Michel Bussi se ve Francii už po více než desetiletí s každým svým vydaným titulem znovu a znovu ocitá na čele žebříčku prodejů, jež v jeho případě bez problémů dosahují až půl milionu výtisků. Navíc se bestellerista Bussi profiluje jako textař a scenárista. Na motivy tří jeho knih vznikly úspěšné televizní seriály. V roce 2023 se stal tajemníkem francouzského Ježíška, Père Noël, a zastupoval ho v komunikaci s dětmi. V rozhovorech pravidelně připomíná svou původní profesi: než se dal na spisovatelskou dráhu, zabýval se akademickým výzkumem v oboru politické geografie. Vášeň pro zeměpis se ostatně promítá i do výběru dějiště jeho knih. Podobně bývají příběhy napojeny na popkulturu, zejména hudební scénu – různé hity se objevují v náznacích či jako přímé odkazy v názvech děl, někdy jsou také součástí narativu.

Bussiho knihy splňují všechny parametry oblíbeného detektivního žánru: příběhy obsahují nějaké ty vraždy a napětí je vystupňované tak, že vás četba pohltí. Čtenáři navíc oceňují i velmi zajímavou, různorodou tematiku jednotlivých titulů a – jak bylo zmíněno – atraktivní kulisy jejich děje. V mnoha recenzích a čtenářských ohlasech se opakují i pochvalné zmínky o autorově stylu: píše čtivě a přístupně, příběh konstruuje v krátkých kapitolách a často jej vypráví z pohledu několika postav. To mu umožňuje nastínit děj z více perspektiv a sofistikovaně dávkovat informace o motivacích pachatelů vyšetřovaných zločinů. Obdobně zdatně Bussi zvládá navádět čtenáře špatným směrem, když (možná až příliš nápadně) odlákává jeho pozornost k domněle podezřelým detailům. A nakonec nabídne skutečně nečekané vyústění. Nezapře zkrátka, že se od počátku snažil jít ve šlépějích svého velkého vzoru, Dana Browna.

Překvapením letošního roku byla nominace Michela Bussiho na prestižní literární cenu Prix Renaudot – v knize Les Ombres du monde (Stíny světa) vypráví o rwandské genocidě z roku 1994. Stejnou historickou událost si mimochodem za námět zvolil loňský laureát této ceny Gaël Faye v románu Jacaranda (česky letos vychází jeho předchozí román Le Petit Pays, v překladu Tomáše Havla knihu pod názvem Zemička vydává Vyšehrad). Do užšího kola nominací Prix Renaudot už sice Bussiho román nepostoupil, zatím se však stále drží ve výběru jiného, méně sledovaného ocenění, Prix Jean Giono.

Do češtiny bylo přeloženo už devět jeho knih, sedm z nich vydalo v rozmezí let 2016 až 2020 nakladatelství Motto, poté jednu Jota a nově se autorovi věnuje Bourdon. Celkem šest překladů pořídila v minulosti Dana Melanová, letošní novinku Trojí život přeložila Tereza Prymak.

Tři životy

Vybrané verše Arthura Rimbauda autorovi neslouží jen jako odkaz na kanonického básníka, ale především k situování děje do míst spojených s jeho tvorbou i životem. V příběhu se pohybujeme mezi městy Charleville-Mézières na severu Francie v Ardennách, Paříží a na jihu situovanými departementy Cantal v Auvergne nebo okcitánským Lozère. V reminiscencích se však vypravíme i do československé Plzně období 70. let a jejího okolí. Rimbauda nicméně připomíná už název úvodní části knihy – Já je někdo jiný, v níž se dozvídáme o prvním zločinu.

Jen co je krátce po prvním ohledání a ztotožnění mrtvého Renauda Duvala vyloučena možnost, že by šlo o sebevraždu, nachází poručík z týmu kapitánky Katel Merellové v jeho autě tři řidičské průkazy. Na všech je stejná fotka, stejné datum narození, jen místo narození se liší. Jde o trojčata? Francouzského Jamese Bonda? Falešné doklady prohnaného záletníka?

Vypravěč nám následně představí tři ženy, Nanesse z vesnice Bourg-Fidèle, Vicky z Ruynes-en-Margeride a Éléu z Paříže. Každá z nich měla dlouhodobý vztah s jedním z těch, jejichž jména figurují v dokladech – všechny tři své partnery oddaně milovaly a všechny je čerstvě postrádají. Ačkoli mají tito tři muži stejnou vizáž i způsob chůze, každý se vyznačuje naprosto jiným charakterem, jinými zálibami, jinou profesí. Spojuje je pouze vášeň pro loutky. Vypadá to, že jsme na stopě pěkně mazanému podvodníkovi.

Prozraďme ještě, že kapitánka Merellová složitým pátráním v dobovém tisku dohledá naznačenou spojitost s českou loutkářskou tradicí, která podle Bussiho slov v totalitním státě 70. let přinášela jistou možnost seberealizace a osobní svobody. Jenže bohémská kočovná společnost skrývala i své kostlivce.

Bussi napínavě popisuje vyšetřování se všemi omyly a slepými uličkami a postupně přidává nová fakta, která příběh posunují nečekaným směrem. V dalších a dalších epizodách Bussi přepíná mezi líčením komunistických praktik v zemi za železnou oponou, empatickým popisem chování a způsobu uvažování slečny s Aspergerovým syndromem, vhledem do komunikace nevidomých a neslyšících, zpovědí o vynuceném sexuálním styku s nezletilou nebo výčtem obtíží matky samoživitelky. Dotkne se rozdílů v tradičním a moderním pojetím partnerských vztahů, na chvíli se ponoří do mateřských starostí, stejně kompetentně pracuje s podrobnostmi kolem využívání chytrých technologií, přičemž jen tak mimochodem upozorní na turisty opomíjené, o to však atraktivnější francouzské lokality.

Výsledkem je čtivá, napínavá detektivka s poutavými kulisami, překvapivými zvraty a těžko předvídatelným vyústěním. Její česká linka u čtenáře moc sympatií nevzbudí, i když – nebo protože – popisuje totalitní časy. Činí tak poměrně věrohodně, ačkoli s jistými nepřesnostmi, které francouzského čtenáře asi nezarazí, toho českého ovšem ano. Ale odpusťme si mentorování historika, přece jen máme v rukou žánrovku. Vždyť i postavy jsou zvoleny průhledně účelově a vykresleny jednostranně, některé souvislosti mohou působit překombinovaně, jiné jsou za vlasy přitažené. Leč tyto nedostatky stejně začnou jasněji vyplouvat až dodatečně, protože během četby na hodnocení z odstupu není čas.

Zpřetrhané nitky překladu

Původní název knihy Trois vies par semaine obsahuje pro francouzského čtenáře jasnou a silnou referenci: odkazuje k hitu skupiny Indochine z roku 1985 Trois nuits par semaine. Jeho inspirací zase byl román Marguerite Duras Milenec (1984), v němž se autorka vrací ke svému dospívání v Indočíně. Tato druhotná aluze už však v Bussiho díle nijak prvoplánově využita není. Aby toho nebylo málo, název Trois nuits par semaine nese také film režiséra Florenta Gouëlou (2022). Je nicméně jasné, že v českém kontextu nemá tato hra s konotacemi potřebné pozadí, a proto kniha vyšla s jednodušším, spíš banálním názvem Trojí život.

Jakkoli je změna názvu pochopitelná, překlad jako takový má slabiny, jak je to u žánrové literatury bohužel časté. Místy tak narážíme na zbytečně doslovné, nepřesné až nejasné formulace. Neznamená to, že by se čtenář zastavil u každého takového místa, některá ale z textu ční nápadněji – citujeme několik příkladů z prostřední části knihy. Například ve scéně, kdy se Éléa nebezpečně řítí po prudkém svahu dolů (těžko tedy může jít krokem) a až v údolí je terén konečně pozvolnější, čteme: „Blížila se do údolí, klopýtavým krokem, [...] kolena měla odřená, plosky nohou zrovna tak a ruce měla celé od krve. Svah konečně nabíral mírnější sklon [...]“ (s. 155) a o kousek dál se ztratíme v popisu: „Bylo pozdě na to [...], aby jednala rozumně, poháněl ji svah, nohy a nadějeplný pohled, který na ni upírala ta holčička“ (s. 156). Popis běžících osob kulhá i jinde: „Jakmile zaparkuje [...], přiběhnou děti i rodiče ještě spěšnějším krokem než holubi“ (s. 187). Překlad často drhne v převodu vnitřního monologu, polopřímé řeči a dalších úseků textu, kde francouzština v duchu pravidel tzv. souslednosti časové vyjadřuje současné děje minulým časem, v češtině je však nutné přejít do přítomnosti, jinak tyto pasáže znějí podivně, nelogicky. „Když Libor naposled obrátil svůj pohled ke mně, jako by se mě ptal, co si o tom všem myslím, sklopila jsem oči na znamení [...] toho, že mi nezáleželo na tom stvoření, co mi rostlo v břiše“ (s. 196) – v té situaci ale mělo zaznít „že mi na plodu, co mi roste v břiše, nezáleží“. Nebo v líčení toho, jak dnes do výchovy zasahují technologie: „Byla přesvědčená, že v dnešní době je mnohem snadnější vychovávat děti než dřív. Obrazovka, tablet, telefon, joystick, a je od nich pokoj na několik hodin. V tom přece spočíval pokrok. Už nebylo nutné je pořád zabavovat. Jenom bylo potřeba je čas od času přesvědčit, aby zvedly hlavy a šly se najíst“ (s. 202). Přesněji asi: „Byla přesvědčená, že vychovávat děti je v dnešní době mnohem snadnější než dřív. Stačí obrazovka, tablet, telefon, joystick a je od nich na několik hodin pokoj. Zkrátka pokrok. Už není nutné je pořád zabavovat. Stačí je čas od času vyzvat, aby zvedly hlavu a šly se najíst.“ Nebo jinde, v dialogu: „A zase jsem povolala Willa a Mehdiho, aby ji hlídali přes noc. Moc se jim to nelíbilo, asi se jim nechtělo trávit další noc v Méganu.“ (s. 206) – se zachováním časové perspektivy (k té akci totiž ještě nedošlo, kapitánka své kolegy teprve posílá na hlídku): „A zase jsem povolala Willa a Mehdiho, aby ji hlídali přes noc. Moc se jim to nelíbí, asi se jim nechce trávit v Méganu další noc.“ O něco dál kapitánka zahájí schůzku týmu prohlášením: „Začnu sama sebou“ (s. 210) – zřejmě by řekla spíš „Začnu já“, „Tak já začnu“, případně „Tak já to zahájím“. Formulace „Givet se nacházel padesát kilometrů od Charleville. Byli tam za tři čtvrtě hodiny.“ (s. 214) – by lépe zněla „Givet se nachází padesát kilometrů od Charleville. Byli tam za tři čtvrtě hodiny“. Ale nejde jen o převod časů, někdy si popisovaný obraz těžko představíme, třeba věta: „Tenké kmeny [...] kaštanovníků rostly skrze koleje“ (s. 221) – by se dala přirozeněji vyjádřit slovy „kolejemi prorůstaly tenké kmeny“. Matoucí formulaci obsahuje pasáž: „Vtom se objevil vagón. [...]. Jeden z těch starých nákladních vagónů [...], v němž se převážejí cirkusová zvířata nebo v případě nouze i klauni a akrobati. Výbuch smíchu, který ztroskotal.“ (s. 223) – zřejmě však mělo jít o dovětek ve smyslu „pozůstatek dávných výbuchů smíchu“, případně „vrak po někdejších salvách smíchu“. Další příklad zbytečně doslovného převodu: „Byl to jejich nekrásnější portrét. [...] Byl to právě on, který Renaud umístil před matčinu rakev“ (s. 230), jednodušeji tedy „přesně ten, co Renaud vystavil matce u rakve“ nebo „a právě ten vystavil Renaud u matčiny rakve“. A tak by se dalo pokračovat.

Překladatelka nicméně věnovala pozornost Bussiho popisu situace v komunistickém Československu: v závěru knihy je naznačeno, že některá historická fakta bylo nutné opravit. Poznámka překladatelky na s. 384 uvádí, že „Drobné změny v autorském zobrazení československých reálií byly s autorem konzultovány a byly jím schváleny.“ Jednalo se zřejmě spíš o detaily, jelikož překladová verze těžko mohla měnit text hlouběji. Bussi sice všeobecné informace o tehdejších historických okolnostech má, ale jak už bylo zmíněno výše, dopouští se i přešlapů. Nejvíce se kumulují v pasáži: „Viděla jsem z nebe padat stovky parašutistů, potkala jsem tisíce demonstrantů, zavazovali oči sochám, přesouvali pouliční značky, doufali snad, že to bude stačit k tomu, aby svedli ruské tanky z cesty? [...] Tehdy jsem to ještě nevěděla, ale byla jsem jedna z mnoha dívek vyhozených na ulici, potrestaných za to, že jejich rodiče věří v utopii. [...] Podívala jsem se na mrtvoly na nábřeží, na tanky seřazené podél Vltavy na trávníku parku na Kampě, rudou vlajku vlající na Pražském hradě, plameny a kouř zvedající se tak trochu odevšad.“ (s. 125–126) Představa „dívek vyhozených na ulici“ je scestná, za socialismu se nikdo potulovat nemohl – pokud by nikoho neměla, byla by nejspíš umístěna do dětského domova.

Zopakujme tedy, že Bussiho román uspokojí ty, kdo příběh zhltnou, užijí si dobře budovaného napětí a ocení nečekané vyústění. Lepší ale číst jen z rychlíku, nezpomalovat a nepřemýšlet, vyhnout se četbě „klopýtavým krokem“.