Příběh skříně. Ne, to není název nové fantasy knihy o dětech, které starou skříní prošly do alternativního světa. Ale mohl by to být příběh o dětech, jež uvízly v hoře oblečení z výprodejů, jimiž jsou naše skříně narvané, a do legendární Narnie se už neprodraly. Publikace Příběh skříně: O tom, jak funguje módní průmysl chce být spíše učebnicí, praktickým rádcem z oblasti módy. Tuzemská koordinátorka globální aktivistické iniciativy Fashion Revolution Veronika Blabla Hubková útlou knihou, vydanou vlastním nákladem, klade základní otázku. Znáte příběh svého oblečení?

Kolik vypije jedno tričko
Informace o fungování módního průmyslu autorka (zastánkyně kritického myšlení a jedincovy odpovědnosti) nastudovala převážně na internetu a její cíl je „rozšířit obzory“ i čtenářům. Příběh skříně je prost jakéhokoliv fanatismu. Přes překlepy a drobné jazykové chyby se čte lehce, zejména v odlehčenější části, psané obecnou češtinou, kde autorka s upřímností a otevřeností přibližuje vlastní zkušenosti s tématem. Některé čtenáře ovšem jazyk i osobní styl mohou rušit. V části odbornější, založené na faktech, jsou informační okénka s odkazy na zdroje. Čísla jako spotřeba vody na výrobu jednoho bavlněného trika si inženýrka a švadlena Veronika Blabla Hubková nevycucala z prstu – mimochodem oněch cca 2 720 litrů vody vypije člověk za tři roky.

Obě polohy textu se dobře doplňují. Autorka začíná vyprávěním o nakupování levného oblečení na tržnici „u Vietnamců“, pokračuje rozebráním dostupnosti populárních módních značek a popisuje rozdíl mezi Prahou a maloměstem, které metropoli vnímá jako svébytný mikrosvět. Svůj výklad o pomalé módě a o žádoucí změně nákupního chování dedikuje „všem“, protože „moc naháčů v ulicích nepotkává“.

Nástrahy bio bavlny
Řazení kapitol i dávkování informací je promyšlené a funkční, autorka v podstatě kopíruje životní cyklus módního kousku – od výroby přes spotřebitele až po likvidaci. Vysvětluje, odkud se v oblečení bere chemie, upozorňuje na dopady oděvních zvyklostí a mód na životní prostředí (třeba nadměrným chovem kašmírských koz vznikají pouště), dojde i na problematiku levné pracovní síly. Jako největší problém vidí neprůhlednost dodavatelských řetězců, kdy ani sami zadavatelé často nevědí, kde se oblečení vyrábí. Sice s někým podepíšou smlouvu, ale zakázka může být dále redistribuována do jiných továren nebo takzvaných sweatshopů, neoficiálních tmavých fabrik, kde pracují například imigranti. Odhaluje čtenáři praktiky obchodních řetězců skrývající se pod pojmem „natírání na zeleno“, uvádí na pravou míru oblíbenou historku, jak známá známé našla své triko, co hodila do textilního kontejneru, v second handu. V knize objasňuje i základní termíny a události, jako byl pád bangladéšské oděvní továrny Rana Plaza, či kampaně zmíněné iniciativy Fashion Revolution apod.

Ucelené informace jsou cenné, ještě důležitější je však fakt, že autorka nezůstává u pouhého teoretizování. Kniha obsahuje řadu tipů a rad, je to výborný praktický pomocník. Čtenáře nutí se zamyslet a nenechat se napálit. Příkladem je třeba populární bio bavlna. Je třeba se vždy podívat, kolik jí oděv obsahuje, může jít například jen o vstupní surovinu, a další zpracování oděvu už šlo klasickou chemickou cestou. Aby se oděv mohl označovat jako bio, stačí mu jen pětiprocentní podíl bio bavlny. Ke konci tedy autorka inspirativně otevírá vlastní skříň a dává v plen své nákupní zvyklosti.

Svůj cíl – vychovat uvědomělé módní konzumenty – Veronika Blabla Hubková přes nedokonalou formu splnila (škoda, že kniha neprošla redakční úpravou). Poučený čtenář už se bude zajímat o víc než jen o to, co jí. Chvílemi se může zdát, že je třeba vyrazit do ulic a protestně se přivázat ke stojanu s nabízeným oblečením. Ale není třeba těchto „velkých“ činů, třebaže vypadají efektně. Autorka ukazuje, že je třeba začít od sebe. Překvapivě osmdesát procent ekologické stopy oblečení představuje jeho užívání a údržba. Rozhodně není škoda papíru, na němž je tento neoficiální program udržitelné módy vytištěn.