Nesnesitelná lehkost elektrokracie
Brussig, Thomas: Das gibts in keinem Russenfilm

Nesnesitelná lehkost elektrokracie

„To se nevidí ani v ruském filmu,“ říkávalo se v NDR, když bylo něco natolik absurdní a přitažené za vlasy, že to překvapilo, zarazilo či udivilo i její obyvatele, dávno zvyklé na ledacos. Brussigův alternativní, fiktivní životopis představuje neobyčejně zábavné čtení, jakýsi literární kabaret plný nonšalance a lehkosti: čtenář se nejednou zasměje i nahlas.

Jak praví záložka jeho nejnovější knihy, Thomas Brussig jako jediný žijící německý spisovatel dokázal oslovit milionové publikum jak svým literárním dílem, tak i prostřednictvím filmu a divadelní hry. Jeho knihy byly přeloženy do více než třiceti jazyků a dobře ho znají i čeští čtenáři, především díky „eroticko-satirickému“ románu Hrdinové jako my (Labyrint 2000, přeložila Jana Zoubková) a novele Na kratším konci ulice (Odeon 2001, přeložila Jana Zoubková), jejíž filmovou verzi, promítanou u nás pod názvem Eastie Boys, kritici označovali za německé Pelíšky.

Thomas Brussig se narodil (v roce 1964) a vyrůstal v Německé demokratické republice, a má tedy za sebou podobné životní zkušenosti jako řada jeho českých vrstevníků. Už proto nám může být blízký – a také pro svůj svérázný humor. Brussig totiž dokáže i neveselou socialistickou realitu vylíčit s vtipem, sarkasmem a sžíravou ironií, aniž by ji přitom zbavoval její skutečné váhy a aniž by se trýznil sebelítostí. Jinak tomu není ani v románu Das gibts in keinem Russenfilm, jemuž za název posloužila někdejší oblíbená východoněmecká hláška. Když bylo něco v NDR natolik absurdní a přitažené za vlasy, že to překvapilo, zarazilo či udivilo i její obyvatele, dávno zvyklé na ledacos, říkávalo se: „To se nevidí ani v ruském filmu.“

Das gibts in keinem Russenfilm je hra na to, co by bylo, kdyby, a také svérázný literární experiment se žánrem autobiografie. Román začíná jako klasický životopis – autor popisuje své dětství, školní docházku i povinnou vojenskou službu v dobách, kdy telefony ještě zvonily, hadry na podlahu se neždímaly v mopu, ale ručně, a byty se přidělovaly podle pořadníku –, vše se však láme v roce 1989. Od tohoto okamžiku se před čtenářovýma očima začíná odvíjet alternativní historie. V tomto paralelním vesmíru Německá demokratická republika nezaniká, stařičký Erich Honecker pokojně dožije své dny v nejvyšší funkci a po jeho úmrtí si strana zvolí do čela dynamického Egona Krenze, jenž se i se svou suitou pokouší podrobit zemi opatrným reformám. Nedojde ke slavným pondělním demonstracím, Berlínská zeď zůstane stát, i nadále vedle sebe existují dva německé státy s rozdílným společenským zřízením. NDR hledá „třetí cestu“ a rozhodne se vsadit na trvale udržitelný rozvoj a ekologické zdroje („Větrná energie – náš cíl!“). Diktatura proletariátu se tak postupně mění v jakousi „elektrokracii“. A když od roku 2000 smějí občané NDR pracovat na Západě a žít na Východě, je vlastně pro všechny všechno v pohodě. Vždyť k čemu potřebuji svobodu, mám-li blahobyt?

V tomto základním rámci se odehrává fabulovaný příběh autorova alter ega, spisovatele jménem Thomas Brussig, který se jaksi nedopatřením, mimoděk a nedobrovolně ocitne takřka na straně disidentů. Na jednom ze svých četných veřejných vystoupení se totiž nechá strhnout k „babylonskému slibu“ a prohlásí, že nestojí o telefon, dokud telefonní linku nebude mít úplně každý, nebude cestovat na Západ, dokud tam nebude smět jezdit každý, a nepřečte si ani Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí, dokud si ji nebude moci přečíst úplně každý. (Vypravěč k tomu lakonicky poznamenává: „Proč zrovna tahle kniha? Mohl jsem jmenovat Souostroví gulag, ale v sále seděly samé ženy. Nebo 1984, jenomže Orwella jsem znal a slibovat něco, co už člověk porušil? Copak jsem politik?“)

Brussigův alternativní, fiktivní životopis představuje neobyčejně zábavné čtení, jakýsi literární kabaret plný nonšalance a lehkosti, u kterého se čtenář nejednou zasměje nahlas. V knize vystupuje řada známých osobností, spisovatelů (např. Maxim Biller, Ingo Schulze, Günter Grass, Christa Wolf či Uwe Tellkamp), umělců i politiků. A v žádném případě nejde pouze o vyrovnání se s totalitní minulostí, jak by se snad na první pohled mohlo zdát. Z dnešní perspektivy absurdní výchozí situace totiž umožní autorovi, a potažmo i jeho čtenářům, klást si poměrně zásadní otázky (Do jaké míry jsem ochotný se přizpůsobit, abych přežil? Nebo spíše – aby mě „oni“ nechali v klidu žít? Má smysl žít v zemi, jež se stala karikaturou sama sebe? A pokud ne, je lépe odejít, nebo se ji snažit změnit? Může jednotlivec vůbec něco ovlivnit? Jaká je vlastně cena svobody? A nepřeceňuje se náhodou svoboda tak trochu?), na něž ovšem neexistuje univerzální odpověď. Každý si musí odpovědět sám za sebe.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Frankfurt am Main, S. Fischer, 2015, 384 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse