Praha má pověst města tajemného a mystického, a to zřejmě minimálně od dob Rudolfa II. A jedním z těchto tajemných míst je vedle židovského hřbitova nepochybně i Klementinum. V něm sídlící instituce skrývá největší českou sbírku knih, ale současně přitahuje i jejich pisatele coby samostatné téma. U nás například Miloše Urbana, už první dlouhá scéna (i řada dalších pasáží) jeho Poslední tečky za Rukopisy se odehrává v rukopisném oddělení Národní knihovny ČR: „Autor literatury faktu se rozhlíží po řadách knih, jež jsou vyřízené na policích jako vojáci. Mají svou vůni, mají svou disciplínu. Čekají, až je autor povolá do služby, až si k nim, skrčen za komínkem ohmataných svazků, pod lavicí tajně přivoní. Stokrát díky za ty knihy! Autor, hledač pravdy, jak sám sebe s hrdostí nazývá, zachytil ve vzduchu závan něčeho nového, lákavého, vzrušujícího.“

Michal Ajvaz čtenáře zavádí nikoli do studovny, ale do skladišť, kde knihy nejsou vzorně seřazené, ale bortí se. Ve svém románu Druhé město (Petrov, 2005) líčí knihovní fond ve stavu totálního rozkladu, přechodu do přírodního chaosu a obnovování. V tomto prostoru je hrdina stále ohrožen či vystaven pokušení přejít do jakéhosi druhého, paralelního světa, který se dá v krajním případě mimo jiné interpretovat i jako sféra posmrtná.

V tajuplných a život ohrožujících souvislostech Klementinum pojímají i dva světově známí autoři, oba je spojují se záhadností a naznačují, že síla lidského ducha je, či může být větší než omezení těla. Na prvním místě zmiňme Jorgeho L. Borgese, kdysi mimo jiné ředitele argentinské národní knihovny. V jeho povídce Tajný zázrak má knihovník Jaromír Hladík sen, že Bůh je obsažen či skryt v jednom z písmen jedné z nespočtu knih a rukopisů v Klementinu. „Náhodně“ se mu pak výtisk dostává do ruky a je mu Bohem přislíbeno, že tváří v tvář smrti mu bude poskytnut čas na dokončení jeho literárního díla. A skutečně, když je nacisty jako významná česká osobnost odsouzen k smrti, stane se zázrak (i když jen na mentální rovině). Bůh jako absolutní vládce čas v jeho mysli pozdrží: „Vítr ustal jako na obraze. Hladík se pokusil vykřiknout, vyslovit jedinou slabiku, zakroutit rukou. Uvědomil si, že je ochromený. Ze znehybnělého světa k němu nedoléhal sebenepatrnější zvuk. Pomyslil si: jsem v pekle, jsem mrtev. Pomyslil si: zbláznil jsem se. Pomyslil si: čas se zastavil. Potom ho napadlo, že v tom případě se asi také zastavilo jeho myšlení… Na dlažbě dvora tkvěl stín včely. Kouř cigarety, kterou zahodil, se stále ještě nerozplynul. Než to vše Hladík pochopil, uplynul další ‚den‘. Prosil Boha o jeden rok, aby mohl dokončit práci. Bůh mu ve své všemohoucnosti poskytoval jeden rok a učinil pro něho tajný zázrak: v určenou hodinu ho sice mělo zabít germánské olovo, ale v jeho mysli měl uběhnout jeden rok ve chvilce mezi rozkazem a jeho vykonáním.“

Nejnověji pak Dan Brown zasadil děj svého posledního románu, mysteriózního thrilleru Tajemství všech tajemství, do pražského Klementina. (Co do kvality jeho texty nemůžeme srovnávat s Borgesem, co do věhlasu žel ano.) Profesor symbologie Robert Langdon se během napínavého děje ukrývá v knihovně, kde je málem zabit, a aby se dostal z ohrožení, založí požár, aby aktivoval požární alarm. Pokud jde o historickou přesnost, je to podobné jako v jiných Brownových knihách: podle románu je Codex Gigas (Ďáblova bible), jeden z největších středověkých rukopisů na světě, uložen v Klementinu. Ve skutečnosti však byl během třicetileté války odvezen Švédy do Stockholmu (do Prahy byl pouze krátce zapůjčen).

Brown v knize rozvíjí teorii „nelokálního vědomí“, která má konotace mystické a ikonografické, ovšem lze ji současně technologicky zneužít k ovládání lidských myslí ve velkém, o což se v románu pokouší CIA. I tak, že v podzemí nepříliš daleko od Klementina zkoumá, co se v člověku děje v okamžiku smrti a těsně před ní. A konkrétní aplikace by to podle Browna mělo i jaksi pseudoknihovnické. Díky vynálezu umělých neuronů mají být lidé schopni si své vzpomínky nahrávat a nezkresleně si je pouštět. Mohli by rovněž prožívat to, co vidí a slyší někdo jiný: „Zanedlouho by vznikl celý černý trh knihoven, kde by se nabízely obzvláště šokující, vzrušující nebo příšerné vzpomínky.“ Na rozdíl od Borgesovy filozofické fantastické prózy Brown šíří konspirační teorie o tutlaných tajemstvích a mocných organizacích, které před světem skrývají nějakou převratnou pravdu, což může přispívat k obecné nedůvěře.

Dodejme, že s Klementinem jsou doložitelně spojeny některé pověsti, viz knihu Klementinské pověsti od Evy Novotné. Například o údajných pokladech kdysi ukrytých dominikány či jezuity, nebo spekulace o tom, že Johannes Kepler přišel na nápad, že planety se pohybují po elipsách, při pozorování stavby klementinské Vlašské kaple, která měla jako první stavba za Alpami právě elipsovitý půdorys.

Našly by se i nějaké skutečné záhady: tak u Zrcadlové kaple není rozhodnuto, zda byl autorem stavebního návrhu František Maxmilián Kaňka nebo Kilián Ignác Dientzenhofer. Také u rukopisných fondů skutečně existují mnohá tajemství, i když – jak podotýká Ondřej Fúsik z Oddělení rukopisů a starých tisků – spíše badatelského než „mystického“ rázu, která by se Brownovi těžko rozvíjela v pábení o celosvětovém komplotu. Patří sem například nejasné provenience některých středověkých kodexů, jejichž původní majitelé či cesty do sbírek zůstávají neznámé. Upřesňuje historik Tomáš Klimek: „Když vezmu ten nejznámější – Vyšehradský kodex – nevíme, kdo byl zadavatelem – nejspíše některý z klášterů – Břevnov? Ostrov u Davle? A kde kodex vznikl také nevíme – Reichenau? Řezno?“

Občas se objeví i překvapení novodobá. Jak shrnuje Kateřina Hekrdlová z Archivu NK ČR, ve druhé polovině 90. let dvacátého století probíhala na chodbě v prvním patře Klementina rekonstrukce topení. Během ní byl ve zdi objeven otvor, ve kterém byly zazděny dokumenty z roku 1947. Šlo sice o vzkaz „Na památku budoucím“, ale laděný poněkud recesisticky: nalezený „poklad“ obsahoval telefonní seznam, „který už neplatí“, výplatní sáček, „který je prázdný“, a vzkaz, že té zimy pracovníci knihovny mrzli „jako kvíčaly“.

Současní klementinští knihovníci/informační pracovníci mrznout nemusejí, ani jim nebývá usilováno o život. Tajemství se zpravidla snaží neukrývat, ale naopak odpovídají čtenářům na jejich jakékoli dotazy v rámci služby Ptejte se knihovny – pojem „hledači pravdy“ by jim přitom asi přišel příliš patetický. Snad se nedočkáme doby, kdy úsilí o poskytování pokud možno ověřených a solidních informací bude rizikové. A kdy budou knihovníci politiky šířícími „alternativní fakta“ označování za stejné škůdce lidstva jako novináři.