Nakladatelství Albatros předloni dokončilo kompletní sérii Tintinova dobrodružství od belgického kreslíře a scenáristy Hergého a zapátralo v dalších autorových dílech. Volba nakonec padla na sérii Dobrodružství Jo, Zefky a Žoko (Jo, Zette et Jocko), jejíž první díl Hergé publikoval časopisecky v roce 1936; celkem vyšlo pět sešitů, poslední Údolí kober (La Valée des cobras) v roce 1956. České vydání přitom respektuje pořadí, v jakém vycházely ve frankofonních zemích jednotlivé sešity, tudíž začíná dvoudílným příběhem Stratoplán H 22 (Le Stratonef H 22) z roku 1951, teprve pak přijdou na řadu Tajemné paprsky (Le Rayon du Mystere), kde se sourozenci Jo a Zefka a jejich opice Žoko objevili poprvé v onom zmíněném časopiseckém vydání.

Série byla koncipována pro mladší čtenáře, než tomu je u Tintina, což podle některých komiksových historiků Hergého příliš svazovalo a bylo to i důvodem, proč ji po pěti sešitech opustil. Jinak ale příběhy Závěť pana Pumpa a Směr New York splňují to, co od Hergého čtenáři očekávají. Charakteristická jednoduchá linka, jasné barvy, napínavý příběh plný honiček, tajemství a zvratů, to vše prokládáno situačním humorem. Příběh o tom, jak otec dvou sourozenců zkonstruoval letadlo, které může letět stratosférou, a jak se jej tajemní zločinci neustále snaží zničit, je v některých pasážích možná ještě dynamičtější a akčnější než Tintinovy příhody.

A také pohádkovější, byť je to onen druh pohádek jakoby pro dospělé, v nichž jsou zločinci dopadáni, aby brzy uprchli a kladli hlavním hrdinům další překážky, v nichž zhruba dvanáctiletý kluk dokáže pilotovat prototyp unikátního letadla a děti v letním oblečení bez úhony přežijí vánici na severním pólu. Místy má příběh parametry předválečného napínavého čtiva, jindy (zejména v opičích eskapádách) se blíží gagům z němých grotesek, které nerespektují přírodní zákony a zranitelnost lidského (případně opičího) těla. Jednotlivé postavy jsou typické pro žánr nenáročné dobrodružné komedie: výstřední americký boháč, který odkáže miliony komukoliv, kdo první splní jeho podivuhodnou podmínku, zákeřní vydědění příbuzní a proti nim pracovitý, čestný a statečný inženýr či etnograf, který na severním pólu pomáhá Eskymákům.

Příběhy Jo a Zefky mají v mnohém blízko k prvním, tehdy ještě dosti naivním Tintinovým příběhům (Tintin v zemi Sovětů, Tintin v Kongu), kde také akce střídala akci, padouši neustále unikali a vraceli se a na logiku se příliš nehledělo. Postupně se však Tintin přece jen začal pohybovat v promyšlenějším a uvěřitelnějším světě, a i když jsou jeho příhody stále dost nepravděpodobné a fantastické, udržují si věrohodnost i pro odrostlejší čtenáře. V případě Dobrodružství Jo, Zefky a Žoko se už budou bavit převážně jen děti, starší brzy prohlédnou, že příběh je spleten z příliš mnoha náhod a opakujících se úkladů. Ale pro děti budou oba díly Stratoplánu H 22 i dnes stejně atraktivní, jako by byly bývaly před šedesáti lety, kdyby tu podobné komiksy tehdy mohly vycházet: jejich vrstevníci se tu statečně potýkají s ozbrojenými gangstery, dostanou se z opuštěného ostrova i z Arktidy a přeletí Atlantik. Dokážou zastoupit své rodiče, prokáží, že jsou důvtipnější, všímavější a chytřejší než policie. Všechny tyto dětské sny umí Hergé skvěle vyplňovat.