Oscar Wilde, jedna z postav hry Vynález lásky Toma Stopparda, poznamenává, že „[u]mění se nemůže podřizovat svému tématu, jinak to není umění, ale životopis, a životopis je síťoví, jímž uniká náš skutečný život“. Zda je, nebo není tento typicky wildeovský postřeh míněn jako vážná sebereflexe autora, ať zváží každý čtenář sám. I když americký kritik Harold Bloom poznamenal, že Stoppard své postavy dramatizuje pro efekt, je důležité poznamenat, že Vynález lásky není pouhý životopis i z jiných důvodů. Je to o to důležitější, že hlavní postavou hry, jejíž děj staví na životopisných údajích, je u nás spíše neznámý anglický básník a klasický filolog Alfred Edward Housman.

A. E. Housman (1859–1936) je znám především jako autor básnické sbírky A Shropshire Lad (Mladík ze Shropshiru). Melancholické básně, jejichž hlavními tématy jsou zhrzená láska, světobol, smrt a sebevražda, trefně, ač parodicky vystihuje jedna z postav hry následujícím popisem: „Nikdo neunikne; když vás nezastřelí, nepověsí nebo nezapíchnou, zabijete se sami. Láska je prokletí, láska je zkáza, Bůh je podvod, třešňový kvítek je docela hezký.“ V akademických kruzích pak Housman proslul jako skvělý klasický filolog a jako ostrý a nevybíravý kritik svých kolegů z oboru textologie. Již za studií na Oxfordu byl Housman natolik znalý, že byl schopen opravovat chyby profesorů, kteří ho učili. Proč by však měla hra o u nás neznámé postavě zaujmout české čtenáře, přestože ji mnozí považují za Stoppardovo nejlepší dílo?

Největší předností hry je fakt, že i když se jedná o hru pevně ukotvenou v konkrétních dobových a prostorových reáliích, je schopná je překročit a zaujmout široké publikum. Rámec životopisu přesahuje například tematizace Housmanovy duality básníka a vědce. Téma s typickým stoppardovským vtipem vstupuje do textu hry hned na začátku, když se sedmasedmdesátiletý Housman (ve hře označován AEH) dostává do podsvětí, kde na něj čeká převozník Charón: „AEH: … Čekáme na někoho? … CHARÓN: Mám vyzvednout básníka a učence. / AEH: Tak to musím být já. / CHARÓN: Oba dva? / AEH: Obávám se, že ano. / CHARÓN: Myslel jsem, že to budou dva různí lidé.“ V Housmanovi se svářejí dva základní aspekty lidské povahy: emoce a rozum. Jelikož je Stoppard dramatik analytický, témata spojená s touto dualitou prezentuje sérií propojených protikladů, které v průběhu hry nahlíží z různých úhlů: věda a poezie (umění obecně), rozum a cit, stáří a mládí.

Protože je celá hra jakousi snovou vizí, deliriem, v němž umírající Housman bilancuje svůj život, dochází i k rozhovorům mezi AEH a jeho mladým já (ve věku od 18 do 26 let), ve hře označovaným Housman. V jednom takovém dialogu, který završuje první jednání, se Housman ptá AEH, zda „nejde být obojí“, básník i vědec. AEH odpovídá, že „nikoli na prvotřídní úrovni“. Jak ale napovídá výměna mezi Charónem a AEH z počátku hry, lze být obojím alespoň na takové úrovni, aby byl člověk znám jako „básník a učenec“. Protiklady jsou jasně dány. AEH, pro nějž „textová kritika představuje absolutní vrchol vědeckého bádání“, je na straně vědy a rozumu. Housman, jehož jediný citový výlev zpochybní veškerý vědecký přístup AEH k poezii, stojí na straně emocí a poezie: „AEH: Catullus 99 – na tom je nejzajímavější záměna zájmena vester za tuus. / HOUSMAN: Ne, není! / AEH: Pardon. / HOUSMAN: Zajímavé je – co je ctnost? Vážně, co je dobro a krásno?“

Stoppard bývá kritizován jako autor dramat idejí, která postrádají emocionalitu. Je tedy příznačné, že pro hru, která se zabývá protikladem rozumu a citu, nic takového neplatí. Celý příběh je především příběhem neopětované lásky. V době blížícího se konce 19. století (fin de siècle) se Housman při studiích na Oxfordu spřátelí se studenty Alfredem Pollardem, také klasickým filologem, a Mosesem Jacksonem, studentem přírodních věd. A právě do Jacksona se Housman zamiluje. V průběhu hry pak čtenář útržkovitě sleduje, jak spolu Housman s Jacksonem pracují na patentovém úřadě a bydlí v jedné domácnosti. Ač se Housman řadil mezi nejnadanější studenty na Oxfordu, z neznámého důvodu byl vyhozen od závěrečných zkoušek. V rámci autorské licence Stoppard naznačuje, že Housman se od zkoušek nechal vyhodit proto, aby mohl být s Jacksonem. Tragičnost Housmanovy lásky spočívala v tom, že Jackson o jeho citech neměl tušení. Když se o nich dověděl, přátelé se odcizili.

Čtenář tak sleduje genezi Housmanova příklonu k vědě a textologii a odklonu od citu a poezie kvůli zhrzené lásce: rozum mu slouží jako ochrana před emocionální tragédií. Kontrast k Housmanovu životu v tichosti a potlačenému citu vytváří postava Oscara Wildea s veškerou svou manýrou a stavěním vlastní (homo)sexuality na odiv. Ačkoliv je situace obou mužů částečně odlišná, kontrast Housmana s Wildem poukazuje především na jejich rozdílné postoje k životu: „WILDE: … Lepší je být spadlou rachejtlí než nikdy nevybuchnout světlem. … Byl jsem geniální, brilantní, smělý, ujal jsem se péče o vlastní mýtus. Smočil jsem žezlo v plástvi medu divokých včel. Okusil jsem zakázanou sladkost a napil se z ukradených vod. Žil jsem ve zlomovém okamžiku světa, kdy se všechno probouzelo do nového … Kde jste byl vy, když se tohle všechno dělo? / AEH: Doma.“

Hra se tedy zamýšlí nad tím, co je to láska: pro Housmana tiché utrpení, pro Wildea užívání si života plnými doušky. Proč tedy Vynález lásky? Jednu interpretaci názvu nabízí Wilde, když říká, že láska, totiž milovaná osoba je výplod fantazie, vynález milujícího člověka. V průběhu hry však vyvstává další možný význam titulu. Diskuse o nuancích latinské poezie, které charakterizuji Housmana jako exaktního vědce, neslouží pouze k vykreslení postavy. Propertius, Catullus, Horatius a další citovaní básníci, vynálezci milostné lyriky, jsou „vynálezci“ lásky; přesněji řečeno, jsou vynálezci literárního konceptu lásky. Vynález lásky se mimo jiné týká prolínání života a umění (další ze Stoppardových opakujících se témat), kulturní podmíněnosti idejí, které jsou přejímány v běžném životě. Není náhodou, že když Wilde formuluje myšlenku o „vynálezu lásky“, používá přirovnání k antické mytologii, která samotnému Housmanovi slouží jako předloha pro jeho vztah k Jacksonovi: „Bosie je tím, co jsem z něho udělal. Je rozmazlený, mstivý, neskutečně sobecký a nepříliš talentovaný, ale to jsou pouze fakta. Pravda je, že byl Hyacintem, když ho miloval Apollón …“

Ve Vynálezu lásky hraje důležitou roli také tradiční stoppardovské téma komunikace a hledání významu. Jeho hlavním nositelem je Housmanova milovaná textologie. Jak je u Stopparda zvykem, i Vynález lásky zdůrazňuje nedokonalost jazyka jako média komunikace a reprezentace: „Pravdu a nepravdu může skrývat i čárka ve větě“ (38). Z nastíněného vidění jazyka vycházejí Stoppardovy oblíbené slovní hříčky. Snaha zjistit, co antičtí autoři skutečně napsali, je z různých úhlů pohledu prezentována jako do značné míry marná: „[k]aždý, kdo má svého tajemníka, ví, že to, co Catullus skutečně napsal, bylo zkomoleno dávno předtím, než to bylo dvakrát opsáno … a první opis, který se dochoval nám, byl pořízen přibližně patnáct set let poté.“ Zároveň je toto úsilí v jakémsi estétském pojetí vědy obhajováno jako šlechetnost: „Neužitečné znalosti pro znalosti. Co se užitečných znalostí týče, jsou taky dobré, ale jsou pro ustrašence, zatímco neužitečné jsou rozvinutím něčeho autentického, originálního, s cílem vrhnout pouze trochu světla – a je úplně jedno, kam a na co. Je to samo světlo, proti temnotě …“

Tím se dostáváme asi k jediné slabině hry. Text je prosycen odkazy na starořímskou a starořeckou poezii a nuancemi textologické kritiky latinské poezie. Postavy rovněž zmiňují plejádu editorů a dobových postav. Odkazy na reálie a množství podrobností ze specifického vědního oboru mohou čtenáře zahltit, popřípadě působit rušivě (zvláště při divadelním představení). Většinou však tyto podrobnosti slouží k dokreslení postav nebo dodávají ději kontext. Kniha je vybavena doslovem a vysvětlivkami, jež čtenáři poskytnou potřebné informace o pozadí hry. Znalost latinské poezie ani pozdně viktoriánského období není nutná. Všechny detaily jsou zakomponované do hry, která je koneckonců především o Alfredu Edwardu Housmanovi, o člověku milujícím, zklamaném, zapáleném, přemítavém, znalém, nevědoucím si rady i pochybujícím. Stoppard úspěšně vytvořil celistvou, věrohodnou postavu, jejíž dilemata člověk během čtení pocítí a dokáže pochopit.

Stoppardův Vynález lásky má všechny přednosti autorova rukopisu. Jeden z nejhranějších britských dramatiků ukazuje, že mistrně zvládá jak dlouhé monology, tak bryskní slovní přestřelky. Tak jako ostatní Stoppardovy hry, i Vynález lásky pobaví chytrým humorem a slovními hříčkami: „JACKSON: Jak to zní? Můžu to poslat slečně Liddelové jako svůj vlastní výtvor? / POLLARD: Přijde na to, které slečně Liddelové. Dá se s ní tá-da-da? / JACKSON: O tom dost pochybuju. Je dcerou děkana na Christ Church. / POLLARD: To jsme si nerozuměli. Musí se metricky shodovat s Lesbií. Všechny Catullovy milostné verše jsou psány pro Lesbii nebo o ní.“

Jde sice o čtivo náročnější – především přechody mezi scénami mohou být dezorientující –, ale odměnou čtenáři bude tematicky bohatá hra, která nepostrádá emocionální intenzitu, je psaná krásným jazykem a s vtipem. Slovy postavy Oscara Wildea, Stoppard vzal „fakta“ Housmanova života a společnosti, ve které žil, a dokázal je přetavit v „pravdu“, čímž vynalezl Housmana pro dnešní čtenáře.