Když próza nabízí více pochybností než jistot
Macedo, Hélder: Život tak krátký na lásku tak dlouhou

Když próza nabízí více pochybností než jistot

Román plný falešných stop a záměrných odboček, text, který je nutno číst jinak než běžné zpracování lineárního příběhu. Milostný příběh hlavní dvojice, portugalského diplomata Victora a německé zpěvačky Lenii, je totiž v knize pouze okrajovou záležitostí. Hélder Macedo ve svém díle ukazuje, že literatura umožňuje pochopit to, co se nestalo. A poté vzpomínat, jako by se to bylo stalo.

Hélder Macedo se narodil v Jihoafrické republice, jeho rodina poté žila v různých portugalsky mluvících afrických zemích, bývalých koloniích. Dětství tak autor prožil v Mosambiku, dospíval v Guinei a na ostrově Svatého Tomáše. Od roku 1949 žil v Lisabonu, kde studoval práva. V jednadvaceti letech vydal první sbírku poezie Odpolední představení (Vesperal), inspirovanou tvorbou portugalského básníka Jorge de Seny. Byl členem literární skupiny Grupo do Café Gelo, z níž později vzešli významní surrealisté. Skupina se rovněž výrazně vymezovala proti salazarovské diktatuře. Macedovo dílo bylo cenzurováno, autor pronásledován režimem, a nakonec dokonce vězněn. V 60. letech odešel do Anglie. Přes deset let spolupracoval s BBC. V Londýně vystudoval historii a literaturu. V roce 1971 obhájil disertační práci o básníku Cesáriu Verdem, nazvanou Nós – uma leitura de Cesário Verde, na King’s College. Od téhož roku zde vyučoval a posléze vedl Ústav portugalských a brazilských studií. V roce 1991 se vrátil zpět do Portugalska, kde vydal svou první prózu Části Afriky (Partes de Africa), která se setkala s velmi příznivým ohlasem literární kritiky.

„Kdyby byl spisovatelem, přál by si být básníkem.“ (Hélder Macedo)
Hélder Macedo je považován za předního znalce portugalské renesanční literatury, zejména děl Bernardima RibeiraLuíse de Camões. Významná je jeho esejistická tvorba, vyšlo mu několik básnických sbírek. Život tak krátký na lásku tak dlouhou je jeho v pořadí šestá publikovaná próza.

Život tak krátký na lásku tak dlouhou je dílo, které se vymyká všemu, co dosud Macedo napsal. Dle mého názoru se jedná o experimentální text, a to hned na několika úrovních. Je to experiment čtenářský, spisovatelský a zároveň představuje snahu o definici toho, co se ještě dá nazývat prózu. Ve všech roztříštěných a zároveň se prolínajících úrovních si autor uvědomuje hranice-zdi. Objevené a přesně vymezené hranice-zdi poté záměrně posouvá, místy dokonce boří. Jedná se o hranice různorodé: hranice neexistujících zemí, které si doma kreslí diplomat Victor, hranice mezi minulostí a budoucností, hranice zákonů – definovaných i nedefinovaných státy stejně jako lidmi – a pak ještě abstraktnější hranice lásky a nenávisti… Těsně po pádu berlínské zdi projde hlavní hrdinka Lenia Nachtigal na „druhou stranu“ Německa, Evropy i svého života. Jedním z témat je pevná zeď v Jeruzalémě, stejně jako nestabilní a často zbytečné zdi v lidských myslích, které za ně boří psychoanalýza.

Fakt, že se jedná o určitý experiment se čtenářem, záměrně uvádím jako první, protože jej považuji za nejpodstatnější. Macedo nutí čtenáře všímat si faktů i samotných částí knihy, které většinou nebereme příliš v potaz. Například věnování knihy, můj interpretační klíč. Znění věnování je prosté: „Pro S., aby ji vylepšila.“ Co má vylepšit? Knihu. Kterou? Tu, kterou píše partner S., ústřední vypravěč příběhu, nebo tu Macedovu, kterou držím jako čtenářka v ruce? A není to jedno? Hlavní je nepodlehnout pokušení a nečíst knihu klasickým „lineárním“ způsobem, nehledat v ní příběh, který začíná a končí. V závěru knihy se dočítám: „S. mezitím dočetla knihu se začátkem, prostředkem i koncem. A jejich rozhovor se vydal směrem, který mu dala ona. Když vyprávěla, vylepšovala, co právě přečetla, a potom líčila věci, které nikdo nenapsal.“ Je tedy pravděpodobné, že o milostný příběh hlavní dvojice, portugalského diplomata Victora a německé zpěvačky Lenii, půjde jen okrajově. Nejde ani o jiné vložené příběhy, které jsou plné falešných stop a záměrných odboček.

Odpoutám-li se od příběhu, nacházím mnoho motivů, které se opakují, objevují se v různých variacích a kontextech. Zdá se, že mám před sebou neobvyklou básnickou sbírku. Sbírku v próze, provázanou několika příběhy. Ostatně i název knihy je přejatý poslední verš ze sonetu Macedova milovaného portugalského básníka básníků Luíse de Camõese. Bezejmenný vypravěč knihy mi v něčem dává za pravdu, když poznamená: „S. je lepší vypravěčkou příběhů než já, dospívá k poezii skrze prózu, a ne naopak, jak se já marně již delší dobu snažím.“ Je to přiznání k psaní prózy poetickými prostředky. Za využití adekvátního arzenálu, například synestézie („vůně ze světelných temnot“) a především výrazné básnické figury, paradoxu. K němu se ostatně částečně váže i první věta Macedovy prózy „měl [jsem] vždycky víc pochybností než jistot“, což je prezentováno jako jediný obhajitelný fakt. Stejně jako Leniin životní postoj (sebe)ironie, tedy „způsob, jak podrývat zákony a současně je respektovat“. Osobnostmi plnými paradoxů jsou diplomaté, kteří říkají něco jiného, než si myslí, a spisovatelé, kteří po pessoovsku „dovedou předstírat“ a píší tak, aby jim čtenáři uvěřili, ačkoli si sami myslí něco jiného. Jako poslední důkaz uvádím Victorovu úvahu o snech a poezii: „Dokonce ani poezie nedokáže sdělit stejnými slovy věci odlišné, či dokonce protikladné. Jen občas velcí básnici. S tím rozdílem, že ve snech se všechno stává hloupě zřejmým, ale v poezii ne, v poezii se tajemství obnovuje s každou četbou.“

Tímto se dostávám k druhému Macedovu experimentu, tomu spisovatelskému. V něm naopak autor všechno přizná a nic neskrývá. Někdy možná přizná i více, než bylo záměrem, a v závěru knihy dost únavně a trochu zbytečně vysvětluje, jak to vlastně myslel. Pod vlivem Freuda a jeho teorií, které si spisovatel jistě osvojil v době spolupráce se surrealistickou skupinou, vždy nastíní neobvyklý společenský jev nebo obsesivní chování postav a nejlépe v další větě rovnou přidá diagnózu. Lenia si například vždy rovná oblečení na židli, poté co se svlékne. „Byla to sadistka. Mučitelka. Dcera Stasi.“ Hru na příznak a diagnózu pomocí již zmíněných paradoxů autor rozehrává často, používá dvojsmyslů, tématu originálu a kopie, rozdvojování, do textu zahrnuje skutečně freudovské motivy dcer a otců, respektive dcer a matek.

Vedle diagnóz postav jsou velmi zajímavé i diagnózy zemí. Pochopitelně Portugalska, popisovaného jako vzdálená země skrytých samohlásek, pěstující „jakýsi historický materialismus naruby, s vítěznou hrdinskou minulostí místo proletariátu vítězícího v budoucnosti“. A pochopitelně východní část Německa osmdesátých let, „země, v níž žili s nacistickou minulostí splývající v prázdné přítomnosti s komunistickou budoucností“. Z textu jsou patrné narážky na politickou situaci aktuální v době vydání knihy a zejména určité obavy o osud Evropy, která i dnes planými úvahami o islámu, terorismu a nic neřešícími diplomatickými půtkami jen zastírá, že neví, kudy se dále ubírat. Poznámky o království bez krále, kde minulost byla příběhem o budoucnosti, nejsou určeny jen Portugalsku, ale celému starému kontinentu.

Více než osmdesátiletý Hélder Macedo, disident dohnaný k exilu a okolnostmi formovaný kosmopolita, autor využívající zralé životní moudrosti, který již nehledá svou identitu a rozbořil své vnitřní zdi, si velmi dobře uvědomuje proměnlivost světa, ve kterém žije, a fakt, že o něm vlastně moc neví. A stejně tak si uvědomuje kontrast mezi prožitým a zapsaným. Jednou z mnoha definic úlohy literatury zmíněných v knize je ta, že literatura umožňuje pochopit to, co se nestalo. A poté vzpomínat, jako by se to bylo stalo. Opět variace na více pochybností než jistot z úvodu knihy. Osobně i já mám po četbě této knihy více otázek než odpovědí...  

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Marie Havlíková, Smršť, Praha, 2016, 179 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse