Američanka Joyce Farmer (nar. 1938) spadá mezi zástupce undergroundového komiksového hnutí. S Lyn Chevli vytvořila na začátku 70. let 20. století pozoruhodnou sérii feministických komiksů Pandořina skříňka, Potratová Eva a Komiks o kozách a poštěváčcích. V roce 2010 jí vyšla v nakladatelství Fantagraphics Books, které se zaměřuje mimo jiné na vydávání alternativního komiksu, kniha trochu z jiného soudku, leč také se sociální tematikou, Special Exits. „Otec undergroundového komiksu“ Robert Crumb Farmerovou přesvědčil, aby publikovala knižně epizody, ve kterých zachycuje poslední dny svých rodičů. Nevšední komiks o umírání a péči o stárnoucí rodiče vydalo v češtině nakladatelství Cesta domů, které spadá pod sdružení, jež poskytuje odbornou pomoct umírajícím a jejich blízkým. Dalo mu název Ráchel a Lars - Obrázkový deník dvojího odcházení. Nahradilo tak slovo „komiks“, stále mezi starší generací opředené negativní pověstí „dětinské zábavy“, souslovím „obrázkový deník“ a umírání eufemismem „odcházení“; obsah publikace se tím však nezmění.

V komiksu Joyce Farmerová zachycuje všední scény ze sklonku života rodičů Laury, autorčina alter ega. Jsou plné úrazů, ale také hledání cest, jak rodičům pomoci a při tom se nezpronevěřit jejich přáním a osobnostem. S něžným humorem autorka líčí překážky na této cestě, dané jak její nezkušeností, tak stářím a nemocemi. Typická je scéna, kdy Laura pro svého otce a nevlastní matku objedná donášky jídla, na které se čeká v dlouhém pořadníku. Když si chce asi po půl roce služba ověřit, že mají rodiče o donášku stále zájem, Ráchel, která o ničem neví, uraženě odvětí, že je schopna se o vlastní domácnost postarat sama (zapomínajíc na to, že je slepá a nechodí, že středobodem jejího života je pohovka v obýváku), a donášku zruší, přestože jí nahluchlý Lars, který je vedle ní a druhou stranu telefonního rozhovoru neslyší, radí opak.

Obdivuhodný je klid a rozvaha vystupujících postav, ač jsou scény leckdy emočně vypjaté. Jen velmi zřídka se ozve křik, scény ze soukromí přitom zachycují, jak těžké je zachovat si úsměv. Stárnutí a umírání se děje tak nějak bez většího vzruchu – Laura u Ráchel při umývání objeví puchýř nebo vypadnutý zub, ale dostat ji k lékaři je příliš náročné. Ráchel oslepne a oni Lauře ani nezavolají. Lars o svou ženu oddaně pečuje, aby mohli být doma. Vodí ji na záchod, mění zatuchlá prostěradla, reaguje na oblíbenou hlášku „Máme tu něco k jídlu nebo pití?“. Ale zároveň je hrozně laxní k Rácheliným nehodám a neduhům i k těm svým, doktorovi a nemocnici se vyhýbá, jeho přáním je zemřít doma. Na rozdíl od Ráchel se mu to podaří. Ta skončí po čtyřech letech, co se o ni Lars s občasnou pomocí Laury stará, v domově a není na tom dobře mentálně. Komiks tak ukazuje dvě protikladné cesty, jak odejít ze světa: v pečovatelském zařízení nebo doma v péči hospicu, tak, jak si to přeje rakovinou prolezlý Lars.

Akční scény se dějí venku, ne v domácnosti. Lars a Ráchel mají strach, když se v jižní části Los Angeles odehrávají nepokoje. Čtenář je občas v pokušení očekávat, že se něco akčního přece jen přihodí. Ale nic takového se nestane. Když Laura uklidí petrolejku do garáže, protože má strach, že by mohla při zemětřesení spadnout a zapálit dům, nic neshoří, jen Lars bude petrolejku hledat, když při rebeliích vypadne elektřina. Přesto je to čtení strhující, jak jen život může ve své každodennosti být. Touhu po tajemství a překvapení uspokojuje odkrývání minulosti a bolestí s ní spojených – proč vlastní dům jen Lars? Proč odešel Ráchelin táta? S textem koresponduje šrafovaná perokresba, silná v detailech - rozcuchané Rácheliny vlasy, její postupné chátrání, zachycení emocí v obličejích protagonistů.

Nakreslit přes dvě stě stránek o něčem, o čem se v naší společnosti příliš nemluví a co je zaneseno smutkem, a k tomu do políček dostat tolik života, humoru a lásky je obdivuhodný výkon. Odvaha nakladatelů je ještě obdivuhodnější. Sdružení Cesta domů nabízí službu domácího hospice, která je v knize názorně předvedena, a tak se vydání komiksu Ráchel a Lars jeví jako originální způsob, jak dát o této činnosti vědět širší veřejnosti. Leč samotní vydavatelé komiksu jako médiu příliš nevěří. Martina Špinková, vedoucí nakladatelství, k tomu říká: „Je to kniha asi nejvíc pro paní okolo padesáti pěti let, které ale komiksy číst neumějí. Nicméně od několika takových mám překvapivě nadšené zprávy, jiné místy zdlouhavou knihu přečetly jedním dechem a měly pocit, že autorka byla u nich doma.“ Byla by škoda, kdyby tento zdánlivě neatraktivní komiks zůstal na okraji čtenářského zájmu. To, co mimo pomoci a jakési útěchy v pečování o stárnoucí rodiče šíří a rozdává, je zejména lidskost. Stárnutí zde není dehonestováno a zároveň není nijak zkrášleno. Hmatatelná úcta k rodičům se taví do obecnější úcty k člověku, se všemi jeho tělesnými a duševními pochody.