Hélder Macedo se narodil v Jihoafrické republice, jeho rodina poté žila v různých portugalsky mluvících afrických zemích, bývalých koloniích. Dětství tak autor prožil v Mosambiku, dospíval v Guinei a na ostrově Svatého Tomáše. Od roku 1949 žil v Lisabonu, kde studoval práva. V jednadvaceti letech vydal první sbírku poezie Odpolední představení (Vesperal), inspirovanou tvorbou portugalského básníka Jorge de Seny. Byl členem literární skupiny Grupo do Café Gelo, z níž později vzešli významní surrealisté. Skupina se rovněž výrazně vymezovala proti salazarovské diktatuře. Macedovo dílo bylo cenzurováno, autor pronásledován režimem, a nakonec dokonce vězněn. V 60. letech odešel do Anglie. Přes deset let spolupracoval s BBC. V Londýně vystudoval historii a literaturu. V roce 1971 obhájil disertační práci o básníku Cesáriu Verdem, nazvanou Nós – uma leitura de Cesário Verde, na King’s College. Od téhož roku zde vyučoval a posléze vedl Ústav portugalských a brazilských studií. V roce 1991 se vrátil zpět do Portugalska, kde vydal svou první prózu Části Afriky (Partes de Africa), která se setkala s velmi příznivým ohlasem literární kritiky.

„Kdyby byl spisovatelem, přál by si být básníkem.“ (Hélder Macedo)
Hélder Macedo je považován za předního znalce portugalské renesanční literatury, zejména děl Bernardima Ribeira a Luíse de Camões. Významná je jeho esejistická tvorba, vyšlo mu několik básnických sbírek. Život tak krátký na lásku tak dlouhou je jeho v pořadí šestá publikovaná próza.

Život tak krátký na lásku tak dlouhou je dílo, které se vymyká všemu, co dosud Macedo napsal. Dle mého názoru se jedná o experimentální text, a to hned na několika úrovních. Je to experiment čtenářský, spisovatelský a zároveň představuje snahu o definici toho, co se ještě dá nazývat prózu. Ve všech roztříštěných a zároveň se prolínajících úrovních si autor uvědomuje hranice-zdi. Objevené a přesně vymezené hranice-zdi poté záměrně posouvá, místy dokonce boří. Jedná se o hranice různorodé: hranice neexistujících zemí, které si doma kreslí diplomat Victor, hranice mezi minulostí a budoucností, hranice zákonů – definovaných i nedefinovaných státy stejně jako lidmi – a pak ještě abstraktnější hranice lásky a nenávisti… Těsně po pádu berlínské zdi projde hlavní hrdinka Lenia Nachtigal na „druhou stranu“ Německa, Evropy i svého života. Jedním z témat je pevná zeď v Jeruzalémě, stejně jako nestabilní a často zbytečné zdi v lidských myslích, které za ně boří psychoanalýza.

Fakt, že se jedná o určitý experiment se čtenářem, záměrně uvádím jako první, protože jej považuji za nejpodstatnější. Macedo nutí čtenáře všímat si faktů i samotných částí knihy, které většinou nebereme příliš v potaz. Například věnování knihy, můj interpretační klíč. Znění věnování je prosté: „Pro S., aby ji vylepšila.“ Co má vylepšit? Knihu. Kterou? Tu, kterou píše partner S., ústřední vypravěč příběhu, nebo tu Macedovu, kterou držím jako čtenářka v ruce? A není to jedno? Hlavní je nepodlehnout pokušení a nečíst knihu klasickým „lineárním“ způsobem, nehledat v ní příběh, který začíná a končí. V závěru knihy se dočítám: „S. mezitím dočetla knihu se začátkem, prostředkem i koncem. A jejich rozhovor se vydal směrem, který mu dala ona. Když vyprávěla, vylepšovala, co právě přečetla, a potom líčila věci, které nikdo nenapsal.“ Je tedy pravděpodobné, že o milostný příběh hlavní dvojice, portugalského diplomata Victora a německé zpěvačky Lenii, půjde jen okrajově. Nejde ani o jiné vložené příběhy, které jsou plné falešných stop a záměrných odboček.

Odpoutám-li se od příběhu, nacházím mnoho motivů, které se opakují, objevují se v různých variacích a kontextech. Zdá se, že mám před sebou neobvyklou básnickou sbírku. Sbírku v próze, provázanou několika příběhy. Ostatně i název knihy je přejatý poslední verš ze sonetu Macedova milovaného portugalského básníka básníků Luíse de Camõese. Bezejmenný vypravěč knihy mi v něčem dává za pravdu, když poznamená: „S. je lepší vypravěčkou příběhů než já, dospívá k poezii skrze prózu, a ne naopak, jak se já marně již delší dobu snažím.“ Je to přiznání k psaní prózy poetickými prostředky. Za využití adekvátního arzenálu, například synestézie („vůně ze světelných temnot“) a především výrazné básnické figury, paradoxu. K němu se ostatně částečně váže i první věta Macedovy prózy „měl [jsem] vždycky víc pochybností než jistot“, což je prezentováno jako jediný obhajitelný fakt. Stejně jako Leniin životní postoj (sebe)ironie, tedy „způsob, jak podrývat zákony a současně je respektovat“. Osobnostmi plnými paradoxů jsou diplomaté, kteří říkají něco jiného, než si myslí, a spisovatelé, kteří po pessoovsku „dovedou předstírat“ a píší tak, aby jim čtenáři uvěřili, ačkoli si sami myslí něco jiného. Jako poslední důkaz uvádím Victorovu úvahu o snech a poezii: „Dokonce ani poezie nedokáže sdělit stejnými slovy věci odlišné, či dokonce protikladné. Jen občas velcí básnici. S tím rozdílem, že ve snech se všechno stává hloupě zřejmým, ale v poezii ne, v poezii se tajemství obnovuje s každou četbou.“

Tímto se dostávám k druhému Macedovu experimentu, tomu spisovatelskému. V něm naopak autor všechno přizná a nic neskrývá. Někdy možná přizná i více, než bylo záměrem, a v závěru knihy dost únavně a trochu zbytečně vysvětluje, jak to vlastně myslel. Pod vlivem Freuda a jeho teorií, které si spisovatel jistě osvojil v době spolupráce se surrealistickou skupinou, vždy nastíní neobvyklý společenský jev nebo obsesivní chování postav a nejlépe v další větě rovnou přidá diagnózu. Lenia si například vždy rovná oblečení na židli, poté co se svlékne. „Byla to sadistka. Mučitelka. Dcera Stasi.“ Hru na příznak a diagnózu pomocí již zmíněných paradoxů autor rozehrává často, používá dvojsmyslů, tématu originálu a kopie, rozdvojování, do textu zahrnuje skutečně freudovské motivy dcer a otců, respektive dcer a matek.

Vedle diagnóz postav jsou velmi zajímavé i diagnózy zemí. Pochopitelně Portugalska, popisovaného jako vzdálená země skrytých samohlásek, pěstující „jakýsi historický materialismus naruby, s vítěznou hrdinskou minulostí místo proletariátu vítězícího v budoucnosti“. A pochopitelně východní část Německa osmdesátých let, „země, v níž žili s nacistickou minulostí splývající v prázdné přítomnosti s komunistickou budoucností“. Z textu jsou patrné narážky na politickou situaci aktuální v době vydání knihy a zejména určité obavy o osud Evropy, která i dnes planými úvahami o islámu, terorismu a nic neřešícími diplomatickými půtkami jen zastírá, že neví, kudy se dále ubírat. Poznámky o království bez krále, kde minulost byla příběhem o budoucnosti, nejsou určeny jen Portugalsku, ale celému starému kontinentu.

Více než osmdesátiletý Hélder Macedo, disident dohnaný k exilu a okolnostmi formovaný kosmopolita, autor využívající zralé životní moudrosti, který již nehledá svou identitu a rozbořil své vnitřní zdi, si velmi dobře uvědomuje proměnlivost světa, ve kterém žije, a fakt, že o něm vlastně moc neví. A stejně tak si uvědomuje kontrast mezi prožitým a zapsaným. Jednou z mnoha definic úlohy literatury zmíněných v knize je ta, že literatura umožňuje pochopit to, co se nestalo. A poté vzpomínat, jako by se to bylo stalo. Opět variace na více pochybností než jistot z úvodu knihy. Osobně i já mám po četbě této knihy více otázek než odpovědí...