Quo vadis, redaktore?
Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis

Quo vadis, redaktore?

Uprostřed horkého léta jsem měla urgentní potřebu nahlédnout do Sienkiewiczova Quo vadis. Brněnské knihovny byly v tu dobu buď právě zavřené, nebo byl kýžený exemplář vypůjčen. Šla jsem tedy cestou nejmenšího odporu a knihu jsem si koupila u Dobrovského.

Uprostřed horkého léta jsem měla urgentní potřebu nahlédnout do Sienkiewiczova Quo vadis. Brněnské knihovny byly v tu dobu buď právě zavřené, nebo byl kýžený exemplář vypůjčen. Šla jsem tedy cestou nejmenšího odporu a knihu jsem si koupila u Dobrovského. Na rozdíl od Odeonu, který vydává klasiky ve výborných překladech, nebo dokonce zadává překlady nové, Dobrovský v knižnici Omega zřejmě vsadil na staré překlady, které je ovšem třeba upravit tak, aby byly stravitelné pro čtenáře 21. století. Pro nové vydání Quo vadis použili překlad Václava Kredby, jehož první vydání vyšlo už r. 1929, druhé r. 1936. O své úpravě redakce píše: „Texty (sic!) jsme sjednotili a pravopisně přizpůsobili současnému spisovnému úzu, zachovali jsme přitom v maximální míře autorovy jazykové a stylistické zvláštnosti.“

Sama tato úprava by stála za malou studii (nesledovala jsem to, ale pobavila roztomilá formulace na str. 31: „Onino pak skončili hru s míčem“), můj zájem je jinde. Uvědomila jsem si, jaký problém je přepis vlastních řeckých a latinských jmen, má-li původní jazyk pro transkripci zcela jinou normu (a latinizuje řecká jména), navíc v době, kdy nejen řečtina, ale i latina se posunuly kamsi mezi mrtvé orientální jazyky. Je docela možné, že čtenáři nemajícímu ani základní orientaci v antické kultuře mnoho věcí vadit nebude. Bude mu asi lhostejné skloňování (s. 10: „Kdo by se toho byl nadál, zvláště od Otha“, s.520: „u Polluxa“), asi se nebude zamýšlet nad tím, proč jsou tu lektika a naproti tomu cantharus, stěží bude hledat, kdo je to Alcmaeo, Caius a Caia, Myro, Lisias, Apitius, Heraclitus či Anstógeiton (s. 292: „po příkladu Harmodiově a Anstógeitonově“), nebude asi vnímat zpotvořené latinské citáty (s. 38: mé miserum, s. 242: Aprohpudor).

Bohužel možná i naivní čtenář časem pocítí, že něco není v pořádku – vždyť protagonistka děje, královská dcera Lygie, je jinde nazvána Legií (s. 30), tragikomický hrdina Chilon Chilonides je jednou přejmenován na Chilina (s. 232), titul césar je jednou přepsán jako Caesár, dokonce s rozkošným rozdělením Ca-esár (s. 80). Největší šok ale čtenáře čeká právě v úhelné scéně, kdy apoštol Petr prchající z Říma uvidí na via Appia samotného Krista, který na otázku „Domine, quo vadis?“ dá známou odpověď. Nazarius doprovázející apoštola v této „upravené“ verzi opakuje jako ozvěna: „Quo vadis, Dortine?“ (s. 530).

Redakce použila původní Kredbův Výklad slov a vysvětlivky (nestránkováno!), kde nás pochopitelně leccos pobaví (Mim – „umělec v posuncích“, naumachie – „starověké divadlo“, osvobozenec – „svobodou obdařený otrok“). Těžko ovšem bude bezbranný čtenář hledat, co se skrývá pod následujícími pojmy a jmény jako Afncanus, Ager Vattcanus, amra, Arsmoe, Bithyme, Bnareus, Cornehové, epinitium, lakomkum, Lučina, praetonáni, prokousni, prosknpce, retianus, Smintheus – příjmení Apollonávo.

Napadá mne samozřejmě otázka Cui bono? Ale odpověď je myslím nabíledni.

Kritika překladu

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Václav Kredba, odpovědný redaktor Pavel Tůma, jazyková korektura Jan Srb, Dobrovský, Praha, 2013, 592 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse

Dominik Zajíček,

Ano samozřejmě, že překlad Jaroslava Vrchlického je zastaralý a nevhodný pro dnešního čtenáře, já také četl Božskou komedii v překladu Vladimíra Mikeše, ovšem mým příspěvkem jsem spíše mínil, že i v nakladatelství Omega vycházejí knihy, které nejsou zmodernizované.

Milan,

Pane Zajíčku, to se ale mýlíte: Božskou komedii po Vrchlickém přeložil O. F. Babler a nedávno Vladimír Mikeš a Fausta alespoň zčásti přeložili nověji Karel Kraus (1. část, inscenační úprava Otomara Krejči pro ND 1997) a Jindřich Pokorný (výbor v Knize o Faustovi, MF 1982) - ovšem Fischerův překlad Fausta je natolik výjimečný a nepřekonatelný, že může vycházet stále znovu. Oproti tomu si myslím, že Vrchlického překlad Božské komedie je již notně zastaralý a oba následující překlady jsou daleko lepší a pro dnešního čtenáře přijatelnější.

Dominik Zajíček,

V některých ohledech souhlasím s panem Milanem, sám jsem četl Vojnu a mír v překladu Libora Dvořáka a musím říct, že jsem na něm (i přes mou neznalost ruštiny :-) nenašel žádné nedostatky. Ovšem musím odporovat v části věnované nakladatelství Omega. Všechny tituly z tohoto nakladatelství převedené do moderního jazyka nejsou, například vydání Faust v překladu Otokara Fischera nebo Božská komedie přeložená Jaroslavem Vrchlickým. Ačkoli je to marketingový tah, pro dnešního čtenáře je výhodný v tom, že vydává klasickou literaturu v dnešním jazyku a i za příznivou cenu.

Milan,

Myslím, že šmahem odsuzovat nové překlady klasiky jako nepovedené nebo špatné opravdu nelze. Je to případ od případu. Sám dám ale někdy přednost překladům dřívějším, např. u Nebezpečných známostí, Vojny a míru, Mistra a Markétky, Bratrů Karamazovových či Zámku. Ale to zase neznamená, že by třeba překlad Zámku od Jany Zoubkové nebyl dobrý, jen je mi prostě bližší překlad Vladimíra Kafky. - To co ale vydává nakl. Omega, tedy staré překlady, na které se už nevztahuje autorský zákon, které jen mírně upraví, to je veliký nešvar a chudák málo znalý čtenář, který si něco takového koupí, to je pak asi překvapení. Ty překlady nebyly špatné, ale prostě zestárly a u naprosté většiny těchto děl existují překlady pozdější, modernější. Jenže za ty by nakladatel musel platit :-)

Dominik Zajíček,

Tak například překlad Dubliňanů od paní Kateřiny Hilské se jeví jako povedený a srovnatelný s dřívějším překladem Aloyse Skoumala. Dále také překlady Martina Pokorného (Velký Gatsby a Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda).

Jakub Gazárek,

Zrovna ty nové překlady od Odeonu v Knihovně klasiků jsou poměrně špatné viz. i zdejší kritiky daných překladů. V této souvislosti bych se rád zeptal, zda některý z nových odeonovských překladů za to stojí či nikoliv?