Už jedenáctým rokem se v rámci pražského knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy konala i zavedená německojazyčná sekce lakonicky nazvaná Das Buch (Kniha). Řada autorských čtení, kterou společnými silami připravují zástupci Goethe-Institutu, Rakouského kulturního fóra a Švýcarského velvyslanectví v Praze, ale letos příliš netáhla. Slušně se sál zaplnil jen při čtení prozaika Gregora Sandera (nar. 1968).

Das Buch aneb Nikde nikdo
Pro germanistu či obecně čtenáře německy psané literatury je to smutný pohled: Literární kavárna, nikoliv nejmenší, ale také nikterak přehnaně prostorný sál v pravém křídle Průmyslového paláce, je během čtení rakouské prozaičky Olgy Flor (nar. 1968) zaplněn sotva z poloviny. Patnáct posluchačů? Jen za předpokladu, že pozorovatel započítá i návštěvníky z řad organizátorů, tlumočnici a najatého fotografa. A zájem o následující čtení Švýcara Daniela Goetsche (nar. 1968) není o moc vyšší. Je snad na vině šibeniční odpolední termín, pro většinu pracujících přece jen poněkud brzký? Nebo počet přítomných pouze odráží skutečnost, že ani jednoho z autorů čeští čtenáři neznají?

I to jistě sehrálo roli, nízká návštěvnost je však svým způsobem příznačná pro celkovou situaci německy psané literatury na českém trhu. Je tu, ale posedává jen tiše v rohu a až na pár nadšenců si jí nikdo příliš nevšímá. Pro větší nakladatele zpravidla není dostatečně cizokrajná a sexy, aby se kvůli ní vyplatilo rozjet odpovídající reklamní kampaň, těm menším zase chybějí finanční prostředky a při propagaci se spoléhají jen na pomoc kulturních institucí či iniciativních překladatelů.

Ale taková už je zjevně doba. I krátká návštěva knihkupectví či letmé nahlédnutí do německé podsekce iLiteratury prozradí, že situace německy psané beletrie v českém překladu zdaleka ještě není zoufalá, třebaže kupříkladu oblíbené skandinávské produkci konkurovat nemůže. Přitom nelze říct, že by současné tvorbě našich sousedů chyběl drajv: Najdou se v ní ponuré apokalyptické vize, společenskokritické romány o uprchlících, autobiograficky motivovaná zúčtování s historickými křivdami a přirozeně také zcela obyčejné příběhy každodenního šílenství. Průřez současnými trendy nabídla trojice pátečních čtení, nahlédnout pod pokličku a dozvědět se, „jak napsat dobrý román“, pak bylo možné v průběhu stejnojmenné sobotní diskuse.

Cesty k Baltskému moři i do Prahy
Jména autorů, kteří na veletrhu postupně vystoupili v pátek, už zazněla výše, patří se je ale náležitě představit. Tuzemskému čtenáři bude nejvíce povědomé jméno německého prozaika Gregora Sandera, jemuž v češtině vyšly už dvě knihy – povídkové sbírky Ale já se tu narodil (Ich aber bin hier geboren, 2002, č. 2004) a Zimní ryby (Winterfisch, 2011, č. 2015). Do Prahy Sander přijel uvést třetí překlad, epizodicky laděný román Co by bylo (Was gewesen wäre, 2014, č. 2017), v rozhovoru s překladatelkou Terezou Semotamovou se však vrátil i k předchozímu povídkovému souboru: „V každé z povídek sebraných ve sbírce Zimní ryby jsem si dal za úkol alespoň jednou v ději navštívit Baltské moře. A tak vznikly texty odehrávající se na východoněmeckém pobřeží Baltu, na západoněmecké straně, ale také v Litvě, Švédsku či Finsku.“ Sám autor před sepsáním povídek jednotlivé lokality navštívil, aby si o nich vytvořil detailní obrázek. Díky sbírce se tak podíval do Laponska nebo se plavil na plachetnici z Gdaňsku do Petrohradu.

I prezentovaná novinka Co by bylo si dle Sandera vyžádala dvě pracovní cesty, obě do Budapešti. V maďarské metropoli totiž tráví dovolenou po boku svého přítele Paula čtyřicátnice Astrid. Před dobrými pětadvaceti lety se nicméně tatáž Astrid v tehdejší NDR bezhlavě zamilovala do muzikanta Julia. Co by bylo, kdyby se tehdy některé věci odehrály jinak? Sander ve dvou paralelně se odvíjejících časových rovinách seznamuje čtenáře s oběma Astrid, tedy dospívající dívkou i zralou a životem poznamenanou ženou, a nenápadně ukazuje, jak tehdejší socialismus promluvil do života jednotlivých osob a jak jeho ozvěna doznívá v jejich uších dodnes. „Volbou ženské perspektivy jsem šel do rizika,“ přiznal autor, který ale jedním dechem dodal, že to nakonec nebylo tak dramaticky složité, jak se zprvu obával. „Snažil jsem se myslet jako žena. Určitě jsem přitom podlehl některým klišé, ale snad se mi podařilo se řadě z nich také vyhnout,“ zadoufal.

O ponor do křehké psychiky mladé dívky se ve svém románu Ich in Gelb (Já ve žluté, 2015) pokusila též rakouská spisovatelka Olga Flor. Její hrdince je třináct, jmenuje se Alice jako hrdinka z knih Lewise Carrolla, na svém módním blogu ale publikuje pod přezdívkou nextGirl. Její příspěvky včetně doprovodných fotografií a komentářů dalších uživatelů tvoří vypravěčskou rovinu románu, jehož děj se točí kolem připravované módní akce v prostorách vídeňského přírodovědného muzea. S konkrétním rozklíčováním událostí má však čtenář poněkud potíže, neboť autorka – věrna způsobu zobrazování blogových zápisků – postupuje proti proudu času. Flor však navzdory tématu nenapsala knihu pro dospívající čtenáře. Více než svět módy či módních blogů ji totiž zajímal obecný problém vylhané online identity: „Zaměřila jsem se na otázku, co se děje s vlastním já, když se, jak je tomu v dnešní době běžné a někdy i profesně žádoucí, prezentuje na pěti či šesti různých mediálních kanálech současně a postupně uvěří lžím, které tam zveřejňuje.“

Tématu nejednotné či rozpadající se identity se v románu Ein Niemand (Nikdo, 2016) chopil i třetí host dne, Švýcar Daniel Goetsch. Pro jeho protagonistu je nicméně změna identity především možností, jak uniknout tíživé realitě. Němec Tom Kulisch se v Berlíně stane svědkem dopravní nehody, při níž přijde o život Rumun Ion. Protože se oběti až nápadně podobá, považuje jej přítomná záchranářka za Ionova bratra a odevzdá mu jeho věci. Tom se chopí příležitosti, osvojí si nabídnutou totožnost a odstěhuje se z Berlína do Ionova útulného bytu v centru Prahy. Dokonce ani Ionovi nejbližší přátelé záměnu neprokouknou a před Tomem se tak otevírá možnost začít úplně nanovo. Tedy alespoň zdánlivě. Záhy se totiž ukazuje, že i Ion měl problematickou minulost a Kulischovi se jeho „kulišárna“ přestává zamlouvat. Goetsch v diskusi s překladatelkou Jitkou Nešporovou přiznal určitou inspiraci klasickým románem Stiller Maxe Frische, kterou nakladatel ještě zdůraznil podobným designem obálky, ihned ale upozornil, že boj o vlastní identitu je v obou románech vlastně protichůdného rázu: zatímco Kulisch s vděkem přijímá totožnost, která je mu nabídnuta, Frischův hrdina White o vnucovanou identitu Stillera nestojí a vše vehementně popírá.

Dobrý román je jako chlebová kulička
V sobotu německojazyčný program na veletrhu pokračoval diskusí na téma „Jak napsat dobrý román?“, kterou stejně jako loni moderovala novinářka Alice Horáčková. A k ruce jí byla hned trojice pozvaných autorů, přesněji řečeno jeden autor a dvě autorky. Tím, který by se časem možná mohl objevit i na českém trhu, je André Kubiczek (nar. 1969), neboť jeho román Skizze eines Sommers (Skica jednoho léta, 2016) pronikl až do užších nominací na Německou knižní cenu. Kubiczek v něm zachycuje „jedno léto“ svého dospívajícího, čerstvě šestnáctiletého alter ega Reného, který si prázdniny po boku přátel užívá se vším, co k tomu patří: dekadentní literatura, hlasitá hudba, cigarety, alkohol, ale také první lásky a zákonitě i zklamání. Reného otec totiž odjel na sedm týdnů na konferenci do Ženevy a matka před časem podlehla rakovině, a tak má mladík s odstávajícím pravým uchem a zálibou ve francouzských prokletých básnících takříkajíc „volnej bejvák“. Během krátké prezentace knihy na slovo poměrně skoupý autor mimo jiné uvedl, že k sepsání příběhů, které výrazněji čerpají z jeho vlastního života, jej teprve před pár lety přivedla jeho agentka. Do té doby, jak Alici Horáčkové s úsměvem potvrdil, mu jeho vlastní život nepřipadal dostatečně zajímavý.

Rakouskou literaturu v diskusi reprezentovala štýrská prozaička a básnířka Angelika Reitzer (nar. 1971), která do Prahy přivezla svůj poslední román Wir Erben (My dědicové, 2014). Jednou z jeho ústředních protagonistek je obyčejná, všední žena, zahradnice Marianne, jejíž život není v ničem vyloženě dramatický ani spektakulární, a jen těžko by se stal námětem hollywoodského filmu. Ale právě všednost a cit pro detail oslovily kritiky Rakušančina románu, jejíž styl podle prozaika Karl-Markuse Gauße v lecčems upomíná na klasika Adalberta Stiftera. Zahradnicí se ale Reitzerová navzdory detailnímu popisu jednotlivých úkonů nejspíš nestane. Pochází sice z venkovského prostředí a její rodiče si i proto dříve malovali, že agrárnímu sektoru zůstane nějakým způsobem věrná i profesně, jenže nestalo se a ona si tak kvůli románu musela řadu podrobností, například o roubování stromů, načíst v odborné literatuře.

Nejmladším hostem diskuse byla ve Švýcarsku žijící kosovská Turkyně Meral Kureyshi (nar. 1983). Ta na sebe strhla pozornost roku 2015 prozaickou prvotinou Elefanten im Garten (Sloni v zahradě), nominovanou na Švýcarskou knižní cenu. Na románu, v němž s užitím básnické licence zpracovává vlastní zkušenost brzké emigrace z Kosova do Švýcarska i pocity z neukotvených let, které následovaly, pracovala stěží uvěřitelných deset let. „Na konci jsem měla manuskript o 1600 stranách,“ pobavila publikum sympatická autorka. Obavu z rozsahu jejího románu ale čtenář mít nemusí, neboť výsledná kniha nemá v tisku ani sto padesát stránek. „Pracovat začínám vlastně až na konci, kdy při pročítání manuskriptu výrazně škrtám,“ vysvětlovala Kureyshi. Svou tvůrčí metodu přirovnala k vyhnětení malé chlebové kuličky z velkého pecnu chleba.

Útěk k tyranovi i drogy v nacistických bunkrech
Program tematické řady Das Buch se sice odehrával jen v pátek a v sobotu odpoledne, německy píšící autory však bylo možné potkat i během pořadů, za něž nezodpovídaly jednotlivé kulturní instituce, nýbrž samotná česká nakladatelství. Ten vůbec největší úlovek se – tedy minimálně co do počtu prodaných výtisků – podařil nakladatelské skupině Euromedia Group, respektive její značce Ikar. Na veletrh totiž zavítala švýcarská spisovatelka Corinne Hofmann (nar. 1960), autorka světového, před lety i zfilmovaného bestseleru Bílá masajka (Die weiße Massai, 1998, č. 2004). Šestapadesátiletá prozaička přijela do Prahy uvést svou pátou knihu Dívka s žirafím krkem (Das Mädchen mit dem Giraffenhals, 2015, č. 2017), v níž se navrací do období vlastního dětství a dospívání a přibližuje tak zájemcům, kým byla a čím si prošla, než se z ní stala „bílá Masajka“. Publiku v sále, které tvořily převážně čtenářky všech věkových kategorií, však prozradila i něco málo o tom, jak se její teď už dospělá dcera Napirai v dospívání vyrovnávala s tím, že jejím otcem je Afričan z buše, či zda má v plánu napsat ještě další knihy.

V Lapidáriu Národního muzea, kde se v průběhu veletrhu konalo hned několik knižních prezentací a diskusí, nabídla v sobotu dopoledne německá literární vědkyně Marion Tauschwitz pod záštitou Heidelbergu – města literatury uvedení do života a díla tamní básnířky Hilde Domin (1909–2006). Během přednášky, na niž si našlo cestu jen několik málo zájemců, Tauschwitz hovořila o složitém období exilu, trýznivém manželství se záletným Erwinem Walterem Palmem, ale také o poměrně paradoxní nepřímé pomoci ze strany karibského diktátora Rafaela Trujilla, který za druhé světové války nabídl prchajícím manželům i dalším evropským Židům útočiště v Dominikánské republice.

K období druhé světové války, avšak na opačnou stranu barikády, zabrousila také páteční diskuse nad knihou Totální rauš – Drogy v třetí říši (Der totale Rausch – Drogen im Dritten Reich, č. 2016) německého žurnalisty Normana Ohlera (nar. 1970). Autor přítomnému publiku ochotně vysvětloval, jak se ve 30. letech v Německu rychle rozšířily nebezpečné, ale společensky akceptované stimulanty (pervitin byl i v čokoládě pro služebné) či kdo seznámil Hitlera s jeho pozdějším osobním lékařem Theodorem Morellem, „injekčním mistrem nacistické říše“. A kdo snad ještě nezaznamenal, že se na českém trhu loni objevil první svazek rozsáhlé kafkovské biografie Reinera Stacha (nar. 1951) nazvaný Kafka – Rané roky (Kafka – Die frühen Jahre, 2014, č. 2016), měl na veletrhu možnost se alespoň v obrysech s jejím obsahem seznámit. Z textu se za přítomnosti překladatele a germanisty Vratislava Jiljího Slezáka četlo během sobotní prezentace.

Přesto zůstává výsledný dojem z ‚německé‘ účasti, zejména pak z programové řady Das Buch, poněkud rozpačitý. Po letech více či méně úspěšných prezentací byl mezi obvyklou šesticí pozvaných hostů letos jen jediný autor, jehož dílo je dostupné i v češtině. Čistě pro srovnání: roku 2016 šlo o dva autory, roku 2015 dokonce o čtyři a roku 2014 přijali pozvánku tři spisovatelé, jejichž texty byly už dříve nebo nejpozději při příležitosti jejich návštěvy zpřístupněny v českém překladu. Nejen v tomto smyslu se tedy 11. ročník Das Buch zařadil mezi ty slabší. Možnost zlepšit si náladu bude mít tuzemský čtenář už 29. května, kdy v pražském Goethe-Institutu vystoupí oceňovaný prozaik Ralf Rothmann (nar. 1953). Uvede zde české vydání svého hojně diskutovaného posledního románu Zemřít na jaře (Im Frühling sterben, 2015, č. 2017).