V roce 2013 se v českých knihkupectvích objevil brilantně kreslený komiksový román Divočina, debut tehdy pětatřicetiletého diplomovaného výtvarníka Mikuláše Podprockého. Původem Slovák, tou dobou už ovšem trvale žijící v Praze, si k vydání pomohl crowdfundingovou kampaní, díky níž našel i nakladatele v renomovaném Argu. V oblasti komiksu to byla první úspěšná kampaň, kterou záhy následovaly další (také převážně dosáhly svých cílů). Vydaný (a s 200 stranami na komiksové poměry docela tlustý) svazek uspokojil všechny, kterým se zalíbila Podprockého dynamická kresba, avšak jeho závěr iritoval neujasněností. Děj totiž zůstal otevřený (uzavřela se pouze jedna epizodní linka), aniž by v knize bylo naznačeno pokračování.

Podprocký dal naštěstí následně najevo, že pokračování bude, a po pěti letech skutečně vyšlo. Rozsáhlejší, epičtější a barevnější a opět neukončené, rovnou však slibující další pokračování. Na rozdíl od prvního svazku, který spíše představil prostředí a některé postavy, už tentokrát Podprocký rozehrává ústřední příběh, jehož hrdinové pocházejí více ze zvířecí říše než z té lidské. Dodejme, že i zvířata tu jsou inteligentními bytostmi, trochu v duchu Kiplingově, tudíž nadaná inteligencí a schopností spolu komunikovat, ale přitom omezená stavbou svého těla. Toho Podprocký chytře využívá v konstruování opičích tyranů, kteří jako jediní ze zvířecí říše dokážou uchopit předmět – a je-li tím předmětem ukořistěná stará lidská puška, pak z ní i vystřelit, čímž nad ostatními zvířaty získávají klíčovou převahu.

Hlavní linie sleduje střet titulní divočiny s přetechnizovanou lidskou společností ve vzdálené budoucnosti po nespecifikované apokalypse. Inteligentní zvířata, vedená černým panterem, se sdružila a v jedné z úvodních scén se rozhodnou vtrhnout na změkčilé lidstvo, uzavřené v hierarchizované, od okolního světa striktně oddělené megapoli. Jenže lidstvo stále vládne účinnými palnými zbraněmi a naivní čelní útok je předem odsouzen k nezdaru. V tu chvíli se začíná do té doby přehledný děj zamotávat, vstupují do něj zmíněná opičí tlupa, skupinka krtků, která vůdce zvířat zachrání, degradující troska komisaře Schwartzweise z minulého dílu a nové postavy z lidského světa, jimž dominuje mladá bioložka Zill. A samozřejmě bezejmenná „bestie“, nadpřirozeně obří a nezranitelná kočkovitá šelma, která je věčně hladová a nejsnazší kořist nachází právě v lidském městě. I jí Podprocký přiznává jistou inteligenci, ba dokonce v jejích snech rozehrává nečekané trauma, které v závěru ústí do překvapivého, byť vzhledem k anatomii značně nepravděpodobného finále.

Scénář střídá lepší nápady s odvozenými (můžeme tu nacházet odkazy k Orwellově Farmě zvířat, Phillipu Dickovi a mnoha popkulturním dílům a fenoménům až třeba k pohádce o tom, jak bloudící hladová domácí zvířata vyhnala loupežníky z jejich chalupy), poněkud zápasí s vysvětlením toho, jak lidé i zvířata došli ke svým civilizačním úrovním, spřádá intriky a léčky, selhání a Pyrrhova vítězství. Závěr je opět trochu zkratovitý, ale má v sobě překvapení i návnadu na čtení dalšího dílu (nebo dílů). Cenné je, že ve formátu fantaskní, ba místy hororové akční sci-fi se najde místo i pro četné humorné momenty, byť ten humor bývá dosti sarkastický a černý.

Kresebně zůstává Podprocký dál jistý, stylem někde mezi Moebiem a pozdním Kájou Saudkem (který se od osmdesátých let Moebiem ostatně také dle svých slov inspiroval). Obzvláštní zálibu má v kreslení zvířat a zejména pružných těl a ladných pohybů kočkovitých šelem; devastujícím útokům „bestie“ na lidskou technoparty, kino a podobná střediska přejemnělé zábavy obvykle věnuje působivé celostránkové obrazy, na nichž z tlamy obřího démona létají kusy nábytku i lidských končetin. Oproti prvnímu svazku je druhý díl Divočiny barevný, ale barvy jsou spíše tlumené a ve střídmé míře, Podprocký dál soustřeďuje pozornost čtenářů hlavně na kresebnou linku. Zkušeně mění formáty komiksových oken a pracuje tak s tempem vyprávění, používá všemožné podhledy, nadhledy a jiná oživení perspektivy.

Vše dohromady to dává působivý komiksový román, poučený současným světovým děním. Někde na hranici mezi komiksovým mainstreamem a alternativou, tedy přesně tam, kam míří tvorba ambicióznějších světových autorů. Jistěže to není dokonalé: oněch obdivuhodných 320 stran určitě mělo být rozděleno do kapitol, takto se v jejich valivém rytmu čtenář občas ztratí, místy se Podprocký uchýlí k humoru poněkud pubertálnímu a závěr příliš sází na onen moment dosti bizarního překvapení. Ale díky suverénnímu provedení a univerzálně srozumitelnému ději by Divočina mohla mít šanci u mnoha čtenářů – a to nejen těch českých.