Útlá knížka Dům z papíru již na první pohled zaujme grafickou úpravou, která je v českém vydání velmi střídmá a elegantní, doplněná křehkými kresbami Radka Mackeho. Jedná se o první do češtiny přeloženou knihu Carlose María Domíngueze, argentinského autora narozeného v Buenos Aires, žijícího však od roku 1989 v uruguayském Montevideu. Domínguez začínal jako novinář a věnuje se střídavě psaní beletrie a životopisů nebo kronik (za zmínku stojí například biografie Juana Carlose Onettiho: sám Onetti se zasadil o to, aby byla kniha ve Španělsku stažena z prodeje, a to kvůli poněkud skandálnímu obsahu). V tomto románu rozehrává jedno téma v nesčetných variacích a tím tématem jsou knihy. Dle autorových slov ovlivňují osudy lidí do takové míry, že své čtenáře mohou i zabít.

Tajemství cementu
Román je rozdělen do čtyř částí. Vypravěčem je cambridgeský univerzitní učitel, kterému se dostává do rukou zvláštní balíček s Conradovým románem Hranice stínu. Adresován je jeho kolegyni a milence Blumě Lennonové, jejíž náhlá smrt na akademické půdě dosud rezonuje. Blumu přejede auto při četbě Básní Emily Dickinsonové, a to jen pár kroků od knihkupectví v Soho, kde si knihu koupila. Zásilka nejenže obsahuje knihu v dosti poničeném stavu, s obálkou, z níž odpadávají kousky cementu, ale k vypravěčově překvapení se na první straně objevuje i Blumino věnování jakémusi Carlosovi. Možná i z tohoto důvodu balíček neputuje rovnou do cambridgeské knihovny mezi odložené knihy, ale zaujme hlavní místo ve vypravěčově studovně. Kdo je Carlos, jemuž Bluma knihu věnovala? Jaké tajemství se skrývá v Conradově románu? Nepojmenovaný vypravěč se na chvíli stává detektivem a snaží se odhalit, co spojuje Blumino věnování s kousky cementu na díle Josepha Conrada, kterému je mimochodem věnována celá kniha.

Kniha pokaždé trochu jinak
Pátrání zavede vypravěče do rodné Argentiny, kde se postupně dostává na stopu Carlose Brauera, náruživého čtenáře. To jemu Bluma věnovala Hranici stínu. Impulz, který vypravěče zpočátku vedl k podniknutí celé cesty, se postupně přeměňuje ve fascinaci Brauerovým životním osudem. Brauer funguje jako důležitá postava, na jehož příběhu se autorovi otevírá možnost popsat, co všechno s lidmi může udělat láska ke knihám (nebo snad posedlost knihami?).

Domínguez knihy prozkoumává z mnoha pohledů. Jsou rozebírány druhy čtenářů a jejich fetiše, způsoby „dobového čtení“ nebo estetický vzhled stran, který vypovídá o schopnosti spisovatelů zachovat správný rytmus psaní. Knihy personifikuje, nechá je plížit se po domě a ukrajovat lidem soukromí, zkoumá jejich zvláštní moc – některé mohou své čtenáře zachránit před sebevraždou, jiné fungují jako nebezpečný artefakt. Zde Domínguez mimo jiné naráží na svou vlastní zkušenost z období Špinavé války, kdy knihy mohly svému majiteli způsobit smrt, pokud je nalezl nesprávný člověk. Pojednává také o knihovnách, neboť o nás mnohé vypovídají. Jak říká jedna z postav, neúnavný sběratel a Brauerův přítel Delgado: „Kdo si buduje knihovnu, buduje si život.“ (s. 45) Odkaz na borgesovský labyrint knihovny poukazuje na spletité cesty, kterými se vydává naše poznání jak světa kolem nás, tak nás samotných. Knihy v našich knihovnách podávají svědectví o našem uvažování. Neprocházíme právě proto pečlivě knihovny našich známých? Knihy ostatně mohou být vnímány i jako předměty denní potřeby, někdo je používá jako lis, jako skrýš, Carlos Brauer došel až k překvapivému použití, které se čtenáři rozkryje na konci románu.

Nadskutečné skutečným
Vyprávění je lineární, bez zbytečných digresí. Čtenář spolu s vypravěčem postupně odhaluje Brauerův příběh, poznává postavy, které se s Brauerem znaly, a skrze jejich vyprávění, zachycené formou dialogu, se příběh aktualizuje. Román je ukotven v současnosti, místa jsou odrazem skutečných měst či krajin, příběh čtenáře zavede i na pobřeží, což je oblast, kterou Domínguez rád literárně zpracovává, mj. také v románu Costa ciega (Slepé pobřeží). Místy se však v příběhu objeví i prvky nadpřirozena, jako například v „ateliéru“ Delgada, kde se vypravěč dozvídá nečekanou věštbu o Blumině smrti. V této pasáži by bylo možné vidět odkaz na povídku Julia Cortázara Spojitost parků. Postavy jako by pochybovaly, jestli ony samotné nejsou pouhými literárními postavami.: „Několik minut jsme na sebe oba přihlouple zírali, jako by se z nás staly postavy nějakého románu, a skutečnost se nenadále přehnula jako list papíru.“ (s. 69) Tyto momenty zpestřují linku realistického příběhu a umocňují záhadu, kterou se vypravěč snaží objasnit. Jedna myšlenka z předmluvy Hranice stínu ostatně vypravěče znepokojuje od začátku: „Conrad na svých cestách do Montevidea nikdy nezavítal, ale aby popřel jakoukoli myšlenku na fantasknost svého příběhu, tvrdil: ,Jen svět živých v sobě skrývá spoustu zázraků a tajemství, které na naše city a na náš rozum působí tak záhadně, že nás to takřka opravňuje k tomu, abychom život pojímali jako kouzlo.‘“ (s. 39) Dá se jen potvrdit, že Domínguezův román vyznívá ve stejném duchu.

Hranice stínu
V závěru nesejde na tom, jestli vypravěče žene k rozřešení záhady knihy pouhá zvídavost, nebo uražená ješitnost nad objevením dalšího milence své milé. Díky podniknuté cestě, která jej zavede i do Uruguaye, se dozvídá něco nového o sobě, o své minulosti a vlasti, překračuje symbolickou „hranici stínu“, stejně jako Carlos Brauer, který se dostane k osudovému životnímu mezníku. Vypravěči otevírá oči i varování, že jakákoli vášeň se může změnit v nezdravou posedlost, a člověk by se měl tedy mít na pozoru i nad knihami a jejich stinnými stránkami.

Čtenáři se prostřednictvím vypravěčova putování dostávají do fascinujícího světa uruguayských antikvariátů, soukromých patrových knihoven ukrytých v moderních domech nebo na syrově krásné uruguayské pobřeží. Zároveň se mohou plně nasytit imaginací Carlose Maríi Domíngueze, kterému se v tomto díle podařilo prozkoumat knihy v jejich nespočetných funkcích a projevech, jak společenských, osobních nebo metaforických, tak i démonických. Román můžeme brát i jako zamyšlení nad knihami a tím, co všechno o nás mohou vypovídat, jak nás formují a kam až nás můžou zavést. Nabídne také originální nápady, jak si obohatit četbu: mnohými odkazy na světové i latinskoamerické autory může rozšířit potenciální knihovny svých čtenářů.