Kosmas Pražský a jeho kmen Čechů
Kosmas: Kronika Čechů (in Auriga)

Kosmas Pražský a jeho kmen Čechů

Když 21. října roku 1125 zemřel děkan pražské svatovítské kapituly Kosmas, česká církev i mnozí členové přemyslovského dynastického prostředí si patrně byli velmi dobře vědomi jeho významu. Prakticky všechny historické prameny vzniklé v Čechách ve 12. století k němu odkazovaly. Kosmovo dílo výrazně ovlivňovalo i politickou atmosféru v tehdejších desetiletích neustálých bojů mezi několika větvemi přemyslovské dynastie.

Když 21. října roku 1125 zemřel děkan pražské svatovítské kapituly Kosmas, česká církev i mnozí členové přemyslovského dynastického prostředí si patrně byli velmi dobře vědomi jeho významu. Dvě nekrologia zaznamenala jeho smrt, i když nepatřil ke kléru jejich institucí ani do okruhu jejich donátorů, a prakticky všechny historické prameny vzniklé v Čechách ve 12. století k němu odkazovaly, dokonce i tak těsně, že některé pouze vkládaly své doplňky do opisů jeho Kroniky Čechů nebo pokračovaly v jeho textu téměř bez jakéhokoli přechodu. Již za málo let po jeho smrti vzniká na základě jeho Kroniky přemyslovský dynastický cyklus maleb ve znojemské kapli jako nepochybný důkaz, že Kosmovo dílo výrazně ovlivňovalo i politickou atmosféru v tehdejších desetiletích neustálých bojů mezi několika větvemi přemyslovské dynastie a jejich bojovými družinami.

Na přelomu 11. a 12. století byla již česká církev plně personálně stabilizovaná a převládli v ní příslušníci jazykově českých kněžských rodin, kterým se podařilo vytlačit z naprosté většiny významných církevních funkcí cizince převládající v nich v 11. století. Po celé desítky let svého života let Kosmas však v české církvi představuje jedinou nám známou osobnost (pokud necháme stranou enigmatického autora Kristiánovy legendy), která zvládla na vysoké úrovni kompendium vědomostí, jež raněstředověká kultura v opoře o antické a křesťanské tradice nabízela schopným členům církve, a především byla na tomto základě schopna vyspělé latinské literární tvorby.

Jeho jméno proto zůstalo známé i vrcholnému středověku a opisy jeho Kroniky vznikaly i ve 14. a 15. století. Přesto po vymření rodu Přemyslovců ustoupil jeho význam poněkud do pozadí před tehdy moderními historickými díly a v období humanismu mu knihtiskaři věnovali pozornost pouze v zahraničí. Jen epizodní význam měla první česká tištěná edice Kosmy z roku 1787 (na níž se podílel J. Dobrovský) a první moderní kritické vydání Kosmy vzniklo roku 1851 rovněž v zahraničí v rámci kultovní řady německé historiografie Monumenta Germaniae historica. Její česká nápodoba Fontes rerum Bohemicarum převzala tuto edici bez podstatných změn roku 1874.

Nové však bylo, že podobně jako jiné edice této série byl Kosmův originální text doplněn zrcadlovým českým překladem V. V. Tomka. Vyznačoval se rysy odpovídajícími jeho prvotnímu účelu – doslovností, snahou o zachování paralelismu latinského a českého textu jak v rámci souvětí, tak v rámci odstavců, a také již ve své době archaickou slovní zásobou i pravopisem. Tento překlad vyšel roku 1882 i samostatně, neměl však významnější ohlas a Kosmas zůstával pro moderní českou kulturu exotickou postavou.

Jednou příčinou této skutečnosti byl důraz na klasickou latinskou slovesnost, který zcela převažoval ve výuce latiny a dějin literatury na tehdejších gymnáziích orientovaných na výuku antické latiny. Latinská literatura středověku stála až do počátku 20. století zcela v pozadí tohoto vědomého klasicismu tehdejší kulturní tradice, která nebyla ochotna věnovat pozornost ani mimořádným latinistům středověku, Kosmu nevyjímaje. Dále pak obraz Kosmy jako vysokého církevního hodnostáře a také české církve jeho doby naprosto neodpovídal stavu, který po reformách vrcholného středověku a především potridentského období viděla jako žádoucí katolická literatura a kulturní veřejnost, a dívala se proto na Kosmu jako na kněze a vzdělance značně zdrženlivě. Jazykově zcela zastaralý překlad V. V. Tomka nemohl pro změnu této situace poskytnout žádný podnět.

Na počátku 20. století se však atmosféra změnila. První podrobné vylíčení českých středověkých dějin Václava Novotného (první dva díly z let 1912 a 1913) se při své dodnes obdivuhodné akribii v narativních pasážích opírá o Kosmovu kroniku až natolik, že některé jeho věty a formulace jsou přímými citacemi Kosmy nebo velmi těsné parafráze (na mnoha místech i bez odkazů). Syntetické dějiny české literatury J. Vlčka (1892), A. Nováka (1910) a J. Jakubce (1911), prosté předsudků tehdejších klasických filologů, již věnovaly ve svých počátečních partiích Kosmovi plnou pozornost. Roku 1923 vyšla dosud nepřekonaná kritická edice Kosmova latinského originálu moravského německého badatele B. Bretholze. Definitivní přelom znamenal vznik československého státu, po němž česká věda a veřejnost začaly s obnovenou intenzitou hledat kulturní hodnoty evropského měřítka i v českém umění a literatuře středověku. Oslavy svatováclavského jubilea roku 1929 k tomu významně přispěly.

Pro vnímání Kosmy v moderní české kultuře je tento rok významný tím, že u příležitosti václavského jubilea vychází první český moderní překlad Kosmovy Kroniky Čechů. Bylo to bibliofilské vydání nakladatelství Melantrich, vydané ve velmi zdařilé grafické úpravě na ručním papíře, což napovídá, jaké čtenáře a účely nakladatelství pro tento svazek předpokládalo. Překlad byl dílem Karla Hrdiny, tehdy gymnaziálního profesora latiny, a nezapře velmi precizní klasickofilologickou průpravu. Překladatel jen v malé míře zjednodušuje dlouhá Kosmova latinská souvětí (ačkoliv to poněkud omluvně v předmluvě tvrdí), snaží se zachovat i jejich strukturu a pořadí vět, neupadá však do doslovnosti a jeho text si zachovává čitelnost. Vhodně je volena slovní zásoba, podržující jistou slavnostnost a historický nádech, ale ne zcela archaická. Především ale K. Hrdina velmi zdařile vystihl plastičnost a osobní tón Kosmova stylu právě v těch nejdramatičtějsích a nejpitoresknějších pasážích Kroniky. Je s podivem, že se tak zdařilý svazek nedočkal v meziválečném období dalšího vydání.

To se však zcela změnilo v těsně poválečné době, kdy byla Kosmova Kronika v Hrdinově překladu během let 1947–1950 čtyřikrát publikována v dostupných a typograficky nenáročných vydáních. Stala se textem nabízejícím po katastrofě světové války a okupace Čech širokým kruhům čtenářů útěchu z dějin a vazbu k nejstarším etapám vývoje českého státu v jeho obtížném soužití a konfliktech se sousední německou velmocí. Překlad samotný se vůči prvnímu vydání z r. 1929 téměř nezměnil, dostalo se mu však od K. Hrdiny krátké předmluvy, věnované Kosmově tvorbě a stručnému přehledu jeho takzvaných „pokračovatelů“. Kupodivu, patrně v obavě před kritikou profesionálních historiků, překladatel oproti prvnímu vydání podstatně omezil počet poznámek k textu, které ponechal pouze na místech naprosto nezbytných.

Tato řada čtyř vydání zřejmě na dlouhou dobu uspokojila potřeby knižního trhu. Hrdinův překlad však díky ní již na dlouhá desetiletí zůstal v obecném povědomí pevně spojen s novodobou tradicí Kosmovy Kroniky a nenašel se nikdo, kdo by považoval za možné a potřebné pořídit překlad nový. Hrdinův překlad byl proto znovu použit v roce 1972, kdy Kosmova Kronika vyšla v sérii překladů českých středověkých historických pramenů nakladatelství Svoboda. Šlo opět o vydání typograficky přepychové, vědomě grafickou úpravou připomínající starý tisk a obsahující řadu pečlivě vybraných fotografií památek románského umění, lokalit významných v Kosmově Kronice a raněstředověkých archeologických nálezů. Přípravy tohoto vydání (opakovaného téměř beze změn v r. 1975) se ujali přední čeští medievisté Zdeněk FialaMarie Bláhová. Překlad samotný byl lehce upraven terminologicky, aby odpovídal dosavadnímu vývoji názorů na český raněstředověký stát, a byly v něm odstraněny nečetné již neúnosné archaismy. Byly doplněny překlady všech vsuvek Kosmovy Kroniky, které do nich vložili pozdější opisovači (např. tzv. Mnich sázavský, ale i řada dalších). Počet průběžných poznámek zůstal proti poválečným vydáním téměř nezměněn, ale byl dodán podrobný osobní a místní rejstřík, rodokmen Přemyslovců a rozsáhlý soubor abecedně uspořádaných vysvětlivek z oblasti antické kultury, biblistiky a církevních dějin, jenž významně ulehčil chápání Kosmova textu čtenářům, kteří již neprošli gymnaziální výukou předválečného typu. Marie Bláhová dále připojila k překladu velmi obsažný doslov, obsahující všechny nesporné informace o Kosmově životě, o jeho věcných i literárních pramenech, o struktuře a pravděpodobné genezi Kroniky a o Kosmově základní koncepci českých dějin. Vzhledem k rozsahu tohoto doslovu v něm ovšem nejsou probírány žádné sporné otázky. Poprvé se však čtenáři českého překladu Kosmy dostalo informace o dochovaných středověkých rukopisech a všech edicích Kosmova latinského textu.

Vydání překladu Kosmovy Kroniky se ujal i jeden z nejvýznamnějších českých medievistů Dušan Třeštík, jenž se postavil naroveň svým učitelům dodnes významnou monografií Kosmova kronika: studie k počátkům českého dějepisectví a politického myšlení (Praha 1968). V roce 1975 využil této své kompetence při vydání překladu Kosmovy Kroniky v nakladatelství Odeon. Je překvapivé a jistě zásluhou samotného nakladatelství, že v období státního dirigismu byla D. Třeštíkovi dána možnost soupeřit ve vydání překladu nejvýznamnějšího autora českého středověku s vydáním tehdy privilegovaného nakladatelství Svoboda z roku 1972, opakovaného právě v roce 1975. Třeštíkovo vydání převzalo Hrdinův text překladu v úpravě Marie Bláhové z vydání roku 1972, převzalo i její průběžné poznámky a abecední vysvětlivky a také přehled dochovaných Kosmových rukopisů. Hlavním přínosem tohoto vydání je však úvodní studie D. Třeštíka, která na základě obsáhlé znalosti soudobé světové medievistické literatury sugestivně vylíčila svět a společnost raněstředověkých Čech způsobem, který byl pro naprostou většinu tehdejších čtenářů nový a objevný a přesahoval hranice tehdejšího popularizovaného dějepisného podání. V Třeštíkově pojetí je Kosmas tvůrcem politické koncepce českých dějin, která proti soudobým Přemyslovcům využívá přemyslovské pověsti a do nejstarší minulosti promítnuté ideje smlouvy kmene Čechů s touto dynastií. Činí tak v zájmu překonání krize českého státu počátku 12. století, ohrožující bytostné zájmy vrstvy českých kleriků, jejímž byl Kosmas reprezentantem.

Zajímavým experimentem tohoto vydání byl také obsáhlý tematicky strukturovaný komentář P. Kopala, který vyložil jednak půdorys Kosmova života a tvorby, jednak mocenskou strukturu českého státu Kosmovy doby na základě volně řazené antologie vybraných pasáží samotné Kroniky. Přes svou nápaditost byl však patrně tento komentář přínosný pouze pro velmi motivované čtenáře překladu. Toto vydání bylo jen s drobnými úpravami úvodní studie D. Třeštíka znovu publikováno nakladatelstvím Paseka roku 2005.

Dosud naposledy vydalo překlad Kosmovy Kroniky nakladatelství Československý spisovatel roku 2012. Do jisté míry bylo jeho základem vydání z roku 1972, odborným garantem vydání byla i tentokrát Marie Bláhová. Podstatně v něm přibylo průběžných poznámek, do nichž byly integrovány i abecední vysvětlivky předchozích vydání. Rozšířený rodokmen Přemyslovců byl doplněn poznámkovým aparátem, přehled rukopisů byl obohacen o poslední, dosud v populární literatuře nezmíněný objev z roku 1960 – tzv. Osecký zlomek. Typografická úprava tohoto vydání je nejpřitažlivější ze všech existujících. Text je tištěn do dvou nestejně širokých sloupců, přičemž do krajních sloupců jsou vloženy i průběžné poznámky k textu, čímž vzniká dojem středověkého rukopisu vybaveného margináliemi.

Největším přínosem tohoto vydání je však rozsáhlá závěrečná studie Marie Bláhové s poznámkovým aparátem (včetně latinských citátů) a aktualizovanou bibliografií. Obsahuje cenný přehled historických žánrů raného středověku, na jejichž pozadí Kosmas tvořil a které ve své Kronice tvůrčím způsobem kombinoval. Kosmův životopis zpracovává studie vyčerpávajícím způsobem, zabývá se jako první i Kosmovým pojetím času a jeho v průběhu díla proměnlivými způsoby datace historických událostí. Jako první také zdůrazňuje, že Kosmu není možno považovat za oficiálního mluvčího tehdejší české církve ani některé větve přemyslovské dynastie. Kosmas se nezajímá o žádnou českou církevní instituci kromě svatovítské kapituly a svatojiřského kláštera, nezná přesně starší dynastickou posloupnost Přemyslovců a dovoluje si ve zpracování činů jednotlivých českých vládců velmi subjektivní přístup. Nevěnuje své dílo žádné církevní nebo světské autoritě, pouze několika svým přátelům, a v rozporu s obecným středověkým územ výrazně akcentuje svou vlastní osobnost. Jeho koncepce českých dějin podle Marie Bláhové nevznikla na žádnou objednávku, je výtvorem relativně nezávislého intelektuála, jenž si udržoval sebevědomý odstup od prostředí, v němž prožil své plodné stáří. Ze studie Marie Bláhové tak novým způsobem vystupuje Kosmova mimořádná osobnost.

Je tedy možno shrnout, že od roku 1929 prakticky dodnes byla Kosmova tradice v českém kulturním povědomí formována velmi zdařilým a nadčasově přijímaným překladem Karla Hrdiny, jehož zpřístupnění české veřejnosti se během několika desetiletí věnovaly tři na sebe postupně navazující generace předních pražských medievistů.

Výraznou změnu tohoto přístupu přineslo vydání překladu Kosmovy Kroniky, jež bylo roku 2011 zařazeno do dnes již základní ediční řady překladů středověkých historických pramenů Memoria medii aevi pražského nakladatelství Argo. Toto vydání je již 13. svazkem ediční řady, vzhledem k funkci Kosmova díla v českém historickém povědomí možná prozatím svazkem nejvýznamnějším. Odborným garantem tohoto vydání je Martin Wihoda.

Vedoucí redaktorka ediční řady Magdalena Moravová přikročila po osmdesáti letech existence Hrdinova překladu k jeho podstatné modernizaci. Odstranila téměř všechny Hrdinou důsledně používané přechodníkové vazby, výrazně uvolnila syntax překladu, Hrdinova dlouhá souvětí respektující latinský literární styl člení na jednodušší české struktury. Na mnoha místech modernizuje dnes již archaické Hrdinovy nominální i verbální konstrukce a odstraňuje i řadu archaismů slovní zásoby. Výsledkem je čitelný moderní překlad kompatibilní s překlady ostatních svazků ediční řady a vhodný pro studium a odbornou práci v oblasti historie středověku, který může v prvním přiblížení sloužit jako zástupce latinského originálu nebo jako pomůcka k jeho četbě. Obsahuje i významné dodatky ke Kosmovu textu v dochovaných rukopisech (věnované osudům sázavského kláštera a založení vyšehradské kapituly a třebíčského kláštera).

Studijnímu účelu slouží i velmi podrobný poznámkový aparát, dosud nejobsáhlejší ze všech vydaných. Je dílem M. Wihody a M. Moravové. Jejich poznámky určují citáty pramenů, jež Kosmas použil, a paralelní zprávy jiných zdrojů, vysvětlují pojmy církevních dějin a reálií, velmi detailně přibližují širší historické souvislosti jednotlivých Kosmových zpráv a často citují pro důležitá místa překladu latinský originál. Poznámkový aparát je doplněn detailním jmenným rejstříkem a obsáhlým přehledem bibliografie. Otištěný rodokmen Přemyslovců je praktický a informativní. (Stojí snad za zmínku, že u Svatopluka Olomouckého není v rodokmenu uvedeno, že byl 1107–1109 českým knížetem.) Vydání obsahuje i mapu českého státu Kosmovy doby a jeho nejbližšího okolí.

Přehled dochovaných středověkých rukopisů Kosmovy Kroniky se opírá o předlohu M. Bláhové i o kritickou edici latinského originálu publikovanou B. Bretholzem. Poprvé v dlouhé sérii českých překladů Kosmy je uveden předpokládaný genetický rodokmen všech dochovaných rukopisů, který čtenáři velmi usnadňuje pochopení rukopisné tradice Kroniky. Je pouze škoda, že v tomto rodokmenu není patrné, které jeho články jsou skutečně dochované a které jsou jen předpokládanými společnými předky existujících rukopisů. Čtenář je k orientaci v této otázce nucen srovnat rodokmen a popisy jednotlivých rukopisů.

Autorem úvodní studie svazku je M. Wihoda. Oproti jiným vydáním Kosmova překladu se podrobně zabývá historickou situací přemyslovského státu Kosmovy doby. V rámci Kosmova životopisu zaujímá i stanovisko k některým tradičním sporným otázkám. Nová je pozornost, kterou studie věnuje hypotéze možné původní dichotomie první a druhé knihy Kroniky, k nimž snad Kosmas připojil knihu třetí v rozporu se svým původním plánem díla. Výraznou částí studie M. Wihody je syntéza Kosmových zpráv o osudech významných českých knížecích družiníků, jejichž nejvyšší vrstva se v Kosmově době začala měnit v zárodky české šlechty. Podle M. Wihody jsou právě oni cílovou skupinou Kosmova textu, v jejich zájmu Kosmas konstruuje teorii o mytické smlouvě mezi kmenem Čechů a přemyslovskou dynastií, která měla omezit panovnickou svévoli a kterou porušil svou královskou korunovací Vratislav II. a zavinil tak krizi českého státu v době Kosmova stáří.

Poslední dvě vydání českého překladu Kosmovy Kroniky se tedy vzájemně doplňují. Vydání nakl. Československý spisovatel z roku 2012 uchovává umělecké hodnoty původního Hrdinova překladu a nabízí čtenářský zážitek a pochopení kulturních a historických souvislostí nutných a obohacujících při četbě Kosmova textu. Vydání nakl. Argo z roku 2011 je studijní vydání modernizovaného a do jisté míry neutralizovaného Hrdinova překladu, které je možno při stálém srovnávání s latinským originálem využít i při odborné práci. Pokud budou tato vydání v nejbližší době opakována, nebude ani u jednoho z nich třeba doplňků a úprav – obě dosáhla harmonie a úplnosti ve svých odlišných účelech.

Obě tato vydání udělala každé svým způsobem maximum možného ve zpřístupnění Kosmova odkazu současnému českému kulturnímu povědomí. Zbývá očekávat, jakou funkci si v něm Kosmas zachová v evropském kontextu 1. poloviny 21. století. Jak napsal Kosmas na prahu smrti:

Utrum ibi figam litori anchoram an etiam nunc furentibus euris in altum carbasa tendam? („Mám-li tu zarazit kotvu u břehu, či, ač dosud burácejí větry, mám rozestřít plachty k plavbě na širé moře?“)

 

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Karel HrdinaMarie Bláhová, Československý spisovatel, Praha, 2012, 280 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse