O tom, že ve své zemi nikdo není prorokem, svědčí i nová, francouzsky psaná monografie Jána Drengubiaka z Prešovské univerzity v Prešově věnovaná francouzskému spisovateli Richardu Milletovi. Autor práce se rozhodl prozkoumat dílo tohoto současného kontroverzního francouzského spisovatele s odstupem cizince, osobně nevtaženého do polemik, které hýbají francouzským intelektuálním světem. Nebylo to rozhodnutí unáhlené, Drengubiak se Milletovým dílem zabývá již několik let a monografie je výsledkem dlouhodobého zvažování Milletových děl v různých rovinách a souvislostech. Protože Millet je autorem plodným a mnohovrstevnatým, bylo co interpretovat.

Drengubiak nejprve zkoumá dvě velká Milletova témata, a to osud jazyka (samozřejmě francouzštiny) jako komunikačního a uměleckého prostředku a téma osudu umělce a jeho díla. Obě tato témata jsou však v Milletově díle propojena a těsně spojena i s dalšími, jako je vlast, křesťanství, všeobecný úpadek kultury, její míšení, konec evropské civilizace atd., která jsou traktována v dalších kapitolách. Ke všem těmto tématům přistupuje Millet s nekompromisně vlastním názorem, který je v současné „multi-kulti“ Francii hodnocen jako extrémně konzervativní, a tudíž kontroverzní. Soudům o tom, která témata jsou, či nejsou společensky vhodná, se však autor monografie vyhýbá a soustřeďuje se na pečlivě vedenou literárněvědnou analýzu vybraných děl bez toho, že by ke svým odborným závěrům připojoval vlastní morální hodnocení.

Jak bylo řečeno, Drengubiak nejprve věnuje pozornost tematice jazyka, jehož úpadek Millet přirovnává k úpadku celé společnosti. Vysoká kultura, k níž snaha o kultivovaný projev neodmyslitelně patří, je podle něj v současné společnosti vytlačována pokusy o „zliterárnění“ jazyka hovorového. Právě ona neschopnost dobře mluvit, natož pak dobře psát, se například v románech L’invention du corps de saint Marc (Objevení těla svatého Marka, 1983) či L’innocence (Nevinnost, 1984) propojuje se základním úkolem jazyka (a umělce) vyjadřovat se o světě. O možnost „podat svědectví“ Millet dle Drenguiakova názoru své postavy ochuzuje. Ponechává je, jako ostatně asi i sama sebe, v trýznivé situaci, kdy přehršel slov stejně jako jejich nedostatek zabraňují hrdinům formulovat smysluplné myšlenky a jejich pomocí měnit svět. Neschopnost činu je příznačná i pro Milletovo uvažování o údělu umělce. Jeho hrdinové-umělci jsou vystaveni všemožným tvůrčím útrapám, které si ale především připravují sami: celý život pracují na konceptu uměleckého díla, které nakonec nevytvoří – L’écrivain Sirieix (Spisovatel Sirieix, 2001); spokojí se s vyprávěním o díle jiných (rozuměj lepších) umělců – La Chambre d’ivoire (Pokoj ze slonoviny, 2001); na konci úspěšné kariéry konstatují, že jejich dílo nepřineslo nic nového – L’Angélus (Anděl Páně, 2001).

Milletovo umanutí určitými tématy vytváří z jednotlivých děl vyšší celky. Drengubiak, kromě tématu jazyka a poslání umělce, zkoumá dále Milletovy celky „zeměpisné“, které jsou často propojeny s představou úpadku, jež nutně nastane, když člověk opustí domov a tím přirozený běh věcí nebo když je porušena tradice jako odvěký řád zaručující pokračování světa. Millet pravidelně staví do opozice Paříž jako symbol otupující modernity, kam ovšem jeho hrdinové utíkají z rodného Limusinska zmoženi nároky, které na ně tradiční společenství klade. Neschopnost naplnit smysluplně svůj život je ovšem údělem Milletových postav, ať žijí kdekoli. Hledání smyslu a řádu posunuje Milletovo dílo do mytologické roviny, která je podle Drengubiaka v Milletově díle vyjádřena labyrintem. Autor práce dospívá k názoru, že u Milleta lze pozorovat hned tři perspektivy bloudění labyrintem: vnější perspektivu Daidala – stavitele labyrintu; vnitřní perspektivu Minotaura bloudícího v labyrintu samotném a konečně perspektivu Thésea, který labyrintem dokáže projít. Mytologickou rovinu Milletova díla zkoumá Drengubiak na čtveřici románů La gloire des Pythre (Sláva rodiny Pythrů, 1995), L’amour des trois soeurs Piale (Láska tří sester Pialových, 1997), Lauve le pur (Čistý Lauve, 2000) a Ma vie parmi les ombres (Můj život mezi stíny, 2003).

Poslední perspektivu pohledu na Milletovo dílo nabízí monografie v tematické rovině uvažování spisovatele nad zánikem tradiční evropské (rozuměj francouzské) kultury a společnosti. Perspektiva zániku se podle Drengubiaka u Milleta rozděluje na pohled mužský a ženský či chceme-li pohled z centra a periferie (opětovně se zde nachází paralela mezi metropolí a venkovem). Autor monografie se snaží analyzovat Milletovy názory mimo jiné pomocí románů Pohlcování (Dévorations, 2007) a Siomský jezdec (Le cavalier siomois, 2004). Svou podstatou jsou motivy zániku a úpadku motivy pesimistické, takže dobře souzní s Milletovou tvorbou a jeho snahou vyvolat polemiku o celospolečenské krizi, ve které se nachází současná západní společnost.

Jak již bylo konstatováno, Drengubiakovi se daří představit a interpretovat témata, která jsou Milletovi blízká, aniž by zabředl do polemiky o politické korektnosti jeho děl. Monografie nám tak představuje autora bytostně moderního, pro něhož je však otázka opravdovosti a poctivosti umělecké práce důležitější než pomíjivá společenská prestiž a uznání. V Drengubiakově podání je Milletovo dílo podrobeno důsledné a pečlivé analýze, ze které autor vychází se ctí, protože „nevyžaduje, aby s ním čitateľ za všetkých okolností zdieľal názory. Postačí, ak si začne klásť otázky“ (s. 179). Zůstaneme-li tedy přísně v literární rovině, je to více než dost. Milletovo dílo ale zatím není uzavřeno a jeho nedávný vysoce kontroverzní literární esej Langue fantôme suivi d’Éloge littéraire d’Anders Breivik (Přízračný jazyk. Literární chvála Anderse Breivika), který vznikl až po dokončení monografie, na svou interpretaci zatím čeká. Je ale jisté, že napříště bude publikum od umělce vyžadovat nejen otázky, ale i odpovědi.