arabských autorů.

Rabí’ Džábir buduje své historické romány na pevných faktických základech podložených roky studií a rešerší. O přípravě na Drúze z Bělehradu prohlásil, že: „Bejrút roku 1860 znám opravdu velmi dobře… strávil jsem roky (mezi léty 1992 a 1995) bádáním v suterénní knihovně Americké univerzity v Bejrútu. Hodiny a hodiny jsem procházel záznamy z osmanských archivů…“ (rozhovor) Ústředním tématem autorova díla, které čítá již sedmnáct románů, jsou otázky týkající se krize libanonské náboženské identity a vzájemného odcizení Libanonců. Nejinak je tomu v Drúzovi z Bělehradu, jehož nosným motivem je téma bratrství bez ohledu na víru a původ. Křesťan Haná se kvůli překroucenému překladu francouzského tlumočníka ocitá na lodi vezoucí do vyhnanství drúzy, kteří se zúčastnili občanské války a jsou obviněni z vraždění křesťanů. Haná se na dlouhých dvanáct let stává drúzem, jedním z pěti bratrů, kterého otec vykoupil, a jenž poté v seznamu deportovaných chyběl.

Kritici Rabí’u Džábiru často vyčítají absenci příběhu, který ač narativně perfektně vystavěný, v zásadě nikam nevede. Ani v Drúzovi z Bělehradu nenajdeme žádné zvraty, většina postav se objeví, dovypráví svůj příběh a zase mizí, aniž by jakkoliv ovlivnila osudy Haná. Nelineární vyprávění a krátké kapitoly, jež korespondují s autorovým tradičně úsporným jazykovým stylem, zajišťují poutavost a dynamičnost textu. Autorův neotřelý styl stejně jako volba témat a míst děje mu v arabském světě získaly širokou čtenářskou základnu a oprávněně patří mezi nejúspěšnější současné spisovatele.