Václav Šorel (nar. 1937) je legendou hned pro několik skupin čtenářů. Je předním českým publicistou o letectví a létání a také o modelářství: o všech těchto fenoménech publikoval několik knih, z nichž nejvýznamnější je dvoudílná, dohromady téměř osmisetstránková Encyklopedie českého a slovenského letectví, publikovaná v letech 2005 a 2008. Ještě známější, zejména pro početnou generaci dnešních čtyřicátníků, je díky svým komiksovým seriálům pro časopis ABC v sedmdesátých a osmdesátých letech: těmi nejslavnějšími jsou sci-fi Vzpoura mozků a Galaxia, které se později dočkaly i několika souborných knižních vydání. Komiks a letectví v posledních letech Šorel s oblibou propojuje: v roce 2013 publikoval biografii František Fajtl s komiksem nakresleným Michalem Kociánem a loni komiksový příběh o útěku českých letců před nacisty do Polska, Francie a Velké Británie Vrabec: příběh skauta; tam mu byl partnerem kreslíř Jiří Petráček. Aktuální publikace s ne úplně originálním názvem Vzduch je naše moře (identický použil už v roce 1993 historik Jiří Rajlich pro publikaci o meziválečném letectví) je z nich nejrozsáhlejší a nejambicióznější: chce zmapovat dějiny letectví na českém území. Dodejme, že všechny tyto práce jsou určeny mladým čtenářům, převážně školákům od deseti let, nejlépe pak těm, kteří jsou zapáleni do letadel.

Ti také nejvíce ocení Vzduch je naše moře. Najdou tu letmý průlet českými dějinami letectví počínaje dvěma nedoloženými báchorkami o prvních ikarovských pokusech českého a slovenského kutila v 18. století, které scenárista Šorel sám zpochybní, ale pro zajímavost jejich komiksové zpodobnění v knize ponechá. Textové pasáže jsou stručné a místy až školometsky nezáživné a mají uvádět následné komiksy do kontextu. Ne vždy je to úplně sladěno a informace, které se dočteme, pak autoři znova v komiksu zopakují.

Šorel i kreslíř Kocián přitom vycházejí z osvědčeného „abíčkovského“ modelu, který se ujal právě v době normalizace, která komiksovému médiu obecně nepřála. Cenzuru tak šlo obejít nejlépe edukativním obrázkovým seriálem, v němž byly dialogy v bublinách doplňovány vysvětlujícím komentářem pod obrázky. Ve své době to fungovalo, ale mezitím se komiksové médium výrazně posunulo. Ve Vzduch je naše moře naštěstí vysvětlivkové pasáže zůstaly převážně jen na začátcích a koncích jednotlivých (nejčastěji čtyřstránkových) komiksů, to ale neznamená, že by edukativní prvky vymizely. Naopak se zdají být podstatnou součástí zejména v první části knihy, která se podobná historicko naučným komiksům, které časopis publikuje dodnes a které kreslíř Kocián připravil se současným šéfredaktorem ABC Zdeňkem Ležákem i pro knižní vydání (Stopa legionáře 1 a 2, Ve jménu Husa a Tři králové). Vesměs jde o jakési solitérní obrázky z dějin, epizody bez zápletky a nápadu, statické po stránce scenáristické i kresebné. Hodně se tu mluví a málo děje a autoři občas přelétnou textem i dramatické děje, které by byly pro komiksové zpracování docela vděčné (například když dvojice Skála a Štauber při pozoruhodném přeletu eurasijského kontinentu až do Japonska v roce 1926 za letu ztratí mapu, Šorel to jen rychle zmíní a na obrázku už jsou na zemi a tankují). Jistě, jsou to komiksy o letadlech, kde je možná důležitější krásně nakreslit dvouplošník v letu než splétat minipříběh, zvláště když jsou k dispozici jen zmíněné čtyři strany.

Ale i tak to jde, jak ukazují následující pasáže knihy, zhruba od třicátých let. Zde se nejprve objeví jedna z hlavních postav knihy, která se prolne hned několika komiksy, eso meziválečné letecké akrobacie František Novák. Je skvělé sledovat jeho dramatické osudy, ale opět: možná mohly být pohromadě v uceleném příběhu (ostatně jde z větší části o seriál Král vzduchu z ABC roku 2013, ale ne celý, což jeho příznivce nejspíš zklame) a možná mohlo být také upřesněno, jaká nemoc (trpěl bolestmi žaludku) pilota tak sužovala; pokud se to tedy ví. Obecně se zdá, jako by s událostmi kolem druhé světové války a těsně po ní oba autoři ožili, příběhy mají větší spád a dynamiku, občas i nějaký ten dramatický oblouk, a i v kresbě je více akce – a samozřejmě více letadel. Dobrý nápad (i když ne úplně původní) měl Šorel při líčení osudů pilota Maňáka, kterého komunisté poslali v padesátých letech dřít do JZD – možná zde kydá hnůj s bývalým německým vojákem, který po něm střílel při náletu na holandské Knokke. V závěru se pak opět vrátí bezpříběhové výjevy, které zachraňují kresby různých typů letadel.

Kocianova kresba se sice od Stopy legionáře vyvíjí k lepšímu, stále však působí dosti staticky. Někdy mu nepomůže scénář – například v příběhu první české pilotky Boženy Laglerové (který mimochodem už před více než třiceti lety pro ABC skvěle zpracovali scenárista Rudolf Baudis a kreslířská legenda Miloš Novák) ztratí celou stránku (tj. čtvrtinu příběhu) prázdným konverzačním tlacháním. Komiksy jsou ke všemu poněkud řídké: na stranu formátu A4 se Kocianovi vejde v průměru jen pět oken ve třech řadách. Přitom nejde jen o efektní zachycení strojů v letu, které by klidně mohly být přes celou stranu, ale také o fádní hovory v kancelářích, jež takový prostor zdaleka nepotřebují.

Co se povedlo nade všechny pochyby, jsou fotorealistické dvoustránkové bokorysy letadel od Petra Kolmanna, často zařazené na rozkládací list. Spolu s čistou grafickou úpravou a obálkou s reliéfními prvky publikaci povyšují nad průměr. Vyzdvihnout lze i přidání historických fotografií, byť čtenář marně pátrá po klíči, podle kterého byl určitý portrét zařazen a jiný nikoliv. Obojí opět ocení především nadšenci do letadel. Snad jich bude dost, aby se ta nikterak levná kniha nakladatelství vyplatila.