Ačkoliv kariéra herce Tomáše Holého (1968–1990) je omezena na pouhé čtyři roky, zejména pro početnou generaci takzvaných Husákových dětí (tedy Holého vrstevníků a těch o něco málo mladších) je dodnes nezapomenutelný. Přirozený herecký projev, komediální rošťáctví a roztomilá prostořekost, to vše přispělo k tomu, že Tomáš Holý se stal největší a nejspíš jedinou opravdovou dětskou hvězdou české kinematografie – žádný jiný dětský herec se nedočkal takové slávy, u žádného jiného se nestávalo, že by byl hlavní atrakcí, čnící nad svými dospělými kolegy. V době nejtužší normalizace děti chodily do kina „na Tomáše Holého“ a s nimi docela ochotně i jejich rodiče, ještě předtím Holého popularitu odstartovaly úspěšné televizní filmy. Holý byl tehdy vskutku mimořádnou hvězdou a stálo by za analýzu (která by mohla mít demografická i estetická hlediska), proč tomu tak bylo.

Kniha, kterou o Holém napsal Ota Kars (dosud publikoval sbírku poezie), takovou analýzou není a ani být neměla. Je to osobní životopis, charakteristika kluka a mladého muže, jehož tvář od jeho deseti let znala celá republika. U Holého přitom biografisty (a bulvár) neláká jen jeho filmová sláva, ale také osobní život: milostný vztah s tehdy začínající zpěvačkou Lucií Bílou, skutečnost, že se na vrcholu kariéry (bylo mu třináct, ale pro dětský vzhled stále mohl hrát děti mladší) úmyslně rozloučil s filmováním, a také jeho tragická smrt v březnu roku 1990, kdy mu bylo necelých 22 let. Všechny tyto momenty Kars poctivě rozebírá a především v okruhu rodiny a přátel detailně obhlíží jejich průběh a okolnosti. Počíná si přitom čtivě a poutavě, místy používá beletristické postupy, když zejména v závěru čtenáře napíná před vylíčením Holého automobilové nehody. K dokreslení portrétu syna, spolužáka, kamaráda a partnera využívá svědectví úctyhodného množství lidí, kteří skládají plastický a ucelený obraz.

Tedy až na jednu stránku Holého života, tu filmovou. Filmům je v knize sice věnována obsáhlá (28 stran) příloha, ale filmování samotnému pouhých jedenáct stran, přičemž největší část z nich zabere hledání momentu, jak a kdy se Holý k filmu dostal, a pak důvodu, proč s natáčením skončil. Což je v pořádku, ale zásadně scházejí zážitky z natáčení, které jistě musely být pro kluka, který z filmařské ani umělecké rodiny nepocházel, mimořádné. A nejde tu jen o příslovečné historky z natáčení, které by možná ještě o něco zvýšily čtenářskou atraktivitu knihy, ale o vyjasnění pozice malého kluka, který byl pro produkci větší hvězdou než jeho dospělí kolegové. O to, jak v letech 1978 či 1979 dokázal natočit pět (resp. čtyři) filmů nebo televizních inscenací (přičemž ve většině z nich zastával hlavní roli), aniž by významně zameškal školní docházku. Kars v knize několikrát zmíní, že Holý o svém filmování skoro vůbec nemluvil, převážně proto, aby to nepůsobilo vytahovačně. To ale neznamená, že to pro něj nebyla významná součást života a že – když k tomu podrobnější vyjádření nezískal u kamarádů nebo příbuzných – se životopisec neměl vydat za lidmi z filmového štábu, filmovými kritiky a do archivů, kde by pročetl dobovou mediální reflexi. Ne že by to Kars úplně opominul, jsou zde vyjádření Františka Němce, Marie Poledňákové či Holého spolužáka z gymnázia Miroslava Batíka, který s ním ve vedlejší roli absolvoval jedno natáčení. Ale ta svědectví jsou většinou krátká a je jich příliš málo, aby to nějak uspokojivě a v souvislostech vykreslilo Holého pozici ve štábu, případně aby to vysvětlilo jeho herecké nadání a obrovskou diváckou popularitu. Přitom jinak Kars podrobnostmi nešetří a text knihy doplňuje mapkami filmových lokací a míst, která byla pro Holého důležitá, soupisem všech filmů s podrobnostmi o ději i o postavách, které Holý hrál (snad ještě mohl doplnit statistiku návštěvnosti v kinech, která se tehdy běžně pohybovala ve statisících diváků).

Další výhrady se již týkají spíše redakční práce s textem. Kars pro část vyprávění našel zajímavý a netypický prvek, když jako vypravěče volí přímo Tomáše Holého. Jeho monolog však často přerušuje věcnými pasážemi, kde doplňuje fakta a svědectví. Ale zatímco přímé řeči jsou vytištěny kurzívou, Holého vyprávění je od toho objektivizujícího odlišeno jen jiným fontem – a nedostatečně výrazně. Výsledkem může být čtenářský zmatek a zeslabení onoho nosného prvku fiktivní autobiografie. Přitom by asi stačilo použít nejodlišnější typ písma právě na pasáže „vyprávěné“ Tomášem Holým. A nedosti na tom, text trpí i neujasněním vyjadřovacího modu: objektivní pasáže mají být spisovnou češtinou, zatímco přímé řeči a ty části, které jsou vyprávěny Tomášem Holým, mají hovorový ráz. Ale nedůsledně, takže se tu spisovné a hovorové výrazy pletou. Nejnápadněji na straně 55, kde je v jedné promluvě přímo pod sebou tvar „rejpnutí“, o řádek níže následovaný podobou „rýpnutí“.

Kars nadbytečně opakovaně zdůrazňuje, jaký byl Tomáš Holý nenafoukaný, přirozený, milý, kamarádský kluk, který kupodivu s dívkami navazoval známosti zřídka a spíše ztěžka. Jistě to byla pravda, jen se to konstatování nemusí v textu objevovat tak často – přesvědčivým důkazem Holého otevřené, sympatické povahy je právě knižní životopis Jmenuju se Tomáš.