Strastiplná cesta k happy-endu
Castañeda, Kateřina: Hádej, můžeš jednou

Strastiplná cesta k happy-endu

V debutové sbírce osmi povídek nabízí Kateřina Castañeda příběhy životních outsiderů, kteří se z hlubin svých mizérií pokoušejí vydrápat na světlo, aby si nakonec uvědomili, že na tom zas až tak špatně nebyli. K tomu, aby ukázala, že štěstí člověk nenajde ani v nenadále získaném bohatství, ani v šanci prožít jiný život, však autorka často používá ty nejlacinější triky.

Vypointované povídky nejsou mezi současnými českými prozaiky zrovna oblíbené. Ještě méně se čtenáři v aktuální beletristické produkci setkávají s povídkami (ale i s většími prozaickými celky), jež spějí k happy-endu. Jak jedno, tak druhé nabízí ve své debutové sbírce povídek Hádej, můžeš jednou autorka s exotickým jménem Kateřina Castañeda (*1982). Bohužel v dost nevalném provedení.

V centru většiny jejích povídek stojí postavy, které si na prahu středního věku uvědomují, že jim život protekl mezi prsty a moc dobrého jim nezanechal. Peníze nemají, vztahy jim nefungují a šanci na lepší budoucnost nevidí. A tak celé dny přemýšlejí o tom, „co by bylo, kdyby…“. Jak by si vedla obtloustlá učitelka, kdyby nedala před lety kopačky tehdejšímu příteli, který je teď úspěšný „byznysmen s tváří odkvétajícího modela“? Jaké by to bylo vyměnit si svůj nudný život s atraktivní kolegyní, jež chodí do práce jen proto, že by se jinak ve své přepychové vile nudila? Jak by se ostatní začali chovat k zadluženému muži, kdyby vyhrál ve sportce pět milionů?

Základní problém většiny povídek je, že autorka zcela očividně žene své texty kupředu, aby na tyto a jiné otázky odpověděla co možná nejjasněji. Byť se jí nedá upřít snaha o zkonstruování příběhového oblouku, ve všech ostatních aspektech jsou její povídky schematické, ploché, nepřekvapivé a dost naivní.

Každá povídka začíná krátkým nastíněním toho, o co v ní půjde: „Napadlo vás někdy, že i hračky mají duši? Povídka se špetkou tajemna o tom, že odpoutat se od minulosti není vůbec jednoduché“ či „Jak by se změnil váš život, kdybyste vyhráli několik milionů? Co všechno byste si dopřáli? A je taková výhra vůbec výhrou?“ V těchto úvodech toho však Castañeda obvykle prozradí až příliš. A vzhledem k tomu, že řečnickými otázkami předjímá obsah následného příběhu, naznačuje tím nejen, o čem text bude, ale i jaké má být jeho vyznění. Když se tedy zeptá „Je taková výhra vůbec výhrou?“, čtenář asi tuší, že odpověď zní ne. Ich-formový vypravěč (všechny povídky jsou vyprávěné v ich-formě) se však k této odpovědi musí sáhodlouze dobírat. Čtenář, který je autorčinými úvodními slovy poučen o následujícím vývoji, tuší, že pointa povídky dovede protagonistu k tomu, aby si právě toto uvědomil. Kvůli tomu vyznívají vypravěčova četná podivení nad příběhovými peripetiemi a vlastními objevy směšně. Ještě neuměleji působí v dotyčné povídce, nazvané Zemlbába, protagonistovy úvahy, když je před výplatou opět bez peněz: „Po milionté přemítám, jak z toho marastu vybřednout, a po milionté rezignuji. Zkrátka nijak. Může mě zachránit jen jackpot ve sportce, ovšem to bych musel mít přebytečné drobné na tiket.“ (s. 32) Co se nestane – hned druhý den najde vypravěč při čekání na autobus dvacetikorunu a právě dvacet korun je nejnižší možný vklad do sportky.

Nejednou použije Castañeda k výstavbě příběhu nadpřirozený motiv (dvě kolegyně si vymění těla; kominíkovi, který má takříkajíc víc štěstí než rozumu, se začne vše hroutit poté, co mu přes cestu přeběhne černá kočka; žena má možnost vrátit se v čase a změnit jedno fatální rozhodnutí…). Nelze se však ubránit dojmu, že jich autorka využívá jen proto, aby se v daných povídkách snáze dostala k tomu, „co chce říct“.

Zarážející je snaha Castañedy nenechat v textech jediné místo, kde by mohl čtenář váhat, jaké pocity postavy prožívají či jak má popisovanou situaci pochopit. Svědčí o tom časté násobení interpunkce („???“, „!!!“) nebo četná citoslovce („sakra“, „ježišmarjá“ apod.) objevující se ve vnitřních promluvách postav.

Výčet toho, co se v knize Hádej, můžeš jednou nepovedlo, by mohl pokračovat dál a dál (dialogy zřetelně vykonstruované jen pro odhalení minulosti postav; ploché, černobílé postavy; autorčina neschopnost vystavět příběh tak, aby byl alespoň trochu uvěřitelný…). Pokud bych měl na druhou stranu vyzdvihnout něco, co se v debutu Kateřiny Castañedy podařilo, mohl bych uvést snad to, že jsem v knize nenašel žádné výrazné překlepy ani gramatické lapsy – to bohužel v době, kdy mnohá nakladatelství chrlí jednu knihu za druhou, není samozřejmostí. Ani s přimhouřením obou očí, které se debutům leckdy dopřává, však nenacházím důvod, proč právě Kateřina Castañeda dostala možnost vydat svou prvotinu v prestižním nakladatelství.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Prostor, Praha, 2018, 192 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

40%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Kateřina Středová,

Vážená paní Kateřino, děkujeme za upozornění, "hlavní protagonista" byl samozřejmě přehlédnutá chyba.

Kateřina,

Vážený autore, s Vaší recenzí téměř úplně souhlasím a děkuji Vám za ni, nicméně (nejeden!) „hlavní protagonista“ mi drásá oči. Zjistěte si, prosím, význam slova protagonista...

mruk,

autorka pod mnoha jmény (samá žena, představivost moc nezapracovala) bojuje za svoje dílo
nebo je to opravdu Olí Čečil s kudrnatými rybkami, která si nesmírně cení přítomnosti svého manžela Karla u porodu jejich prvorozené dcery Klárky

Radka Slámová,

Mě pouze mrzí, že ty negativní hlasy jsou obvykle slyšet více než ty pozitivní. A dávají majitelům těchto hlasů nepřiměřenou moc. Nezbývá než doufat, že potencionální čtenáři dojdou až sem a zjistí, že kniha není tak černobílá, jak se z kritiky může zdát. RS

Daniel Mukner,

Vážená paní Cecilová, i Vám děkuji za názor.
Některé postavy se možná promění, cosi si v průběhu povídek uvědomí (to jsem ostatně v recenzi reflektoval), avšak veskrze ploché jsou postavy vedlejší. Postavy, které se promění, tedy ty povětšinou hlavní, jsou na druhou stranu dle mého zřetelně vláčeny autorčinou předem připravenou pointou, kvůli čemuž je jejich proměna těžko uvěřitelná, předvídatelná a, ano, dle mého i plochá. To, že se s postavou něco stane, nemusí nutně znamenat, že je postava dobře vystavěna.
D. Mukner

Olga Cecilová,

Pane Muknere,
nechci se s Vámi pouštět do diskuze, protože nejsem odborník, "pouze" vášnivý čtenář a kniha se mi buď líbí, nebo ne.
Zarazilo mne však několik věcí. Například uvádíte, jako jeden z "lapsů", ploché postavy. Domnívala jsem se, že to jsou ty, které se nijak nemění, jsou stále stejné. To ale v tomto případě není pravda! Všechny postavy se nějak změnily, byly jiné na začátku příběhu a jiné na jeho konci. S ohledem na svůj charakter nejednou i překvapily.
Pane Muknere, četl jste tu knížku vůbec?

Daniel Mukner,

Vážená paní Slámová, děkuji za Váš názor. Takzvaný happy-end za přežitek rozhodně nepovažuji, ba naopak si myslím, že povídky směřující k šťastnému konci jsou v současné beletristické produkci osvěžujícím zpestřením. Zrovna tak si nemyslím, že by kvalitní literaturou byly pouze a jedině knihy zaměřené na úzkou skupinu řekněme elitních čtenářů. Jsou však nenáročné knihy dobré a špatné (zrovna tak jako jsou dobré a špatné knihy, jež mají oslovit ony elitní čtenáře) a vzhledem k mnoha lapsům, jichž se autorka recenzované knihy opakovaně dopustila a jež jsou předmětem recenze, nelze dle mého názoru považovat povídkovou sbírku za kvalitní - ať už míří na jakékoliv čtenáře.
Srdečně
D. Mukner

Pavla Hájková,

Paní Radko Slámová....za Váš komentář dávám pět hvězdiček :-)
Pokud bych uměla "dát slova na papír" stejně výstižně jako Vy, napsala bych totéž......

Radka Slámová,

Vážený pane Muknere,

první otázka, která mě po přečtení Vaší recenze napadla, je tato: Měla by prestižní nakladatelství vydávat knihy pouze pro úzký okruh vysoce náročných čtenářů? Dále bych se chtěla zeptat, zda šťastné konce v dnešní době považujete za přežitek? A moje poslední otázka zní - není plochý spíš Váš pohled na tuto knihu? Respektuji názor jednotlivce a chápu, že každému se takováto tvorba líbit nebude, ale Vaše kritika mi přijde štvavá, nikoliv konstruktivní. Kniha se mi dostala do rukou jakožto "odpočinkové" čtení. Byla tak prezentována i nakladatelstvím. Já ji přečetla za večer a usínala jsem s pocitem, že nejsem obětí klamavé reklamy. Pokud očekáváte od autorky, že bude dobývat literární trh po celém světě, pak chápu Vaše rozhořčení. V opačném případě mi tento článek přijde přehnaně útočný. V každém případě tuto autorčinu prvotinu budu i nadále doporučovat všem těm, co mají rádi, jak Vy uvádíte, "happy-endy". :)

S pozdravem

Radka Slámová

Zuzana Vávrová,

I mě se povídky hrozně líbily, pobavily, dobře se četly......a teď začínám pochybovat o svém čtenářském vkusu :-) :-) :-) :-) :-)

Olga Cecilová,

Čtu hodně a ráda. A zrovna tahle povídková knížka se mi líbila.....moc!
Hledala jsem nějaké pohodové čtení a to tyhle příběhy jsou. Nepostrádají humor, nadsázku, trochu tajemna.....ale i něco k zamyšlení....