30 let na zlatém severu, ale jinak než u Eskymo Welzla
Vitebsky, Piers: Sobí lidé

30 let na zlatém severu, ale jinak než u Eskymo Welzla

Na knize je fascinující hloubka pohledu do prostředí, míst, sociálních a ekonomických vztahů a světa obyvatel Sibiře vůbec. Název knihy je velmi chytlavý a o sobech se v ní skutečně dozvíme téměř vše.

Piers Vitebsky není českému čtenáři úplně neznámý: česky v roce 1996 vyšla jeho kniha Svět šamanů a v roce 1998 jako spoluautorovi s Caroline Humphrey kniha Posvátné stavby. Tentokrát máme před sebou první svazek edice Cargo nakladatelství SLON, jeho knihu o severní Sibiři, kde prakticky nerozmrzá půda, kde pokud si neosedláte soba, jste ztraceni a kde můžete na vrtulník čekat o samotě dlouhé týdny. Dostáváme šanci zažít sovětské a postsovětské ledové peklo. Pozoruhodná kniha o 384 stranách je výsledkem dlouhodobého zájmu Pierse Vitebského, vedoucího sociálněvědní sekce Scottova polárnického ústavu Cambridgeské univerzity, o původní obyvatele severovýchodní Sibiře, konkrétně o Eveny z okolí Sebjanu ve Verchojanském pohoří.

Vitebsky byl původně specialistou na kmenová společenství Indie, především jazyk a kulturu národa Sora. Na počátku osmdesátých letech minulého století se rozhodl rozšířit své etnografické obzory a uskutečnit výzkum mezi původními obyvateli Sibiře, odkud proniklo do světové slovní zásoby tunguzské slovo šaman (šamán). Autorovi se nakonec podařilo jako jednomu z mála západních sociálních či kulturních antropologů dostat se jako etnograf na sovětskou Sibiř v éře Sovětského svazu. Jeho kniha Sobí lidé se brzy po svém vydání v roce 2005 stala bestsellerem, v roce 2006 získala cenu Kiriyama pro literaturu faktu, v roce 2007 pak obdržela čestné uznání v rámci ceny Victora Turnera.

Na knize je fascinující hloubka pohledu do prostředí, míst, sociálních a ekonomických vztahů a obyvatel Sibiře vůbec. Název knihy je velmi chytlavý a o sobech se v ní skutečně dozvíme vše možné. Kniha obsahuje množství ilustrativního materiálu, schémat a obrázků, na konci knihy je i příloha sestávající z autorových černobílých fotografií. Pokud se týká duchů a šamanů na Sibiři, zde je situace poněkud složitější. Velký vliv na tuto oblast mělo sovětské impérium a jeho kulturní a ideová politika: ta systematicky potlačovala víru, duchovní i kulturní tradice. Sovětský režim nejenže likvidoval všechny šamany původního sibiřského obyvatelstva, ale též pronásledoval jejich rodiny a zavíral je do pracovních táborů. Vitebsky tedy nabízí zejména smutný popis toho, co sibiřským národům v této oblasti dnes zbylo. Ukazuje jednak, že domorodí obyvatelé se dodnes vyznačují vysokou mírou adaptační schopnosti v nelehkých podmínkách, která se projevuje např. výjimečnou schopností pohybu a orientace v terénu, nicméně se potýkají s velmi rozšířeným alkoholismem a vysokou mírou sebevražednosti. Není ani výjimečné, že tito obyvatelé jsou slušně informováni o dění ve světě i o evropské kultuře, například jako kuriozitu uveďme, že někteří sobi sibiřských domorodců jsou pojmenováni po velkých postavách řeckých či římských dějin. Vitebsky popisuje i to, že s rozpadem Sovětského svazu přišlo i zhoršení materiálních podmínek domorodého obyvatelstva a zmatek, uvolnění organizační struktury vesnic, avšak nenastala žádná výrazná obroda tradic ani víry. Z místní kultury zbyly pouze přežitky: občasná lokální představení při významných příležitostech dnes postrádají hloubku a vyšší smysl.

Faktograficky a vědecky se jedná o pozoruhodné dílo. Pojmy vyžadující vysvětlení jsou označeny hvězdičkou a poznámky souhrnně jsou uvedeny na konci knihy. Kniha má ovšem i určitá úskalí, z nichž největším je autorův styl. Vitebsky je ve věci svého zájmu více než poučený a nadmíru nadšený, chybí mu však schopnost přizpůsobit text běžnému čtenáři. Jako by zkoumal striktně jen to, co je zajímavé pro jeho antropologické bádání, kdežto ostatní věci a situace, přirozenější a bližší běžnému člověku, odsouvá do pozadí nebo zcela pomíjí. Též ke vztahům, dějům a situacím autor přistupuje s odstupem vědce, nikoliv s citovým zaujetím běžného literáta či cestovatele. Zdá se, jako by Vitebského styl byl přizpůsoben všeobecně drsnému a nehostinnému tématu knihy: je strohý, suchý, zkratkovitý, jakoby nedořečený. Co ovšem potěší, je velmi kvalitní překlad knihy.

Absence výraznější estetizace textu má za následek, že Jan Eskymo Welzl a jeho polární trampoty v porovnání s Vitebského svědectvím vypadají jako pouťová atrakce. Zatímco běžný cestovatel či prozaik by se pokusil naplno využít drsné exotiky prostředí a vyžíval se například v detailním líčení místních bizarností nebo kuriozit, autor zkoumané knihy je na hony vzdálen tomu, aby text přizpůsoboval vzhledem k účelu vyvolat nějakou senzaci nebo vzhledem k všeobecné prodejnosti témat. Vitebsky je čtenáři sympatický právě naprostou absencí smyslu pro sebeprezentaci a vlastní propagaci a také tím, že dodržuje uctivý odstup od některých příliš citlivých místních témat. Zvláštností jeho stylu je, že svůj sibiřský pobyt popisuje s jen těžko uvěřitelnou nenuceností a přirozeností, jako kdyby šlo o něco zcela běžného, o čem se není třeba dlouze rozepisovat. Natěšený čtenář se bude knihou namáhavě prokousávat ne proto, že by textu chybělo zaujetí, vhled či pochopení, ale proto, že se může jen velmi těžko identifikovat se specifickým stylem autora – a do značné míry i s prostředím, které popisuje.

Člověka skutečně až mrazí z toho, co všechno sovětský režim na Sibiři „dokázal“ a jak velmi těžko se sibiřské domorodé národy probouzejí z dlouhého a tíživého sovětského vlivu. Pro českého čtenáře může být toto líčení tíživé o to víc, že vyprávění o zapadlém a mrazivém koutu státu, kde kdysi zítra znamenalo včera, připomíná historické poměry i v naší zemi, to, co jsme i prožívali i my zde: organizované násilí na nepřátelích režimu, násilná reorganizace místních poměrů a nucené sdružování do sovchozů či kolchozů. Echo perverzní a extrémně materialistické a pragmatické sovětské moci je v knize velmi silné. Nemenší je ovšem Vitebského nadšení ze Sibiře a jeho touha tento kraj poznat. Projevuje se v tak intenzivní míře, že Vitebského zápisy místy připomínají automatické psaní surrealistů anebo samovolnou promluvu v hypnóze, psaní, které se do značné míry odpoutává od bezprostředně prožívané skutečnosti. Těžko říct, jestli je toto autorovo nadšení badatelským úkolem nakažlivé pro každého čtenáře, nebo ne, rozhodně však bohužel nelze říct, že by výsledkem bylo dílo nějak přehnaně přístupné a čtivé. Je ale dosti možné, že kniha u některých čtenářů vzbudí zájem o antropologii obecně jako vědu, protože, jak již bylo řečeno, z tohoto pohledu se jedná o velmi přínosné a působivé dílo.

 

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Piers Vitebsky: Sobí lidé. Život se zvířaty a duchy na Sibiři. Přel. Gisela Kubrichtová, Slon, Praha, 2009, 384 s.

Zařazení článku:

sociologie

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse