Kronika Rodulfa Glabera, jež se v originále traduje pod neutrálně znějícím názvem Historiarum libri quinque, se stala v moderní západoevropské historiografii základním pramenem pro pochopení mentality a náboženského prožívání zemí francouzského království v první polovině 11. století. Její autor totiž intenzivně vnímá skutečnost, že zralou dobu svého života prožívá v období tisíciletého jubilea Kristova pozemského bytí, jenž byl od doby velkých chronologů raného středověku Dionysia Exigua a Bedy Ctihodného kladen mezi roky 1 a 33 křesťanské éry. Ovšem Glaberova výpověď není jednoznačná a v moderní diskusi je používána k podpoře značně odlišných názorů.

Glaber se narodil snad kolem roku 985 a zemřel patrně roku 1047. Již v mládí vstoupil do benediktinského řádu, ale jak sám přiznává, neměl pro mnišský život mnoho předpokladů. Měl obtížnou a svárlivou povahu a v uzavřených komunitách svých bratří se rychle stával neoblíbenou až nenáviděnou osobou. Své spolubratry sice odpuzoval, měl však patrně dar získat si přízeň svých řádových představených, a to díky své znalosti latinské gramatiky, jak hrdě poznamenává. Proto mu bylo umožněno, ač to bylo v rozporu s požadavky Benediktovy řehole, pobývat postupně v několika významných francouzských klášterech, využívat jejich bohatých knihoven a navštívit i Itálii. Jeho představení ho vyzvali k literární práci a on se jim za jejich ochranu odvděčil upřímnou a výmluvnou oslavou jejich snah o reformu benediktinského řádu, spojenou výrazně, ale nikoli výhradně se slavným klášterem v Cluny.

Glaber je autorem, který spíše uzavírá epochu karolinské renesance, než aby ukazoval nové cesty. Přes obdiv k reformním představitelům benediktinského mnišství bylo pro něj samozřejmé, že západoevropská církev na všech úrovních od čistě lokální až po papežský stolec podléhala v zásadních i podružnějších otázkách světským autoritám, které stejně jako v karolinské době její hodnosti udělovaly podle svého uvážení. Glaber pouze kritizuje, pokud se tak dělo za odměnu z církevního majetku. Závěrem a vrcholem svého díla činí události roku 1046, kdy německo-římský císař Jindřich III. sesadil tři papeže, kteří spolu zápasili o papežský stolec, a bez odporu církve ustanovil za papeže svého osobního kandidáta. Glaber si ovšem – což vypovídá o kvalitě jeho historické práce – tyto papeže navzájem plete (možná však končil svou kroniku ve spěchu v posledních týdnech či měsících života). V žádném případě se u něj neprojevuje ani náznak vlivu radikálních reformátorů z okolí papežského dvora a z clunyjského klášterního prostředí, kteří v následujících desetiletích vítězně vybojovali s německo-římskými císaři boj o investituru a o nezávislost západní církve.

Stejně tradiční, nebo dokonce poněkud archaické je jeho vnímání mezinárodní politiky jeho doby. Jeho kronika začíná své líčení v pozdním karolinském období roku 900 a v reminiscencích se vrací až do časů Karla Velikého. Francouzské království a německo-římské císařství jsou pro něj ústrojným pokračováním západofranské a východofranské říše posledních Karolingů a soulad mezi nimi je pro něj významnou politickou hodnotou. Německo-římští císaři jsou pro něj rovnocennými a váženými partnery francouzských králů, jež Francie jeho doby musí a chce respektovat, byť její samostatnost není touto kooperací brána v potaz a ohrožována. Šlo o poslední období většinou mírové a relativně harmonické francouzsko-německé koexistence na dalších tisíc let křesťanského letopočtu.

V čem se však Glaber naprosto liší od svých karolinských předchůdců, je jeho ničím nenarušený historický optimismus. Z každé stránky jeho textu je cítit radost nad duchovním a kulturním rozvojem francouzské církve, a tedy celé francouzské společnosti, jenž se projevoval náhlým rozkvětem církevní architektury, postupnou stabilizací veřejného života a omezováním (rovněž pod zásadním vlivem církve) svévolného násilí feudálů. Roky 1000 a 1033 křesťanského milénia nejsou tedy pro Glabera předzvěstí konce časů a příchodu Posledního soudu, jak bylo někdy v moderní literatuře interpretováno. Jsou to ovšem pro autora významné okamžiky, jež Boží prozřetelnost výrazně označila katastrofami a hladomory a následně, poté, co lidské pokolení projevilo alespoň částečné pokání, opět návratem prosperity, úrodných let a obrozením církevního a klášterního života. Vybaveni privilegiem zpětného pohledu sledujeme v Glaberově textu zrod Francie jako kulturní a později i mocenské dominanty středověké Evropy let 1050–1350.

Publikace Glaberova díla v již klasické a proslulé řadě středověkých historických pramenů nakladatelství Argo pod redakcí Magdaleny Moravové je práva významu tohoto textu. Vlastní překlad dokazuje, že jeho původkyně Jana Zachová je dnes nepochybně nejzkušenější českou překladatelkou středolatinské literatury. Jazyk překladu je čistý a plynulý, přestože v něm je možno sledovat syntaktické konstrukce a idiomy latinského originálu. Svou kvalitou snad dokonce originálu, jehož latinský styl je hodnocen jako poněkud nedbalý, lichotí. Jedinou drobnou připomínkou by mohlo být, že překlad příliš mechanicky respektuje v originálu stupňované formy adjektiv a netransponuje je funkčně do češtiny, což na některých místech působí jako poněkud nápadný latinismus.

Předmluva překladu z pera Ivy Adámkové potvrzuje, že jeho autorka se specializuje také na odraz (raně) středověkého výtvarného umění a zvláště architektury v soudobé latinské literatuře. Významné stavby ve francouzských církevních centrech jsou oporou jejího výkladu a je toho názoru, že stavební aktivita počátku 11. století byla nikoli následkem, ale jedním z podnětů k tehdejšímu ekonomickému rozvoji francouzského teritoria. Předmluva dále shrnuje dějiny Francie a Evropy v době, jíž se věnuje Glaberovo historické dílo, a poskytuje tak čtenáři osnovu dějů, které bude moci ve větších detailech sledovat v Glaberově textu. Podává přehledně a úplně všechny informace, které jsou o Glaberově životě a díle k dispozici. Ke koncepci předmluvy je možno vznést dvě připomínky: Glaberovo dílo není zasazeno do literárního kontextu jeho předchůdců (s výjimkou zmínky o jeho raných vzorech Paulovi Diakonovi a Bedovi Ctihodném, které Glaber sám jmenuje) a především jeho současníků. Ještě více však čtenáři překladu, pokud není školeným historikem, možná bude chybět poučení o státní struktuře francouzského království v Glaberově době s jeho složitým a ve střední Evropě jen v náznaku napodobeným systémem feudálních vztahů a informace o hierarchické organizaci francouzské církve. Hrozí tak nebezpečí, že nepřetržitá řada jednotlivých vévodů, hrabat, arcibiskupů a biskupů vystupujících (často opakovaně) v Glaberově textu ztratí pro čtenáře přehlednost, a tím i poněkud na přitažlivosti. Pomůckou mu bude pečlivá a názorná mapa politického členění Francie v době kolem roku 1030 a instruktivní rodokmeny karolinské (kde však chybí někteří východofranští Karolingové, známí motivovanému čtenáři z velkomoravských dějin), kapetovské, otonsko-sálské, normanské a akvitánské dynastie.

Chloubou tohoto svazku ediční řady nakladatelství Argo je poznámkový aparát, rovněž připravený Ivou Adámkovou. Téměř každá Glaberem (často nedbale) zmíněná historická událost a osobnost je opatřena podrobným, ale nikoli zbytečně pedantským komentářem, který pečlivě uvádí paralelní zprávy Glaberových současníků i nejnovější a starší sekundární literaturu. Závěrečná souhrnná bibliografie se tak stala kompendiem dnes relevantní odborné literatury i pro pokročilého studenta francouzských a západoevropských dějin raného středověku. Grantová podpora práce na předmluvě a poznámkovém aparátu svazku zmíněná v první poznámce textu se ukázala dobře a účelně vynaloženou investicí z veřejných prostředků.

Překlad Glaberova historického díla plně zachovává vysokou úroveň ediční řady nakladatelství Argo, v níž vyšel, a poskytuje čtenáři vhled do politických, náboženských i kulturních dějin rodícího se francouzského království, v jehož nápodobách (řečeno s Josefem Pekařem) vznikala identita středověké i moderní Evropy – jakkoli to většina této Evropy po dlouhá staletí uznávala jen velmi neochotně.