Jiří Klečka dosud napsal tři romány na pomezí magického realismu a hororu. Román Černý kos sice nadpřirozené prvky neobsahuje, hororových momentů je v něm ale docela dost. Vypráví totiž o tom, jak pedofilní vrah unáší školáky a na odlehlém místě v lesích z nich dělá své nedobrovolné milence i syny.

Čeští autoři detektivek už dokáží přitvrdit a oproti poměrům v domácím žánru ještě před nějakými patnácti dvaceti lety umějí i v domácím prostředí vytvořit opravdu děsivou atmosféru hrůzných zločinů. Platí to i o Klečkovi, který románem Černý kos v kriminálním žánru debutuje. Chytře přitom (stejně jako jiní jeho žánroví kolegové, namátkou František Šmehlík, Petra Klabouchová či Martin Müller) využívá událostí, kauz a obecně atmosféry ze současnosti nebo z nedávné před- i polistopadové minulosti. Události z roku 2023, kdy se hlavní příběh knihy odehrává, totiž navazují na případ únosů a vražd malých kluků v první polovině osmdesátých let. Inspiraci však autor podle vlastních slov našel jinde – v kalifornském případu dvou chlapců, kteří dokázali uniknout pedofilovi, který je věznil a zneužíval.

Příběh má tři hlavní hrdiny: v centru pozornosti je Roman, v osmdesátých letech mladší z unesených kluků, starší Tomáš, který mu kdysi pomohl a Saša, nyní již penzionovaný policista, který v osmdesátých letech jako mladý nováček u ostravské kriminálky vyšetřoval nejprve zmizení Tomáše (k tomu došlo v roce 1982, když bylo chlapci sedm let) a pak i Romana v roce 1988, tomu bylo tehdy jen šest. Druhé vyšetřování však vede již utajeně, protože při tom prvním narazil na nevraživost svých nadřízených a v zájmu kariéry i bezpečí své rodiny jej raději vzdal.

Děj zprvu sledujeme z pohledu dospělého Romana, který se z Ostravy, kde k únosům došlo, dávno odstěhoval a nyní pracuje jako učitel ve vzdálené Aši. Na dětství se snaží zapomenout, vše se však vrátí, když se dozví, že Tomáš měl nehodu na motorce a že je na tom špatně. Zajede do Ostravy, kde se v nemocnici potká s Tomášem (ten je ale v bezvědomí) a Sašou – pak ale zase rychle odjede, protože nijak netouží po tom, vracet se do hrůzných zážitků z roku 1988. Nicméně zdá se, že i v současnosti se jeho noční můra vrací – jako by jejich trýznitel obživl.

Klečkovi docela dlouho trvá, než se dostane k případu pedofila. Asi až příliš dlouho, v některých scénách reaguje Roman na dotazy ohledně toho, co se mu tehdy stalo, zkratovitě a iracionálně. Asi to lze ospravedlnit, přesto však převažuje dojem, že autor až příliš protahuje napětí, které pramení z čtenářské nevědomosti. Jakmile se nicméně dostane k líčení dějů z osmdesátých let, předchozí zdržování mu rychle odpustíme: natolik je jeho popis únosu a soužití Tomáše s pedofilem, který si nechává říkat Spatzi, sugestivní a děsivé. Spatzi přitom nemá svého malého vězně připoutaného provazem: k tomu, aby ho uvěznil ve své chalupě uprostřed lesů, mu stačí několik vychytralých lží (o zemřelé matce a o vlcích kolem), kterým malý kluk uvěří a i díky metodě cukru a biče se nakonec smíří se svou situací – na dlouhých šest let. Obě skvěle napsané postavy přitom mají značnou vnitřní sílu a Spatzi, jakkoliv jde o zlé monstrum, disponuje nepopiratelným charismatem. A čtenář užasle i smutně sleduje, jak se Tomáš pomalu zabydluje a sžívá.

Psychologii postav nelze nic vytknout, skladbě děje také ne, Klečka zkušeně střídá časoprostorové roviny i perspektivy a po zmíněném zdlouhavém úvodu nasadí rychlé tempo a zvyšuje napětí. Problém má s detektivní či spíše kriminální zápletkou. K policejnímu pátrání vlastně nedojde, Saša především začne narážet na nesrovnalosti v předchozím vyšetřování. A následné zaražení pátrání shora působí příliš účelově i na první polovinu osmdesátých let, tedy dobu tuhé normalizace: ani komunističtí papaláši by si nic takového nedovolili, tehdejší propaganda stála mimo jiné na tom, jak je u nás oproti Západu bezpečno. Také zápletka ze současnosti působí slabě, navzdory velmi dobrým dílčím momentům (především rozporné vztahy Romana v jeho novém bydlišti jsou rozehrány mistrovsky) – to proto, že pachatele tušíme velmi brzy, protože žádný další podezřelý ani není k dispozici.

Černý kos je tedy docela dobrá kniha, ale už ne tak dobrá detektivka – či, abychom byli přesní, noirový thriller. Je na něm znát autorova zkušenost s hororovým žánrem, příslibem je i chytrá práce s dobovými reáliemi. Jen ta zápletka a identita pachatele postrádají více překvapení. Není to chyba, jen to po čtení tolika skvěle napsaných kapitol trochu zamrzí. A mimochodem – černý kos je ukázkový pleonasmus. Jistě, vychází z originálního názvu písně Beatles Blackbird (i názvy kapitol vycházejí z názvů skladeb této slavné kapely), ale znáte snad v Česku kosa, který není černý (kromě kosice)?