Druhá kniha, kterou jsem psal, se jmenovala Zobrazení a funkce židovství v raném díle Thomase Manna, byla to moje magisterská práce. Psal jsem ji rok – každé ráno jsem o půl osmé vstal, vypil čaj a snědl chleba s marmeládou, potom jsem jel metrem pětkou k univerzitě, ve Státní knihovně jsem si ze skřínky vyzvedl knihy a poznámky, našel si co nejklidnější místo v zadní části obrovské studovny, v jednu jsem šel na oběd do kantýny Umělecké akademie, ve čtyři na čaj a makový koláč do kafetérie, kolem šesté jsem s hlavou na stole pár minut spal, těsně před osmou jsem zamkl knihy a poznámky do skřínky a vrátil se zase metrem domů.

Jednou jsem usnul už odpoledne. Vzbudil mě mladý šedovlasý chlápek, kterého jsem v knihovně ještě nikdy neviděl. Stál za mnou a lomcoval mou židlí. Byl větší než já, mnohem větší, a já nemohl uvěřit tomu, co mi šeptal.
Okamžitě jsem mu to vrátil a zařval: „Na tebe tenkrát zapomněli, ty jsi podčlověk!“
„Cože?“
„Padej mi z očí, ty skopčácká špíno!“
„Tohle tady je...“
„Tohle tady není místo, kde bys měl ty co poroučet,“ přerušil jsem ho. „Vy jste prohráli válku! Tvoje zasraný Německo je okupovaný! A já patřím ke Spojencům!“
Měl velké silné ruce, zvedl je, ale ne proto, aby mě uhodil. Vypadalo to, jako by úpěnlivě prosil, potom je sevřel v pěst – a šel. Ulička mezi stoly byla dlouhá, pak následovaly skleněné dveře a za nimi na schodech se rozběhl. Jak věděl, že jsem Žid? Bylo mi to fuk. Stovky zlých očí vzhlédly od knih a koukaly na mě. Ve studovně se smělo jen šeptat, na to jsem nepomyslel.

Takových jako on bylo víc. Jeden se choval jako Hitler, když ho člověk přitlačil ke zdi. Byl prťavý, neměl skoro žádná ramena, zato zsinalou pleť a takřka neviditelný chaplinovský knírek. Přicházel jako já každý den ráno kolem deváté a odcházel v osm večer a v kafetérii se se smíchem vyprávělo, že už léta píše práci zdůvodňující, proč jsou němečtí muži sexuálně výkonnější než židovští. Dělal si taky přestávku ve čtyři, na podnosu měl pokaždé dvě sklenice čaje, dvě vejce natvrdo a dvě housky. Bylo jasné, že je dost pomatený, zralý pro blázinec. Ale to mi bylo fuk. Když se mě jednou ve frontě dotkl podnosem, prudce jsem ho odstrčil. Podnos se převrátil, talíře a sklenice spadly s rachotem na zem a mně se rozbušilo srdce. Od té doby se na mě zdálky zuřivě díval a já dělal to samé.

Celý text ukázky v pdf