Staré zboží v novém balení
Vyšetřovatel se topí v depresích a nočních můrách, hustě prší, v minulosti se událo cosi zlověstného a celé město Reykjavík je podáno jako svého druhu předpeklí, v němž se z lidí stávají pokřivená monstra.
Na Severních blatech, čtvrti na předměstí islandského Reykjavíku, je v přízemí malého nájemního bytu nalezen mrtvý muž. Na první pohled starší pán, samotář. Na druhý pohled primitiv, podivín a násilník. Pod stolem leží zakrvácený popelník, kterým mu vrah prorazil lebku. Nepokusil se svůj čin nijak maskovat, naopak. Vyšetřovatelům zanechal na místě záhadný vzkaz: „Já jsem ON“.
Případ dostává na starost komisař Erlendur Sveinsson, zasmušilý chlapík s neradostným pohledem na svět a na svou úlohu v něm. Když se na scéně objeví zašlá fotografie dětského náhrobku a zvěsti o znásilnění, které se mělo odehrát před čtvrtstoletím a v jehoř vyšetřování tehdejší detektiv naprosto selhal, vyrojí se další otazníky.
Moravská Bastei MOBA se k románu Mýrin (Severní blata) od Arnaldura Indriðasona vrací po jedenácti letech a stejně jako v roce 2004 v překladu Heleny Smolákové. Jen melancholickou scenerii dřevěných chat na studeném islandském pobřeží vystřídal na obálce knihy o něco dramatičtější sněhulák v červenobílé santovské čepici a s krvavým šrámem na tváři. Důvody, proč se nakladatelství rozhodlo dát Severním blatům ještě jednu šanci, se nabízejí přinejmenším dva. Rok 2004 je z pohledu dnešního kalendáře skandinávské krimi rokem „4 před Larssonem“; než v roce 2008 vyšli v Česku jeho Muži, kteří nenávidí ženy, těšil se žánr na knižním trhu jen malému zájmu. O druhý důvod se postaral v roce 2006 islandský režisér Baltasar Kormákur, když použil Severní blata jako předlohu pro svůj stejnojmenný celovečerní film. Příznivci karlovarského filmového festivalu si na něj jistě vzpomenou: v létě 2007 tam dokonce získal Křišťálový globus.
Kdo už filmové zpracování viděl, pro toho bude kniha nejspíš jen ztrátou času. Scénář sleduje románový vzor velmi důsledně a čtenář nejednou zjistí, že některé repliky zná z filmu slovo od slova. V lecčems navíc kniha za filmem zaostává: atmosféra v ní není zdaleka tak tíživá a postavy se zdají být plošší a nevýraznější. Vedlejší zápletku se zmizelou nevěstou autoři filmu správně vynechali, protože děj ani charaktery nijak nerozvíjí a jenom zdržuje. A v neposlední řadě scenárista moudře vypustil vzkaz „Já jsem ON“ na místě činu. Sice na začátku příběhu působí démonicky, zpětně však jeho výskyt poblíž mrtvoly nedává žádný smysl a smrdí autorským naschválem.
Severní blata mají všechny povinné atributy severské krimi: vyšetřovatel se topí v depresích a nočních můrách, hustě prší, v minulosti se událo cosi zlověstného a celé město, v případě Severních blat Reykjavík, je podáno jako svého druhu předpeklí, v němž se z lidí stávají pokřivená monstra a zlo se oplácí zlem. To všechno Indriðason líčí jazykem suchým, nevýrazným a s občasnou stylistickou těžkopádností, pro žánr bohužel typickou. Román nepřináší nic nového, čtenář marně čeká na hlubší psychologii postav, záblesk nadhledu nebo nový neotřepaný motiv.
Oživení představuje jen několik střípků z islandských reálií. Čtenáře možná překvapí, nakolik se ostrov uprostřed Atlantiku kulturně liší od evropské pevniny. Nejde jen o vařené ovčí hlavy, jež si hlavní hrdina pořizuje coby lehkou večeři, nebo o důležitost genetických testů mezi partnery, pomocí kterých se malá izolovaná populace chrání před degenerací. Zajímavé je i formální tykání, tedy skutečnost, že si Islanďané mezi sebou všichni tykají nezávisle na společenském postavení, věku i pohlaví, přestože formálně v jazyce zdvořilostní vykání existuje. Čtenáře s touto skutečností neobeznámeného bohužel čeká šok; nevaruje ho vypravěč, žádná z postav ani poznámka překladatele.
Tykáním v severských jazycích se čeští překladatelé a translatologové jistě zabývají; pokud čtou tento text, prosím je o fundovaný komentář. Osobně totiž považuji převod do českého tykání za chybu překladatelky. Obzvlášť v češtině, zatížené soudružským tykáním let minulých, působí tykání mezi vyšetřovatelem a devadesátiletou slepou paní v domově důchodců nepatřičně a rušivě. Jindy zase vyznívá komicky, a někdy dokonce navodí u čtenáře úplné zmatení, neboť ten kvůli tykání získá dojem, že se postavy dobře znají, ačkoli spolu hovoří poprvé.
Celkově Severní blata příliš nezaujmou; ve svém žánru představují slabší průměr po stránce jak stylu, tak i zápletky a postav. Kdyby kniha nevznikla severně od šedesáté rovnoběžky, nejspíš by k druhému českému vydání nikdy nedošlo.
Arnaldur Indriðason: Severní blata. Přel. Helena Smoláková, Moravská Bastei MOBA, Brno, 2015, 248 s.
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vojtěch Matocha,
Dobrý den, jen k tomu "Já jsem ON": jaký účel podle vás autor vzkazu sledoval? Dopaden být zjevně nechtěl (to by se nejspíš rovnou přihlásil na policii a nezdržoval by se psaním vzkazu). Nemůžu si pomoct, vzkaz dál považuji za nedomyšlený pokus zvýšit počáteční napětí, přičemž autor doufá, že se tím po přečtení celé knihy nikdo nebude moc zabývat.
Marek Tarnovský,
Dobrý den, většinou se nepletu do diskusí, ale cítím povinnost upozornit na jednu skutečnost, která zřejmě všem unikla: první vydání přeložila ta paní z angličtiny, nikoli z islandštiny. A protože nepředpokládám, že se od té doby naučila islandsky, bude i druhé vydání s největší pravděpodobností překladem překladu. Mnohé z toho, co autor recenze knize vytýká, jde na vrub šílenému způsobu, kterým MOBA s knihami již dlouhá léta zachází (mimochodem nejlepší Indridasonův román se jmenuje Jezero, z velké části se odehrává v profízlované NDR a jeho český překlad je stejně hrozný jako u Severních blat).
A pak jsou tu i věci, které autor recenze nepochopil - například vzkaz Já jsem ON je jasný odkaz k rozuzlení, Agatha Christie by řekla "stopa" - jde koneckonců o žánrové čtení, jakkoli se tváří jako (a z velké části i je) realistické.
MOBA vydala nesmírné množství severských autorů v překladech z němčiny či angličtiny, ale Indridason nemá takové štěstí jako třeba Jo Nesbo, u něhož Kniha Zlín napravila, co MOBA dokázala zkurvit.
Magda de Bruin,
Je to snad banalita, ale při práci na překladu dovede někdy zamotat hlavu. Překládám právě z nizozemštiny knihu o rodinném lékaři, který si po místním zvyku s pacienty (vesměs lidmi z amsterodamské umělecké a společenské smetánky), ale i třeba se svou asistentkou tyká a oslovují se křestními jmény. V češtině je potřeba aspoň při první návštěvě u lékaře začít vykáním, ale v kterém bodě lze přejít i v překladu na tykání? (S některými pacienty totiž naváže neformálnější vztahy.) Na rozdíl od skandinávských jazyků se tykání v nizozemštině vyvinulo jaksi samovolně, tedy samozřejmě vlivem antiautoritářského hnutí koncem šedesátých let, ale bez veřejných výzev (jako ve Švédsku proklamace vysokého úředníka Brora Rexeda v roce 1967). Navíc jsou stále ještě jedinci, kteří aspoň v prvním kontaktu při formálních příležitostech vykají - situace není tak jednoznačná jako (možná) ve skandinávských jazycích. Oproti češtině jsou změny převratnější – ještě v 60. letech bylo celkem běžné (ale zaznamenala jsem to občas i v 80. letech), že nizozemské děti od útlého věku rodičům vykaly (kdežto teď se mnohdy nejen tyká, ale děti oslovují rodiče křestním jménem). Myslím, že je k tomu při překládání třeba přistupovat citlivě a hledat určitou rovnováhu: tykání by nemělo čtenáře mást/rušit, ale nemělo by se úplně setřít, že společenské zvyklosti jsou jiné než u nás (protože konfrontace/seznámení s jinou kulturou a prostředím je jeden z důvodů, proč čteme překladovou literaturu – aby se pak v českém překladu z amsterodamských grachtů nestala „řeka“ a ve snackbaru se místo hranolků a kroket neprodávaly třeba opékané klobásy a bramboráčky). Jiný důležitý aspekt je, že u českých čtenářů nelze automaticky předpokládat znalost skandinávského (nebo nizozemského) prostředí: oslovování křestním v angličtině bylo asi kdysi pro Čechy s rakousko-uherským vychováním taky nezvyklé, ale překladatelé z angličtiny si s tím dneska už hlavu lámat nemusí.
Michal Kovář,
Už jsem to tu napsal, ale zkusím se vzepřít osudu, zopakovat se a do odpovědi na kontrolní otázku napsat tentokrát oproti redakčnímu úzu "5".
Myslím, že je zřejmé, že problém přínakovosti vykání není problémem kulturním, nýbrž jazykovým. To, že se v severských jazycích s výjimkou diplomatického protokolu tyká (v laponštinách vykat ani nejde), neznamená, že severské společnosti nejsou hierarchicky uspořádané a že se třeba úcta nedá vyjádřit jiným způsobem. Podobně též privace rodu neznamená, že společnost není rozdělena dle pohlavního klíče a že je všechna osobní zájmena třeba překládat bezpříznakovým "on". Pokud tedy překladatel neodhadne kontext a spojí stylisticky vyjádřený příznak třeba úcty s tykáním, vyjde z toho v češtině nejspíše opravdu "soudružský" sarkasmus ("Milý pane profesore, jsem skutečně velice poctěn, že se s tebou setkávám."). Domnívám se, že se recenzent mýlí jen v tom, že jde o translatologický problém. Je to totiž zjevná banalita.
Martin Krátoška,
Aby nedošlo k omylu: souhlasím s řadou výtek, s recenzí z Hostu, k níž je zde odkazováno, se mohu až na některé výjimky ztotožnit, kniha má kromě nesporných kladů i nesporné slabiny a ty nejsou dány jen překladatelskými peripetiemi. Doplňuji, že ve druhém vydání je v rámci možností mnoho překladatelských omylů napraveno. Ovšem podle mého názoru není tykání postav, zvláště postav z branže (v komunikaci detektiva s patologem, s odbornicí na genetiku, s bývalým soudním lékařem), pro čtenáře překážkou: postavy jsou jasně rozlišeny a zřetelně uváděny na scénu, a jestliže je kniha čtena pozorně, nemělo by v této věci dojít k omylu. Mimo jiné i s ohledem na skutečnost, že postav je zde poměrně málo. Souhlasím, že zmiňované tykání je pro nás nezvyklé. Je to snad dostatečné ospravedlnění k tomu, aby bylo překladu vytýkáno? A když autorovi recenze asociuje soudružské tykání, je to problém překladu? Nedomnívám se. Také o vztahu knižní a filmové podoby díla by bylo lepší mluvit sofistikovaněji, nedá se např. souhlasit s tím, že postavy v knize jsou oproti filmu plošší (jako ukázkový příklad uvádím Sigurdura Óliho, kde je tomu naopak). Nepolemizuji s autorem recenze (dejme tomu – bez uvozovek) o jeho záporném soudu; chce-li knihu odmítnout, prosím, ale soudím, že by měl být argumentačně důslednější.
Jan Vaněk jr.,
V prvním vydání to přiznáváno bylo: casopis.hostbrno.cz (a tykání recenzentku též mátlo)
Marie Voslářová,
Vážený pane Krátoško, domnívám se, že Váš rozhořčený tón není úplně na místě. Autor recenze (uvozovky jistě nejsou nutné) nabízí věc k úvaze a dodala bych, že například respektované překladatelky z islandštiny Marta Bartošková a Helena Kadečková zřejmě mají za to, že tykání všech všem není v českém překladu na místě a může být zavádějící (nahlédla jsem namátkou do jimi přeložených knih Smutek andělů a Kniha od řeky Sandá).
Zde je věc ještě tím problematičtější, že ač to v knize není přiznané, je s největší pravděpodobností přeložená přes třetí jazyk.
Martin Krátoška,
Vážený autore této "recenze", skutečně považujete české čtenáře za natolik slaboduché, že je podle vás zcela zmate, když si postavy tykají? Zvlášť když jde o postavy se specializovanou náplní práce, pocházející z nevelké islandské společnosti? Když překladatel (jehož se ovšem ani trochu nesnažím bránit) uvádí do českého kulturního prostoru zvyky běžné pro jinou kulturu, má je opravdu dokonale přizpůsobit českému pohledu na věc, aby čtenář nebyl nijak vytržen ze svých hladce konzumovatelných stereotypů? To jsou minimálně otázky k důkladné úvaze, která měla tuto instantí recenzi předcházet.