Litera za detektivku letos putovala k zatím nepříliš známé brněnské spisovatelce Iloně Dobrovolné za poměrně rozsáhlý román Panoptikum pana Perkinse. Není to však její první detektivka, již v roce 2022 vydala román Prokletí rodu, v němž novinářka zkoumá smrt svého kolegy a pátrání ji dovede až k tajemství z dávné minulosti. V Prokletí pana Perkinse jde autorka ještě dál a rovnou vypráví ve dvou časových rovinách: tu současnou střídá děj z přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Dění z dob habsburské monarchie přitom knihu uvádí, a tak již od první kapitoly sledujeme příběh mladé Ady, jež vystupuje v titulním Panoptiku – má totiž dlouhé vousy, které jí při každém oholení vždy znovu rychle narostou, ještě hustší a silnější. Není jedinou lidskou anomálií – kromě ní s kočovnou společností cestují také siamská dvojčata, obr a dva trpaslíci, věštkyně či hadí žena Nataša. Principál Perkins nicméně jednoho dne kývne na nabídku jistého Higse, aby svůj cirkus natrvalo umístil v jeho zooparku nedaleko Prahy. Účinkující se zde mají o něco lépe, přinejhorším je zima netrápí tak, jako když táhli v maringotkách. Pak ale někdo Natašu, krasavici, která je Perkinsovou oficiální milenkou, zastřelí. A Adě to nedá (i proto, že právě ona mrtvou Natašu našla) a začne na vlastní pěst pátrat, co se stalo a kdo a proč vraždil.

Mrtvolu najde i další hrdina, z jehož perspektivy sledujeme děj v přítomnosti. Ale historikovi Benovi ukážou už jen kostru ukrytou v tajném sklepě zchátralého areálu, který kdysi býval oním zooparkem. K rozluštění záhady sto třicet let staré kostry s prostřelenou hlavou jej vyzve bývalý spolužák působící nyní u policie. Ben se při „vyšetřování“, což obnáší pátrání v areálu, a především čtení dobových dopisů, dokumentů a také Adina deníku, který dívka ukryla do slamníku, musí potýkat jednak s nevraživostí nového majitele areálu, který potřebuje rychle začít bourat a Ben ho zdržuje, a také s neochotou praktikantky Kláry, jež si brigádou po jeho boku tak trochu plní zanedbané studijní povinnosti. Autorka přitom obě roviny docela zručně prolíná, když v kapitole ze současnosti narazí na něco, o čem víme z předchozí „historické“ kapitoly – anebo obráceně. Události a objevy v jedné časoprostorové rovině tak zrcadlí dění v té druhé. Vždy je přitom důsledně dodržena perspektiva hlavních hrdinů, jen v jedné kapitole autorka od Bena odskočí ke Kláře.

Vyšetřování staletí starého zločinu není v detektivce ničím novým, nejslavnější takovou detektivkou je u nás málo známý, v anglosaském světě však mimořádně ceněný román skotské spisovatelky Josephine Teyové The Daughter of Time z roku 1951 (česky vyšel pod poněkud zaměnitelným názvem Vrah či oběť v roce 1975), kde komisař Scotland Yardu rozlouskne pročítáním starých dokumentů záhadu vraždy mladých vévodů z Yorku, která bývá připisována králi Richardu III. Rovněž u nás máme jeden letitý příklad podobného postupu, „kapesní“ povídku Karla Čapka Pád rodu Votických. Jinak ale česká literatura moc podobných detektivních románů nenabízí; buď jsou staré zločiny příliš blízko a pachatel stále žije, anebo je historie jen pozadím pro zločiny ryze současné.

Dobrovolná každopádně tuto neobvyklou disciplínu zvládá velmi dobře. Adino pátrání sice působí místy dosti naivně a až příliš „moderně“, do děje však vstupují postavy ostatních účinkujících s různými – a ne vždy sympatickými – povahami, s mnoha traumaty, závistmi a touhami. Autorka chytře klade falešné stopy, a to jak v minulosti, tak v přítomnosti, má připravený překvapivý a dramatický závěr, který nespočívá jen v odhalení vraha.

Na české poměry jde o detektivku vskutku podařenou, bez ohledu na to, že Dobrovolná bývá často doslovná, uprostřed knihy ztrácí tempo a oněch téměř 400 stran se zdá být zbytečně mnoho. Ale nikdy čtenáře neomrzí tak, aby knihu odložil, má jej zaseknutého sice tenkým drápkem, ale pevně, takže ten přes méně záživné pasáže dočte až do závěru, kde je odměněn. Vděčnější je samozřejmě historická rovina s pozoruhodnými postavami, z nichž téměř každá skrývá nějaké tajemství, v té současné autorka marně hledá dramatické dějové prvky. Jenže když se neodváží rozehrát nějaký důvěrnější vztah mezi Benem a Klárou, jak se od počátku nabízelo, pak jí toho moc nezbývá – a vesnické drby a pomluvy, desetiletí staré, jsou přece jen málo. Rýpavější čtenář může pozdvihnout obočí také nad tím, jak v areálu zarostlého zooparku zůstalo vše po sto třicet let vzorně zachováno, jak mohou Klára s Benem objevovat nejen dokumenty, ale také šaty či dokonce šperky, které předtím obyvatelé blízké vesnice i úřady nechaly bez povšimnutí. Ale bez podobných, poněkud nepravděpodobných předpokladů by detektivní romány sotva mohly vznikat.

Česká detektivka dlouhá léta trpěla stereotypy a nedostatkem odvahy spisovatelů zkoušet cosi nového. Rutina žánru posilovaná televizními seriály je tlačí k policejnímu vyšetřování, jen málokdy nějak zajímavě ozvláštněnému. V posledních letech se to zlepšuje, ostatně loňská vítězka Litery za detektivku Jana Jašová okouzlila porotu (a následně i čtenáře) chytrými psychologickými thrillery, v nichž se policie skoro nevyskytuje. Pokud bude Ilona Dobrovolná pokračovat v pátráních po staletí starých zločinech tak jako v Panoptiku pana Perkinse, máme tu další invenční a nekonvenční autorku, jaké české detektivka naléhavě potřebuje.