Po dlouhých osmi letech od vydání překladu prvního dílu u nás vychází pokračování detektivní série Grandville, jejíž ústřední postavou je inspektor Scotland Yardu Archibald LeBrock. Pokud jste s tímto dílem Bryana Talbota, autora například Dobrodružství Luthera Arkwrighta a několika částí Sandmana, dosud neměli tu čest, pak vězte, že fiktivní svět Grandville obývají antropomorfizovaná zvířata a sem tam i lidé, představující pouze „nějaký druh holých šimpanzů, kteří se vyvinuli ve městě Angoulême, nedaleko Bordeaux“. Samotný pojem Grandville označuje Paříž, hlavní město Francouzské říše, zvítězivší v napoleonských válkách nad Británií. Ta se po dlouhém období občanských nepokojů domohla samostatnosti a nyní se nazývá Britská socialistická republika.

Talbotovo originální přepracování historických událostí postavilo dobrý základ pro svět, jejž zabydlel detektivně-thrillerovými zápletkami a steampunkovými prvky, jako jsou rozličné dopravní prostředky, pomocní robotičtí automatoni nebo respekt budící zbraně. Zatímco v prvním díle inspektor LeBrock rozkrýval machinace vedoucí až k nejvyšším státníkům, v pokračování se k rozplétání politických čachrů přidává honba za uprchlým masovým vrahem, jehož LeBrock už jednou dopadl. Spolu s přízrakem zavražděné milované ženy a pořádnou dávkou násilí dostáváme syrovou detektivku ze staré školy, což je pro knihu požehnáním i prokletím zároveň.

Nejprve k pozitivům: v pompézním světě Grandville zkrátka nelze sympatickému inspektoru LeBrockovi a jeho parťákovi Krysmyšovi nefandit. Sehraná dvojka se bije za tým dobra, avšak nestydí se přitom užít několik vychytralých špinavých triků. Gangsteři jsou náležitě zkažení, ženské postavy osudově krásné a zrada může přijít odkudkoli. Na druhou stranu je stavba příběhu pouhá variace již nespočetněkrát použitého. Předvídatelný vývoj událostí se pohybuje na pevně vymezené cestě expozice – posun ve vyšetřování – první šokující zvrat – druhý, ještě více šokující zvrat – bombastické finále. Druhý díl v tomto ohledu takřka doslovně kopíruje předchozí. Stereotypnost ještě umocňuje výchozí bod knihy: inspektor LeBrock se zhroutil po smrti ženy, kterou znal a miloval pár dnů a jejíž vraždě nedokázal zabránit. Oddal se alkoholu, nikoho nechce vidět, nakonec ho však jeho asistent vyburcuje, pročež se se smrtí někdejší lásky smíří tak, jak to jen v dané situaci jde. Talbot se bohužel od vážného patosu této linie příliš neodchyluje, ačkoliv by trocha odlehčení ději jen prospěla. I nadále sice používá popkulturní odkazy, ale těch oproti prvnímu dílu znatelně ubylo.

Pokud mluvíme o detektivním komiksu, v němž vystupují zvířata chovající se jako lidé a hlavní postavou je detektiv-samorost, nelze se vyhnout srovnání s Blacksadem. Scénář Grandville je oproti němu daleko méně promyšlený a tam, kde už přestávají stačit předvídatelné zvraty, přichází na řadu steampunkové dokreslování atmosféry, které je sice roztomilé, ale jinak nemá hlubší smysl. Stejně tak po kresebné stránce je Blacksad – hlavně co se mimiky i stavby těla postav týče – o třídu výš. Mnohým čtenářům také nemusí jít pod nos výrazné digitální efekty, v nichž se Talbot vyžívá a jimiž si vypomáhá především v akčních scénách.

Přes veškerá příliš vážně se tvářící klišé je však druhý díl Grandville poměrně vyvedená komiksová detektivka, mezi jejíž nejzřetelnější klady patří sympatická přímočarost a chytrá mozaika alternativní historie. Druhý díl si u nakladatelství Comics Centrum v rámci edice „Na přání“ předobjednal dostatečný počet čtenářů, takže lze jen doufat, že časová prodleva vedoucí k vydání dalšího dílu již nebude tak drastická.